¨

Edice Acta Speleohistorica Svámí Gyaneshwarpuri Požehnání z Cesty k Tichu Zpráva o duchovní transformaci v jeskyni a horské kapli Foto 1 na titulní stránce obálky: Jeskyně Trampů zvaná též Doupě, trampská a meditační jeskyně svámího Gyaneshwarpuri v Údolí Říčky v j. části Moravského krasu. Foto 2 nahoře na druhé straně obálky: Poustevna Ponor pod Plošinou Skalka v j. části Moravského krasu, speleologická základna ZO ČSS 6-26 Speleohistorický klub Brno, čarodějné sídlo které zrodilo poustevníka Gyaneshwarpuri, který zde pobýval jako poustevnický speleolog v letech 1994-1995. Foto 3 na druhé straně obálky dole: Kaple sv. Anny na Staré hoře nad vesnicí Horní Maršov v Krkonoších, kde v letech 1998 - 2001 žil jako poustevník Gyaneshwarpuri. Meditoval v observaci v sakristii této kapličky a napsal v ní velké množství duchovních básní. Podle pověsti se ve starých dobách na této hoře u zázračné studánky zjevila Panna Maria. Poradila místnímu horalovi aby se napil vody ze studánky a když tak učinil byl uzdraven ze své nemoci. Od té doby se svatá hora stala poutním místem. Proto zde místní občané vystavěli v roce 1752 tento horský chrám, připomínající poustevníkovi himalájský templ. Foto 4 na třetí straně obálky: Jeskyně Poustevna Toho který sedí a mlčí ve Slovenském ráji. V letech 1994-2002 se do této odlehlé, těžce přístupné a do té doby neznámé jeskyně uchyloval meditovat poustevník Gyaneshwarpuri. Celkem v této své meditační jeskyni prožil 3,5 roku čístého času u nohou Božích v úplné samotě. V roce 2002 byl objevený strážci přírody ze Správy NP Slovenský ráj a byl vyhoštěn. Z té doby pochází skalní malby na portálu jeskyně s morálním, mystickým a filozofickým rozměrem jako doklad jeho tehdejší hluboké meditace. Svámí Gyaneshwarpuri (7.5.1968) (čti Gjánešvárpuri) je český jógový hinduistický mnich, jogín, mystik, duchovní učitel v observaci, bývalý tramp, speleolog a nedostudovaný archeolog, disident v CHKO Moravský kras, příležitostný básník, fotograf duše krajiny a spisovatel sakrální historie u Panny Marie ve Křtinách. Vysvěcen za mnicha byl zvláštní Milostí Jeho svatosti Mistra jógy Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy z Indie dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách, jako vůbec první hinduistický mnich vysvěcený v České republice a údajně i v celé Evropě. Rozhodl se neučit jógu na veřejnosti a nekázat hinduismus a setrvává v ústraní. Je kosmopolitního nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, proto uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus a taoismus, jakož i všechna ostatní světová náboženství. Je mnich, který se zřekl rodinného a světské života, aby se zcela věnoval Bohu a duchovní Cestě. Žákem svámího Mahéšvaránandy je již od roku 1996 a za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací a získal četné duchovní mystické vědomosti a zkušenosti. Působí jako poustevník v Moravském krasu. Mnoho jeskyní mu zde se souhlasem Správy CHKO Moravský kras slouží pro meditaci a observaci. Svým okolím je těžko chápán, ale je zejména odbornou veřejností relativně uznáván a respektován. www.gyaneshwarpuri.cz, www.mystickajoga.cz, www.hermitphoto.cz. Svámí Gyaneshwarpuri Požehnání z Cesty k Tichu Zpráva o duchovní transformaci v jeskyni a horské kapli Výbor z duchovní poesie z let 1996 - 2002 Místo předmluvy. V letech 1996-2002 jsem prodělal duchovní transformaci v důsledku rozluky se světskou dualitou. Opustil jsem svou přítelkyni i rodiče a po vzoru sv. Františka z Assisi jsem se stal nezávislým poustevníkem v horské kapli na Staré hoře v Krkonoších, v Himaláji a v meditační jeskyni ve Slovenském ráji. Tyto básně, které zde předkládám především pro inspiraci jógovým gurubratrům a gurusestrám našeho drahého Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, jsou sice psány jen rukou neumělou a nedodržují básnické konvence, přesto v sobě zrcadlí mé tehdejší mystické vnímání Skutečnosti a Pravdy, anubhava, tak jak jsem toho byl tehdy schopen. Neočekávejte však žádná zázračná odhalení, je to jen vnitřní příběh jednoho z prostých žáků Svámijiho jakých má tisíce. Zaposlouchejte se tedy do těchto veršů a vnímejte je v srdci. Je v nich ztajen klíč k vysvobození z této klece světské duality. Obzvláště vhodné čtení pro budoucí poustevníky, či mnichy jakéhokoli náboženství, nejen jógy a hinduismu, jíž jsem již jako mnich následovník, ale doslova všech náboženství, neboť Bůh je Jeden v celém Vesmíru a u jeho nohou jsme kdekoli, kde na něj v Tichu myslíme, nejlépe však před oltářem, horské kapli či meditační jeskyni a lesní poustevně. V roce 2002 toto mé duchovní hledání a dobrodružství bylo však přerušeno bohužel nešťastným způsobem. Po 18 měsíců trvající nepřetržité meditaci a mantra džapě v úplné horské samotě mé meditační jeskyně ve Slovenském ráji na Slovensku, jsem ve svém nitru zaslechl hlasy pekelných bytostí na bázi zaklínání magií. Tato opravdu zlá zkušenost mě přiměla předčasně opustit horskou jeskyni, to znamená ukončit svou duchovní sádhanu a vrátit se zpět do světa lidí v této světské civilizaci. Ti se mě ale samozřejmě rozhodli uklidit bez hlubšího pochopení čehokoli jen do nemocnice. Tak uplynulo mnoho let extrémního vnitřního utrpení. Nakonec ale vše skončilo velmi šťastně. Dne 23. července 2021 jsem byl totiž zvláštní Milostí svého Mistra Mahéšvaránandy slavnostně vysvěcen v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách na mnicha jógy a hinduismu a byl mi svěřen vznešený duchovní titul svámí. Tak se nakonec naplnila dobrá karma z tisíců dní a nocí prožitých v meditaci a mantra džapě v meditačních jeskyních a horských poustevnách. Od té doby setrvávám v santóše – spokojenosti. Veškerá světská přání se rozprchla a já se vracím zpět Domů do duchovního domova z něhož jsem vyšel. Od té doby naslouchám již jenom andělům, dévům a našel jsem dokonce i svého vnitřního Přítele, Učitele a Mistra, na tzv. nirguně. Za to vděčím ve všem naší parampara, duchovní linii Mahéšvaránandovi, Dévpuridžímu, Maháprabhudžímu jakož i sv. Františkovi z Assisi, mému někdejšímu horskému souputníkovi. Neučím však ani teď jógu veřejně a nekáži hinduismus, ani žádné jiné náboženství. Své bohaté vnitřní zkušenosti sepisuji pro druhé jen na internetu a taky již formou samostatných publikací, šířených zdarma světem v omezeném nákladu formou samizdatu. Rozhodl jsem se trvale žít v Tichu na poustevně na anonymním místě, proto nebudu žít ani v zalidněném ášramu či klášteře. Mým cílem je působit pro dobro světa a též svoje dobro, jen v úplné samotě, tak jak se od džňánína již očekává a budu celé své srdce věnovat jen sádhaně, tzn. meditaci, mantra džapě, cvičení ásan a krijí, modlitbě ap. Proto jsem se nikdy neoženil a dobrovolně se stal mnichem se specializací na poustevnictví. Nenuťte mne proto cokoli vysvětlovat, či přednášet na veřejnosti. Máte tu naši duchovní linii avatárů a paramhansů, u nich hledejte odpovědi na otázky, které svírají vaše srdce. Já nejsem ničím důležitým, jsem docela obyčejný člověk duchovní praxe, mantry a modlitby, jakkoli jsem napojen na své vyšší Božské Já. Budu vám odpovídat výhradně písemně, neboť můj písemný projev je lepší, koncentrovanější, než roztylující kázání či rozhovor na veřejnosti i na satsangu. Děkuji za pochopení této mojí anomálie, neboť svámiové jsou obvykle horliví v kázání na veřejnosti a rádi učí druhé. Mě však dovolte abych především mlčel a zapisoval své zkušenosti, vize, názory a myšlenky po staru jen na papír pro kohokoli koho to přitahuje a zajímá. Opravdu jsem svým zrozením v tomto životě nejen mnich, ale především poustevník, to znamená džňájogín, jak poukazuje již mé duchovní jméno Gyaneshwarpuri, které se překládá jako „Ten který poznal.“ A tak to chci v souladu s dharmou a karmou tohoto života i naplňovat a zachovávat ve vší Lásce, úctě a věrnosti k našemu Paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi, v mém případě především ale na nirguně, mému vnitřnímu Mistrovi, který mne vede, jak dnes dobře s jistotou vím, tímto životem již od narození. Svámí Gyaneshwarpuri Ášram v Brně-Bosonohách V noci ze 16. na 17. září 2024 Kdo jsem. Svámí Gyaneshwarpuri je oddaný žák Jeho svatosti Višvaguru Paramhanse svámího Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní Cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací v důsledku probuzení kundalini, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení - sanjás díkšu - za hinduistického a jógového mnicha, ve věku 53 let. Stát se svámím bylo dlouhodobým přáním a cílem jeho života. Proto se postil a odcházel do hor a do lesa meditovat. Až se mu jeho přání doslova zázračně Svámijiho Milostí naplnilo. Od té doby setrvává v santóše - spokojenosti, veškerá světská přání se rozprchla a on se vrací zpět Domů do duchovního domova, z něhož jsme vyšli. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo používat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tímto tuto nejvyšší Svámijiho iniciaci. V roce 2000 vykonal zásvěťnou pouť do vysokého Himaláje nad Gangotri. Navštívil pramen řeky Gangy 300 km hluboko ve vnitrozemí indického Himaláje. Potom sestoupil do podhůří Himaláje, kde 5 měsíců meditovat a vykonával svou duchovní sádhanu pod skalním převisem ve vápencovém pohoří nad Rišikéšem, který je považován za duchovní centrum všech hledačů Osvícení. Po návratu z Indie jsem se usadil v České republice, kde žije jako pouhý osamělý, mlčící poustevník na poustevně a v meditační jeskyni v Moravském krasu, v tomto nejsvětějším území v České republice, magickém a mystickém prostoru, v minulosti osídleném šamany a poustevníky, na něž se rozhodl navazovat. Je kosmopolitního nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky první hinduistický mnich vysvěcený v České republice. Píše odborné publikace z oboru speleologie, sakrální historie a archeologie a v neposlední řadě vlastní originální, z knih nevyčtenou mystiku a filozofii, básně, duchovní příběhy a pohádky s duchovním ponaučením. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga) jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana=džňana), které se překládá jako "Ten který poznal". Je tedy vnitřně džňánín čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy individuální "já" se stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšší a jediný Cíl v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě Paramhanse svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často sdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Přečetl rovněž některá buddhistická a taoistická svatá písma. Nejvíce ho však oslovila moudrost svámího Šivánandy z Rišikéše, Paramhansy Jóganandy, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských poustevnen. Uctívá rovněž ideál himalájských jogínů indických a sv. Františka z Assisi. Nevyučuje jógu veřejně a jako skutečně pravý džňánín, muž poznání, nepřijímá ani studenty jógy ani osobní žáky. V současnosti žije na základě doporučení Svámijiho se svou maminkou v malém ášramu v Brně - Bosonohách. Poustevník Gyaneshwarpuri je někdo o kom se bude především mlčet, neboť totiž v sobě slučuje bezmeznou pokoru Františkovi řehole s bezmeznou tvrdostí šrí Dévpurídžího proti démonům egoismu. Toto je přátelé himalájská jóga v České republice. Setkání s guruem ve Střílkách v roce 1996. Prošli jsme branou ášramu ve Střílkách, nad níž vlála oranžová vlajka a ocitli jsme se na malém čtvercovém nádvoří, obklopeném budovami. Všude se to jen hemžilo lidmi, ale vládl zde klid. Někde hluboko uvnitř mě se objevil neurčitý pocit. Jako když se spojí dva magnety. Nebo jako když si rybář přitáhne na břeh rybu. Někde v areálu budov kolem nás, byl ten, kvůli němuž jsme sem přijeli. Indický guru, Paramhans Svámí Mahéšvaránanda. Vzpomněl jsem si na život v horách. Bylo to na jaře, bydlel jsem v nepřístupné odlehlé jeskyni a přes den vysedával na skalách. Četl jsem Bibli, Bhagavadgítu a 21 řečí askety Gothama, řečeného Buddha. Byl jsem odhodlán, zde uprostřed divoké přírody najít odpověď na své otázky, jež mi drásaly srdce. Seděl jsem na skále a najednou mi došlo, jak je duchovní cesta nesmírně jemná záležitost. Jaký je to Babylón! Kdybych tak měl osvíceného Mistra! Pochopil jsem, že bez Učitele to dál půjde jen těžko. Ale kde ho najít? Říká se, že když je žák připraven, Mistr se vždycky najde. Nemusí to však být tak, že zaklepe na rameno. Spíš je vám dovoleno ho rozpoznat mezi miliónem lidí. A hlavně začnete tušit, kdo to skutečný Mistr je. Seděl jsem na vápencové skále, vysoko nade mnou kroužilo na blankytném nebi káně, vítr čechral vlasy, svítilo Slunce a po nohách mi lezli mravenci. Kam jsem pohlédl jen liduprázdné divukrásné hory. Najednou jsem si vzpomněl. Pavel Kala má přece duchovního Učitele! Během vteřiny jsem se rozhodl. "Musím jít za ním!", blýsklo mi hlavou. Už jsem na nic nečekal. Během pěti minut jsem si sbalil věci a vyrazil jsem zpět do civilizace. Vstřebávali jsme atmosféru nádvoří ášramu, když tu kdosi vedle nás prohodil: "Hledáme karmajóginy na kopání studny!" Neměl jsem nejmenší chuť začít pracovat, sotva jsme přišli. Hlavou mi však proběhl krátký jógový příběh. Jakýsi mladý adept duchovní cesty přišel za guruem a požádal ho o přijetí za žáka. Guru mladíka přijal a uložil mu cvičení. Mladík poctivě cvičil, meditoval a plnil si svou denní sádhanu. Po nějakém čase ho však ovládl pocit, že nedělá žádné pokroky. "Asi to není ten pravý guru.", usoudil a vydal se hledat jiného učitele. Po nějaké době potkal druhého gurua a stal se jeho žákem. Opět poctivě cvičil a plnil si uložené povinnosti, ale časem se mu opět zdálo, že ani tentokrát nečiní žádný pokrok. A tak odešel hledat třetího učitele. Ovšem i jeho opustil, stejně jako čtvrtého, pátého, šestého a sedmého. Nakonec se celý zoufalý vrátil k učiteli, jehož potkal jako prvního. Guru mladíka přijal zpět a nechal ho kopat studnu. Ten kopal usilovně celý den, ale přesto měla studna večer hloubku pouhé dva metry. Druhý den, časně z jitra, když chtěl pokračovat v hloubení studny, přišel za ním guru a povídá: "O né, toto není to pravé místo. Začni kopat jinde." A odešel. A tak mladík kopal na jiném místě, kopal vytrvale celý den, ale večer byl zase jen dva metry hluboko. Dalšího dne na něj brzy z rána opět čekal guru. Ani toto není to pravé místo. Zační znovu a jinde. Stejně se to opakovalo i v následujících dnech. Po týdnu, kdy bylo v okolí ášramu vykopáno sedm dvoumetrových děr, se mladík zeptal gurua: "Mistře jaký má takováto práce smysl. Kdybych zůstal kopat první studnu, jistě by v ní dnes byla voda!" "Vidíš." odpověděl guru. "Kdybys ode mne neodešel a pokračoval v uloženém cvičení, mohl jsi dnes být u cíle své Cesty. Takto jsi stále na začátku." Již jsem neváhal ani chvíli a přihlásil jsem se na karmajógu. Za úkol jsme dostali složit z traktorové vlečky vykopanou hlínu. Traktor řídil asi padesátiletý muž. Na krku se mu pohupovaly modlitební korálky, mála. Vypadal spokojeně. Zeptal jsem se ho na stav hloubení studny. "To víš, s hloubkou přibývají problémy.", pronesl a v očích se mu zajiskřilo. Uvědomil jsem si duchovní aspekt odpovědi. Připadlo mi to nádherné a napadlo mne, že ten člověk je možná Mistr. Hlína byla za chvíli z vlečky dole. "To je vše." řekl řidič. "A co budeme dělat teď?" zeptala se Betty. "Co kdybychom se šli podívat na tu studnu? Mohli bychom se přihlásit ke kopání na noční směnu." napadlo nás současně. A již jsme brali za kliku od sklepa, v němž se kopala studna. Otevřel jsem sklepní dveře a ovanul nás chladný vlhký vzduch podzemí. Na okamžik se mě zmocnila nostalgická vzpomínka na mou speleologickou minulost. Na dobu, kdy bádání v jeskyních, kryptách, štolách, bylo mým světem. "Zase nás to táhne do podzemí!", pronesl jsem prognosticky a už jsme sestupovali po příkrém cihlovém schodišti. S každým krokem se před námi otevíral pohled do sklepení, spoře osvětleného žlutým světlem žárovky. Sestupovali jsme níž a níž, když tu jsme před sebou uviděli skupinku lidí jak hledí do studny. Prostorem se nesla lahodná angličtina, udílející instrukce o hloubce a šířce studny. Tiše jsme se zastavili na posledním schodu a neodvážili jsme se jít dál. Můj pohled patřil muži v oranžovém rouchu. Poznal jsem ho. Byl to indický guru Mahéšvaránanda. Hlouček mužů se k nám zvědavě otočil. Můj pohled se střetl s pohledem gurua. Jeho hnědé oči se rozzářily zvláštním jasem jako dva žhavé uhlíky. Několik vteřin mi zpříma hleděl do očí. Byl to pronikavý rentgenový pohled, jaký jsem dosud u nikoho nespatřil. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Žádné myšlenky ani otázky. Jen plná pozornost. Po chvíli se od nás odvrátil a pokračoval v udílení pokynů ohledně studny. Řekl však jen pár slov a opět si mě s Betty na okamžik změřil tím zvláštním pohledem. Snažil jsem se ho vnímat všemi póry a zaznamenat nějaké zvláštní pocity. Přátelé mi vypravovali, jak je při prvním setkání se Svámím Mahéšvaránandou zalila mocná vlna energie, někdo zažíval slastný pocit eufórie, jako po dlouhém odloučení s milovaným člověkem a toužil mu padnout k nohám. Nic z toho jsem však u sebe nepozoroval. Byl jsem v naprosto neutrálním rozpoložení. Guru ukončil udílení pokynů a vesele si to zamířil k odchodu. Stále jsme s Betty stáli na posledním schodu schodiště. Prošel kolem mne a když míjel Betty, jakoby nic se jí ztěžka opřel o rameno, až se jí málem podlomily nohy. Něco jsem uviděl. Hleděl jsem na schodiště a to v mém vhledu představovalo duchovní schodiště k Bohu, na němž se ocitáme. Temnota sklepa představovala temnotu naší nevědomosti, v níž se ocitáme a vrchol schodiště zalitý venkovním světlem, cíl naší Cesty - světlo Poznání. A nyní z temnoty sklepa stoupal po tomto mystickém schodišti Paramhans Svámí Mahéšvaránanda, indický guru. Slovo "GURU" se skládá ze dvou částí. "GU" se překládá jako temnota a "RU" jako světlo. GURU je tedy ten, kdo vede z temnoty ke světlu. Ten, kdo ukazuje cestu z nevědomosti k Pravdě. Jak jsem obdržel duchovní jméno Gyaneshwarpuri. Můj Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda uděluje svým žákům duchovní jméno. Přijetí duchovního jména je symbolem vairagje, zřeknutí se, příklonu k duchovní cestě. Je to podobné jako když mnich odchází do kláštera, tak se zříká světských pout a zvolí si nové duchovní jméno, které chce následovat. Podobně je tomu v józe.. Měl jsem Svamijiho pozvání k životu v ášramu Jadan v Indii na 5 let. To ve mě probudilo vairagju. Přijetí jógového jména bylo mou snahou přiblížit se rodilým Indům. Tak jsem si nechal na matrice - na znamení zřeknutí se - změnít své rodné jméno Marek Šenkyřík na Marek Gyaneshwarpuri, což znamená v překladu do češtiny TEN KTERÝ POZNAL. Toto jméno jsem obdržel od Mistra již v roce 1996 za pro mne velmi mystických okolností. Bylo to na jednom velkém radostném satsangu. Svámiji právě mluvil o Bhagavadgítě a řekl, že nejlepší komentář k této svaté knize napsal světec Gjánéšvari. Měl jsem tehdy skrytou touhu po obdržení duchovního jména, kterou jsem však nedokázal vyslovit nahlas. Najednou se Mistr zeptal nás přítomných: "Který muž by se chtěl jmenovat Gyaneshwarpuri?" A dodal, že je to "velmi silné jméno, že on sám kdyby se již nejmenoval Mahéšvaránanda, tak by se chtěl jmenovat Gyaneshwarananda." Tak vysoce ocenil Svámiji toto jogové jméno. Cítil jsem jak mi celé tělo elektrizuje, jakoby se každý jeho atom vyjadřoval k tomuto jménu. Tak jsem se o toto jméno přihlásil a stal se Gyaneshwarpuri... Jsem s tímto jménem zcela spokojený. Vnitřní touha mé duše tak byla uspokojena. Znamená to, že mám duchovní jméno realizovat. Gyana (džňána) je jógová cesta, jedná ze čtyř cest tradiční jógy. Tyto cesty jsou: karma jóga, bhakti jóga, rádža jóga a konečně gyana jóga. Pod gyana jogou si představuji cestu poustevnickou, nad dualitou, v dobrovolné nemajetnosti, v soustředění se na Božský Princip. Gyanu je těžké pochopit. Je to cesta mnišská, v ústraní. Spojení jmen Marek Gyaneshwarpuri dále symbolizuje, že jsem se považoval za křesťana, než jsem prozřel že ve skutečnosti jsem jóginem a hinduistou. Denní modlitba. Před Tebou se ve svém srdci s pokorou skláním, Tobě vzdávám svou úctu, Pane, Božský Mistře, Ochránče. Osvětli prosím mé srdce svým Kosmickým světlem. Naplň mě odvahou a silou, abych dokázal po celý život kráčet po posvátné stezce Poznání, ať z ní nikdy nesejdu a nezabloudím. Očisti prosím mé srdce, zapaluj ho láskou a učiň mne svým nástrojem. Ať mě po celý život naplňuje a vede láska k Tobě, všem živým tvorům a celému vesmíru. Kéž jsou všechny mé činy, slova, myšlenky i sny čisté jako křišťál a mé tělo i mysl jsou zdravé. Učm mě Pane správnému rozlišování a veď k lásce, soucitu, moudrosti a Pravdě. Podpoř prosím mou důvěru v Tebe, buď ochráncem mé víry, protrhni clonu mé nevědomosti, odstraň všechny pochyby, temnotu, bolest a utrpení. Osvětluj mou Cestu a veď mě prosím již v tomto životě ke sjednocení s Tebou. Požehnej mi prosím bezdůvodným štěstím životem v nepřipoutanoisti, svobodě a nezávislosti. Žehnej prosím každému kdo přebývá v mém srdci. Jsem bojovník na Cestě k Tobě. Dopřej mi prosím ještě v tomto životě realizovat jméno Gjánešvarpuri. Tvů vůle nechť ke mou vůlí. Nechť zvítězí síly Lásky. Poděkování. Hledím do Tvých očí a ptám se "Kdo jsi?" Jednou v Tvých očích vidím lásku, jindy pláč, úsměv i smutek, vidím v nich tajemství i čistotu, je v nich pokora i odhodlání, důvěra i touha. Hledím do Tvých očí a vidím v nich slzy bolesti i slzy lásky a štěstí. A opět se ptám: "Kdo jsi?" Jakoby Bůh mluvil Tvými ústy. Kdo jsi? Jak dlouho spolu tančíme životem? Jak dlouho se potkáváme? Sedmým rokem? Nebo snad sedmým životem? Či sedmým tisíciletím? Kdo ví... Snad jsem lesní poustevník a Ty dívka z vesnice, co mu nosila jídlo a pití. Nebo jsme spolu žili na srubu v lesích a měli spoustu dětí. Možná jsme sedávali u ohňů v indiánském tepe a byli dětmi Plání. Byli jsme milenci, měli se rádi. A dnes padá kometa, je krásná, nejkrásnější za dvacetdevět let, co zde chodím. Dávám ti ji darem, k narozeninám, je Tvá. Kde budeme až zase přiletí? Vzpomeň si tehdy na můj dar. Jak rád bych ti ji vpletl do vlasů jako nejzářivější ozdobu s Božím požehnáním. A děkuji ti za všechno, prosím o odpuštění, mám pocit, že jsi mou částí. Kéž jsi šťastná plná radosti, lásky a smíchu. Jak rád vídám úsměv na tvé tváři. A modlím se, kéž dojdeme Domů, do splynutí se Sluncem, stromy, motýly, trávou i dešťovými kapkami. Kéž je nám dovoleno dojít spolu do Cíle naší Cesty má milá Betty, má milá Gjánešvárí. Kéž si vzpomeneme na své pravé Já. Tvůj Sam Tvůj Gjánešvárpuri. (Horní Maršov 1997) Hra dětí. Pozoruji hru dětí. Vidím, že většinu času žijí v přítomnosti, tady a teď. A tato schopnost jim dovoluje procházet světem jako v pohádce. V lese pod smrkem staví skřítkům domečky. Z klacíků, kůry, kamenů, šišek a mechu. Taky jsem si kdysi takto hrával, ale ve světě dospělých jsem to již takřka zapomněl. Nyní si vzpomínám! Začínám chápat, proč Ježíš učil, abychom byli jako děti. Proč nabádal, abychom na cestě do Božího království kráčeli s dětským srdcem. Připojuji se k dětem. "Tady můžeš udělat skřitkům domeček", říká malá holčička a ukazuje na dutinu v kořenech stromu. Podává mi klacíky, mech a šišku a já stavím! A najednou se ocitám v úplně jiném světě, v Království přítomnosti, ve Světě dětí! Vše je v něm čisté, jak je krásný! A najednou si uvědomuji, že to nejsem já, kdo učí! Role se obracejí... děti jsou mými učiteli! Učí mne velkým životním pravdám, neboť ony jimi žijí. (Horní Maršov 1997) Křižovatka. Sedím na křižovatce, jen dvě cesty z ní vedou jinou nenacházím. Vpravo stojí s otevřenou náručí ona a s krásným třpytem v očích říká: "Vem si mne, jsme spolu přece již tak dlouho!" "Rozhodni se!", cítím její hlas. Je to manželství, široká brána ke všednímu životu. Vlevo stojí On. Cítím co chce říct, a proto Ho prosím: "Zpevni mé srdce!" A On říká: "Manželství je připoutanost!" "Myslel jsem, že chceš jít za Mnou, ale svatební šat je oděv pekelný!" Řekl to nezvykle drsné slovo, srdce se zachvělo a navždy z něj odešly pochyby. "Rozhodni se", cítím Jeho hlas. Je to samota, trnitá brána k duchovnímu dobrodružství. "Mám vás oba rád. Tebe i ji! "Což nelze jít za Tebou ve dvou?" "Jak chceš být svobodný, "Přijímám!!!", volám nočním lesem vstříc hvězdám na obloze. Je rozhodnuto. Ona se otáčí a spěchá rychle do náruče jiného muže. "To už jsou ženy", dodává s pochopením On. Je o ni dobře postaráno. Pán Bůh ji žehnej. "Děkuji", volám v duchu za ní. Kruh se uzavřel. S láskou přišla a v lásce odchází. Realizoval jsem podstatu vztahu mezi mužem a ženou. A opět jsem zbaven jedné iluze. Všechny ženy kéž jsou pro mne navždy Panenky Marie. Nemůžete se rozejít bez karmické zátěže, než skrze lásku a poznání. Střílky 1997 Satsang u nohou Mistra. Můj milý, nečekej až tě utrpení popožene. Již dnes uprostřed veselí a radosti vydej se na cestu a přej si vítězství již v tomto životě. Neotálej bratře můj, život je krátký a cesta daleká. Co dnes zažíváš zítra bude pouhým snem, iluzí, polelem Tvých vzpomínek. Nepromarni svůj život smrt číhá za každým ohybem cesty! Přetni uzel, který tě poutá a vydej se svobodně a s radostí na cestu, bez ohledu na to, kam tě povede. Srdce je tvůj kompas, ve svém srdci hledej Mistra! Zbav se strachu a připoutání a uslyšíš Ho! Své srdce najdeš u snů a ideálů svého mládí! Na stezkách srdce nemůžeš zabloudit. Střílky 1997 Odysea o touze po poznání. Kde všude jsem Tě hledal Pane?! Hledal jsem Tě v čistotě přírody, v záři ohně, Slunce, Měsíce i hvězd! Hledal jsem Tě ve třpytu vody ve studánce, ve vůni rozkvetlé louky i borovice, v kráse perleťových motýlích křídel, v bzučení včel i vážky na rybníce, ve švítoření ranního ptačího koncertu, v malebném tichu lesního soumraku, ve vlahém jarním vánku i letní bouřce. S jakou láskou jsem Tě hledal v hlubokých lesích, ztracených údolích a liduprázných horách! Hledal jsem Tě na stránkách posvátných knih, u oltářů v chrámech, ve zpovědnicích i za zdí klášterů, dokonce i v kryptách mezi kostmi předků, ba i na pitevně. Touha po poznání mě vedla po zříceninách hradů, mezi starobylé pergameny v archivech, s krumpáčem v ruce na pravěká hradiště a do tmy jeskynních dómů, vykopal jsem tisíce kostí, pazourků, střepů a zkamenělin. Podél potoků jsem se prodíral do temného nitra vápencových skal, po laně jsem slaňoval do útrob Matky Země! S jakým zápalem a nadšením jsem Tě hledal ve vědě i v oddělené realitě posvátných rostlin! Hledal jsem Tě za slovy svých bližních, své dívky i kněží, sloužil jsem nemocným, invalidům i dětem. Hledal jsem Tě i za láskou ženy! Kde všude jsem Tě hledal Pane?! Ve svých snech a fantaziích jsem navštívil vzdálené země a hvězdné galaxie. A teprve po této bezmála třicetileté pouti světem si uvědomuji že posledním místem, kde jsem Tě dosud nehledal jsem já sám, mé nitro, mé srdce... A tak vyhledávám samotu, usedám v přírodě, zavírám oči a veden vůní mantry se vydávám za novým dobrodružstvím, na průzkum vesmíru za zavřenými očními víčky. Pán Bůh mi žehnej. Toužím Tě realizovat již v tomto životě! 1997 Posel času. Jsem na pravěkém hradisku na kopci v lesích. Je to posvátné místo mého mládí. Procházím se mezi duby, prohlížím si archeologické výkopy v zemi, jež jsem vyhloubil kdysi před čtrnácti lety. Hledám své kořeny... Vidím sám sebe, jak se zde jako patnáctiletý mladík propadám v osamění do plejád času, když hledám pravěké střepy z nádob z doby kamennné. Vidím jak se zde nesměle sbližuji s přírodou, jak zažívám tísnivý pocit z prvního osamění u večerního ohně, vzpomínám si, jak vysedávám na větvích borovic a pozoruji sojky, jak pod duby sbírám housenky stužkonosek a brouky krajníky a zažívám tajemné chvíle při hledání pazourků a starobylých střepů. Jsem pohnut vzpomínkami. Kam se vše podělo? Kam se podělo mé šťastné romantické mládí? Jaký má smysl lidský život, když ho stejně za okamžik setře čas? Beru do ruky klacík a tak jako kdysi odkrývám mezi kořeny stromů drn hlíny. Je to silný zážitek, mocná chvíle plná vnitřního ticha a dojetí. Nacházím pravěký hliněný střep. posla dávno vyhaslých časů, posla mého mládí! Jsem zasažen tím co říká mému srdci: "Kde je ten člověk, který mne před tebou naposledy držel v ruce? Kam zmizel" Uplynuly tisíce a tisíce let! Bylo to dávno před Kristem, dávno před Buddhou... Kam zmizeli všichni ti lidé i se svými osudy, co se mihli světem jako stíny, zatímco střep zde ležel ztracen v zemi? Kam se všichni poděli? Kam zmizeli? Všechny ty slavné říše a kultury i s tím, čím lidé tehdy žili? Láska a nenávist, mír a války, hledání Boha i rodinné pletky, touha po štěstí i utrpení, radost a bolest, klid v ženském obětí i výchova dětí? Narození - život - smrt - narození - život - smrt - narození - život - smrt. Co je to za sílu, co je to za vedení osudu, která mne přiměla po tisíciletích spánku v chladné zemi, vyzvednout střep na světlo denní? Odkud a od koho přichází posel ztraceného času? Co mi chce říci? Posel času 2. Uvědomuji si, že jednou, možná již velmi brzy, nejpozději však za pár desítek let, se budu muset zde na této planetě se vším rozloučit. S každým člověkem, jehož mám rád, s každým místeml, na němž se cítím dobře, se všemi činostmi, přáteli, přírodou a vůbec se vším co činí můj život krásným, smysluplným a bezpečným... Vstupuji do antivariátu a prohlížím si pohlednice z minulého století. Ulice svého rodného města vůbec nepoznávám, lidé jsou oblečení v legračních staromódních kostýmech. Z obrázků na mne dýchá klid. A opět se vynořuje ta otázka: Kam všichni zmizeli? Jaký to má vše smysl? Ve výloze starožitnictví si prohlížím zlaté křížky, medailónky, růžence, vojenská vyznamenání, mince, jež ti lidé z obrázků nosili na krku a po kapsách a měly pro ně kdysi velký význam. A dnes jsou tyto předměty jediným svědectvím, že tu jejich majitelé vůbec kdy byli... ti dávní lidé se mihli světem jako stíny i se svými osudy. Kdo o tom dnes co ví? Kráčím ulicemi města, pozoruji ten shon, spěch a hluk, tisíce lidí spěchají za svými cíly. Zatím jsou nesmrtelní. A najednou jakoby klapla klapka: KLAP. A já hledím na tytéž ulice a tatáž místa o nějakých sedmdesát let později. Prakticky nikdo z mých současníků již nežije. Jsou po smrti. Jen jejich děti a vnukové pokračují v započaté hře a kamsi spěchají za svými cíli... Jaký to má všechno smysl? Proč žiji? Král žebrák. V prachu města vidím sedět žebráka jež místo nohou má dva pahýly. Přistupuji k němu a vyzvídám jak se mu vede. "Musí to jít", odpovídá, ale hlavní je tón jeho hlasu. Nehraje na soucit, nevzdychá, je pevný, beze strachu, smířený a vyrovnaný. Zahledím se do jeho očí a najednou za nimi vidím velkého bojovníka, vítěze mnoha bitev. "Žena mne opustila, když se mi to stalo", říká, "protože mi najednou nemohla stříhat na nohách nehty!" A tehdy rozjímám, kde tento opuštěný zmrzačený žebrák, poslední člověk ve městě, jehož denně míjíš bez povšimnutí, nachází hlubinu zdroje svého humoru. A najednou jsou má vlastní melodramata směšná neboť jsem zahlédl nový paradox Vesmírné Hry: Vítěz a král sedí zde v rouše žebráka a za měďák nabízí poklad! Vítěz a král v přestrojení žebráka tiše zde sedí a z povzdálí pozoruje dav, který se odkudsi kasi valí! Král žebrák, tím že se všeho vzdal našel zdroj štěstí a klidu, který okolnímu světu očividně chybí a nyní se jen pohledem na nás baví! A v té chvíli přijalo mé srdce tohoto neznámého žebráka za svého učitele. Brno 1997 Vairagy. Poklekám před vchodem do jeskyně vysoko v horách. Ústa políbí chladnou skálu jako milovanou bytost. S dojetím se něžně rozhlížím kolem, můj pohled klouže po známých místech a k tomu zní symfonie šťastných vzpomínek. Nic se zde nezměnilo, na mé horské poustevně se snad zastavil čas! Jako bych včera odešel! Kolik se toho však změnilo v mém životě! Snad jen bukového listí sem vítr nafoukal víc, jakoby cudně toužil ukýt mé dávno vyhaslé opuštěné ohniště. A najednou cítím, že jeskyně, stromy, tráva, kamení i mechy s věrností a povznesenou moudrostí očekávali můj návrat, návrat tuláka, který bloudil okolním světem. Cítím - ano - stal se zázrak - že mi bylo dovoleno najít cestu zpět! "Vítej doma!" volá vítr šumící v korunách buků. "Změň nejdřív své nitro, vše ostatní je iluze!" zpívají ptáci. "Zde je místo pro očistu srdce!" připojují se skály. "Pomůžeme ti!" přidávají se motýli a kytky. "Zde je zdroj moudrosti a lásky!" usmívá se slunce. Se slzami v očích přijímám. "Děkuji vám přátelé, Všichni jste mými bratry!" Usedám tam mezi nimi- svými bratry - a do bukového listí padají z mé hlavy vlasy. Zříkám se světa, zříkám se iluze. Zříkám se všeho, abych vše získal. Usedám tam na skálu a v bolestech a přece se štěstím zkoumám neviditelné otroctví vtisknuté mi okolním světem hluboko do srdce. Jeho propastnou hlubinu zahlédneš pouze tehdy najdeš-li odvahu vystavit se samotě. A v té chvíli jsem ztratil pochyby odchod do osamění je nejvyšším aktem lásky k Bohu, k lidem i k sobě samému, jehož jsem schopen. Slovenský ráj 1997 O cestě rozumu a srdce. Jdeš horským údolím a vedle potoka nacházíš neznámou kytku. Zaujme tvou pozornost a toužíš se o ní dozvědět víc. A tak ji hledáš v knihách ptáš se učitelů, odborníků, či kamarádů. To je poznání skrze slova. A to je způsob dospělých a vědců. Nebo se před kytkou s úctou posadíš, pozdravíš ji lahodnými slovy a několik minut, hodin, či dnů na ni jen tak hledíš a hledíš. A tu užasneš, neboť znejistiš. "Co to ta vlastně ta kytka je?" A tak to dělají děti a mystikové. (Slovenský ráj 1997) Posvátný slib mauny. Sedím uprostřed hor zkřehlý ranním chladem... Rozjímám: k čemu jsou slova, když je necítíš srdcem...?! Choulím se pod vlněnou dekou a jako milenec napjatě očekávám východ slunce... Kolik marných slov dere se mi z úst a denně slýchám kolem...?! Obzor na východě rudne, zlátne milenka přichází... K čemu mluvit o Bohu i o lásce očím potemnělým egem...?! Okamžik znovuzrození! Ohnivý kotouč se koupe v záři červánků... Kolik klidu a energie se ztrácí v triviálních řečech...! První sluneční paprsky pronikají chladným ránem a něžně hladí ve tváři... Kolik bloudění a iluze v řečech o vládcích, domech, práci, ženách či dětech...! Z orosených stromů trávy a skal stoupá údolím pára... Jakobys tím proudem slov chtěl zapudit svůj největší strach, neboj se, nejsi sám...! Sýkorky hopkají po větvích a trylkují svůj šťastný ranní koncert... Pozoruji ta slova jak neustále někoho a něce soudí namísto abych ho viděl...! Pestrobarevná kvítí schoulená před temnotou se rozevírají ke světlu. Kolik životů bylo zmařeno v melodramatech z pouhé potřeby obhájit se před temným slovem. Mravenci se vydávají za prací housenka leze po listí motýl usedá na tváři, jitřní vánek čechrá vousy. Hle jaká je síla slov! neviditelná pouta a okovy ukrytá do srdce okolním světem...! Do úst vkládám oříšek rozkoušu jej a polykám. Právě vstoupil vesmír do vesmíru! Udál se zázrak plný tajemství, zapomenu-li na vše, co jsem kdy slyšel... Pozoruji slova okolního světa, jak jako počítačový program rotují mozkem, hle jak se vytváří iluze reality pravdy a svobody...! Sedím na skále mezi borovicemi, mé srdce se přátelí s horami, obrázek z čínské perokresby, medituji, kuličky růžence plynou v prstech, mantra s Božím jménem osvětluje temnoty... Jsme obklopeni zázraky! Je vyvrhnout ze sebe všechny ty programy, rozehnat mlhu slov a myšlení a konečně spočinout v říši pohádky na planetě Ticha, kde bezdůvodné štěstí a svoboda jsou domovem...! Děkuji za každé ranní probuzení, je posvátné! Děkuji za každé nadechnutí je posvátné! Děkuji za každý úder srdce, je posvátný! Děkuji za svůj denní pokrm, je posvátný! Děkuji za vše, vše je posvátné! Dopřej mi Bože mlčet nedokáži-li mluvit laskavě. (Slovenský ráj 1997) Iluze reality. Ležím pod jeskynním převisem ve Slovenském ráji. Je noc, po mém boku plápolá oheň a já si v jeho záři prohlížím strukturu skály nade mnou. Žlutočervená zář ohně osvětluje skalní výčnělky, prohlubně a praskliny. Je to hra světla a stínu. Najednou na skále zahlédnu siluety pravěkých maleb. Jasně rozeznávám pasoucí se koně a bizony... jsou jich snad desítky. Malba jakoby byla z jeskynní galerie pravěkého umělce magdaleniénské kultury... stáří přes deset tisíc let! Prohlížím si detaily maleb a žasnu nad jejich precizností... Kochám se tou nádherou desítky minut. Současně si však uvědomuji, že všechny ty překrásné výjevy vytváří pouze hra světla a stínu na holé skále a že skála mi právě slouží jako promítací plátno, na něž projektuji něco, co je v mém podvědomí... Zahledím se do ohně a pozoruji hořící dříví. Větve olizované plameny a oranžově žhnoucí uhlíky se proměňují v cosi tajemného, ožívají jako umělecké dílo vlastní symbolikou... Zavřu oči a pozoruji vesmír za očními víčky. Objevují se v něm groteskní postavičky, jež neustále mění své podoby, vypadají strašidelně, ale strach nenahánějí... Naslouchám tichu, jež objímá údolí a slyším hrát magickou flétnu... Zaposlouchám se do zvuků vody v potoce a v jejím bublání zřetelně rozeznávám mumlání lidských hlasů a překrásnou melodii nějakého duchovního chorálu... Vlivem dlouhého osamění a působení horské přírody jsem se přiblížil vnímání primitivního světa... A tehdy si uvědomuji jednu nesmírně důležitou věc. Celý tento svět a zejména mí bližní mi slouží - podobně jako skalní stěna ve Slovenském ráji - za zrcadlo, v němž vidím stav svého nitra! Mé vidění světa svědčí o procesu, který se právě odehrává v mém srdci... podle míry jeho zasedimentování, či očištění... Zahlédl jsem iluzi reality, jíž vytváří znečištěný filtr mysli. A v té chvíli přichází první drobné osvobození, neboť se přestávám ztotožňovat se svou myslí a přestávám brát příliš vážně soudy druhých lidí. (Slovenský ráj 1997) Vánoční romance. Sedím uprostřed lesů ve dveřích srubu. Je temná mrazivá noc, od pusy jde pára, kamna jsou vyhaslá. Vítr fučí v korunách buků, do nočního ticha zní skřípění a praštění kmenů, zkřehlých velkými mrazy. Sedím potmě naslouchám těm podivným zvukům, hučení větru a rachotu stromů a tu poznenáhlu mizí vír myšlenek a já se ocitám v říši Ticha na okamžik jsem jakoby mimo čas. V rukách držím růženec mantra s Božím jménem zahřívá v srdci, kuličky tiše plují zkřehlými prsty a já s vděčností naslouchám poselství věčnosti jedné obyčejné noci, uprostřed lesů, před vánoci. (Novodvorský ponor 1997) U brány. Jsem jako poutník, který našel Cestu ke Tvým dveřím. Neklepu, nebuším, jen tiše usedám na zápraží šťasten a s uvolněním zavírám oči, vědom si toho, že o mě víš. Čekám až příjde ta požehnaná chvíle a Ty mne pozveš dál. Vzdávám se všech přání, jen jedno si ponechám: Projít Tvými dveřmi a setkat se s Tebou tváří v tvář. Ale nenaléhám, ty jsi pánem mého času a tak jen sedím modlím se a čekám co bude dál. (Novodvorský ponor 1997) O trpělivosti. Neslyšíš, co nejsi připraven slyšet, nevidíš, co nejsi připraven vidět. Jsi tam, kde stojíš, řešíš to, co potřebuješ řešit. Vše na světě má skrytý význam. Najdi odvahu, poznej ho a pohneš se z místa! Vše se děje pro tvé dobro. Uvolni se a nepospíchej! Vše na světě má svůj čas, vše má svou pravou chvíli. Tvá cesta nechť je cestou souznění a harmonie. (Ochoz u Brna 1997) Jitřní víly. Běžím jako vlk jitřním lesem zahalen v mlze. Nohy rychle kmitají, srdce je svobodné, ranním tichem zní jen prohloubený dech a cinkání namrzlého listí. Prodírám se přes cáry mlhy, ztrácím pojem o čase a náhle je vidím, jsou všude kolem! Mají hnědý šat s bílým flíčkem stojí tiše mezi smrky, a hledí na mne! A pak že nejsou víly! (Plošina Skalka 1998) Poslední noc na poustevně Ponor. Milí bratři, přišli jste s nočním soumrakem a mluvili o tom, že nechcete, abych dál bydlel na domečku v lesích. Že jste se rozhodli, že se mám odtud odstěhovat, prý máte pocit, že vám to tu málo patří. Přitom jste mávali lejstry a razitkem, které jsem vám včera v důvěře dal. A pak jako pečeť za svými slovy jste na dveře pověsili nový zámek. Seděl jsem tiše bez hlesnutí, slova mi připadala marná, neboť jsem viděl do vaších srdcí. V nitru bylo ticho a soucit a snad mi do očí chtěly vstoupit slzy. V duchu jsem byl s Františkem z Assisi a sdílel s ním pocity, jež zažíval, když ho bratří vykazovali z řádu, který založil. Milí bratři, zvážím vaše přání, že tu nemám žít, ale měli byste vědět, že tento domeček je pro mne posvátný, myšlenka, že někomu patří je mi cizí. Po mnoho let, co jsem ho stavěl a pak zde žil, byl mi skutečným domovem. Byl mi vědeckou pracovnou, později chrámem, lesní poustevnou i zpovědnicí. Ví o mě všechno. Zná můj smích i pláč, chvíle štěstí i okamžiky utrpení, zná mé srdce i mou duši! Toto místo v lesích se stalo požehnáním mého života a změnilo ho k nepoznání. Pod vlivem jeho působení jsem navždy jiný jako každý, kdo se navrátil ke svým kořenům v přírodě. Kdo nezažije, nepochopí, co cítí člověk když tráví osamělé dny v lese mezi stromy, den po dnu, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Prožil jsem jich tu k tisícovce! Nepochopí co to znamená v osamění hrát nočnímu lesu na flétnu, nebo třeba jen sedět na zápraží a poslouchat jak na lepenkovou střechu bubnuje déšť! Toto posvátné místoi v lesích zná mé pocity, které ve mě vzbuzoval vítr šumící v korunách buků, zář nebe plné hvězd či klikatících se blesků při letní bouřce, ví co se dělo v mém srdci, když jsem po mnoho hodin hleděl do plamenů ohně v kamnech, bděl při svíčkách nad vzácnými knihami, při modlitbách, psaní básní, či při hrátkách s plchy, jež mají oči jako korálky. Tento domeček je provoněn aurou mnoha krásných lidí, s nimiž jsem zde sedával u stolu a vedl rozpravy, o Bohu, o smyslu života, o tom odkud přicházíme a kam jdeme. Zamiloval jsem si toto místo, když jsem bloumal okolní krajinou, hledal jeskyně a závrty a fantazíroval o neznámých podzemních systémech, nebo když jsme zde s Betty spřádali sny o životě v lesích. Jaká to byla radost a štěstí, pocit klidu a bezpečí, když jsem se vracel ze svých poutí světem a zde jsem nacházel svůj věrný domov! Plakal jsem tehdy jako dítě, když jsem se rozhlédl kolem a konečně uvěřil, že jsem zase zde! Můj pohled klouzal po všech těch zdánlivých maličkostech, co visí na stěnách a na stropě a každý ten obrázek, sojčí pírko, usušená kytka, kamínek na oltáři, nápis uhlíkem na stropě, stromy před okny, to vše mi něco krásného vyprávělo, cítil jsem, že je to nějakým tajemným způsobem součástí mne a mé historie. Všechny ty stromy, skalky, jeskyně, hlína, jezevci ve svých norách, první jarní kytky - podléšťky, i mravenci, kterým jsem nosil chlebové drobky, to vše je mou součástí a já jsem jejich. Jsou to moji bratři a sestry a žijí navždy v mém srdci. Vše zde má pro mne zvláštní význam, váží se k tomu mé vzpomínky! Byl to můj domov! Když nyní chcete abych odešel, chcete po mě mnoho. Třináct let, co sen na ponor chodím je dlouhá doba! Vidím však Vesmírnou Hru za vším tím melodramatem, a proto zůstávám tichý a klidný, odpoutaný a nepolapen do vašich symbiotických rolí. Je To jenom Hra a každý si musí přijít sám nato, jak se správně hraje! Pochopil jsem, že připoutanost a lpění je vážnou překážkou na cestě za skutečnou láskou, skutečným štěstím, skutečným poznáním a ke skutečnému Bohu! Připoutanost k čemukoli a komukoli v okolním světě je drogou, kde se za iluzi štěstí platí závislostí a utrpením, je to konec života a začátek přežívání! A tak vidím že jste vlastně nástroje mé Cesty, které mi mají napomoci zbavit se jednoho z významných pout v mém srdci! Podobně i já jsem nástrojem vaším, abyste si něco důležitého uvědomili dříve či později. Jak bych se na vás mohl zlobit, nevědomí? A proto Eliášové: já přijímám a odcházím! A k tomu mi zimní vánek zpívá: "Dálky tě volají Gjánešvárpuri! Čeká tě Alverna!" Pán Bůh vám žehnej. Buďte v pokoji. (Ponor u Novodvorského ponoru 1998) Osamění. Kéž jsem před každým pokorný, ke každému laskavý a zůstávám tichý a nepoznán. Netoužím po slávě svého jména, ani po uznání tohoto světa. Nic mi nepatří, nikoho k sobě nepoutám, ani se nenechám spoutat. Mám jen život, který žiji, jen v Mistrovi ve svém srdci hledám útočiště a oporu v temnotě noci. Toužím projít branou vnitřního osamění usednout na vrcholku hory, či v lese mezi stromy a veden mantrou Boží láskou otevřít Cestu do hlubiny ve svém srdci. Buď prosím Pane ochráncem mé důvěry a lásky. (Střílky 1998) Požehnání mámě. Ticho a klid noční hvězdné oblohy budiž Tvé. Uvolnění s nímž plyne krajem řeka budiž Tvé. Láska s níž se rozdává Slunce budiž Tvá. Zdraví jež přinášejí mocné síly Přírody budiž Tvé. Poznání ukryté v lotosu srdce budiž Tvé. Očistné požehnání světců všech časů budiž Tvé. Láska a odpuštění tomuto světu. (Křtiny 1998) Koán. Toulám se ulicemí města a jako stín se mě drží hluk myšlenek. Vstupuji do knihkupectví, z poličky beru knihu a čtu v ní kratičký příběh: "Jeden zbožný hledač Pravdy se doslechl, že v lese na srubu žije světec. Vydal se ho navštívit. Přišel ke srubu ale dveře byly zavřené. Zaklepal na ně a tu se ze srubu ozval hlas: "Kdo je?" "To jsem já" odpověděl zbožný hledač Pravdy. Vesrubu zavládlo ticho a dveře zůstaly zavřené. Po chvíli se zbožný hledač Pravdy osmělil zaklepat znovu. Ve srubu se opět ozval hlas: "Kdo je?" "To jsi ty", vyhrkl tentokrát zbožný hledač Pravdy. V té chvíli se dveře srubu otevřely a on mohl vstoupit." Dočítám příběh a v mém nitru dochází k explozi uvědomění: "Tak takhle to tedy je!" Šťasten opouštím město a když kráčím napříč lesy a pozoruji stezku vynoucí se mezi stromy zažívám pocit že kráčím sám v sobě. (Brno 1998) Mantra. Z milosti Boží potkal jsem světce jehož jediný pohled očí přináší slzy lásky a štěstí. Prázdnota tápání v pustině světa se rozplynula, v rozbřesku jitra jsem zahlédl Cíl. Mé oči slzí, jako růže zmáčená rosou uvolněním a v odevzdání. Vědomí se koncentruje na svatá slova Mistra hladí je, splývají spolu něžně a s důvěrou. Osvobozen od krás minulosti radosti i utropení přítomnosti, i nadějí a obav budoucnosti sedím v korábu mantry a nechám se jím nést napříč vesmírem, k Bohu do neznáma. (Bosonohy 1998) Zenová hůl. "Co hledáš?", zeptala se mne Mistryně zenu. "Lásku a poznání" odpovídám Zahleděla se mi do očí a stroze odpověděla: "Potřebuješ ještě trpět!" A tehdy jsem pocítil zápasnickou metodu zenu. Na každou otázku odpovědí byl útok, který rozpáral mé nitro ve dví zenová hůl se zabodla do mého srdce! Pochopil jsem náhle, že i Mistr zenu je jen další iluzí na cestě mého srdce. Musím jít dál svou vlastní cestou jež vede temnotou mé vlastní nevědomosti, v níž svítí slunce nad hlavou. Již nehledám odpovědi vně, ale jen uvnitř. Děkuji za ponaučení Heyllo Downey Mistryně zenu z jižní Afriky. (Bohunice 1998) Tulácký verš. Jsem kdo jsem, jsem jaký jsem, jdu kam jdu, jím co jím, spím kde spím, tulák, jež cestu má volnou do všech světových stran. (Býkovice 1998) Před cestou do Ixtlánu. Rád z tišin lesa přicházím do města. Jako potulný mnich kráčím prázdnými ulicemi, naslouchám útržků rozhovorů, hledím do očí lidí a čtu v nich o stavu jejich srdcí, o tom čim žijí. Procházím městem jako po divadelním jevišti den za dnem, rok za rokem, a stále vidím tentýž obraz: ten zhon, spěch a hluk pro nějž lidé nikdy nezačnou Žít a jen s každým výdechem se nevědomě blíží vtříc své smnrti. Pozoruji herce - své bližní jak každý hraje svou roli jak nejlépe umí v Líle - Božské Hře Uvědomění. Vidím to a snažím se jim pomoci ale zjišťuji, že herci přes množství slov a klamných zdání se měnit nechtějí, chtějí jen vlastnit ve svých dramatech. Poznal jsem, že lidské ego změnu nedovolí, není-li herec ke změně donucen tlakem z vlastního nitra. Proč bych měl bojovat s egem světa? Jaký by mělo smysl se mu pokládat k nohám, nebo se jim nechat spoutat?! Nezbývá než zůstat sám sebou změnit alespoň sebe, a jít dál za svým nejvyšším a nejtišším Snem, dojít Cestu až do konce! A tehdy ztrácím touhu v tomto nekončícím divadelním dramatu něco znamenat. Ztrácím nutkání jít měnit kulisy okolního světa, vzdávám se podvědomé snahy hrát s herci jejich role, neboť i v tom spatřuji novou podobu připoutanosti. Toužím se odpoutat osvobodit své vědomí od všech sugescí, jakkoli svatých jež lidstvo poutají k iluzi. "Vydej se na cestu a cesta tě naučí všemu co potřebuješ znát!" nabádá mne hlas intuice v tichu mého srdce. Cítím vnitřní volání, že musím jít dál až kamsi za obzor, kde se v osamění lesů a hor zrodí má Svoboda a jendoho dne s východem slunce vzplane v mém srdci Láska ke všemu a ke všem. Cítím, že teprve tehdy se mohui vrátit a sloužit každému, kdo hledá s upřímnosti srdce. Nikoli dříve. Nikoli dříve! (Moravský kras 1998) Křižovatka 2. Po týdnech toulání po hřebenech hor jen s batůžkem na zádech, v němž mám všechny své věci, slétám do nížin s pocitem svobody jež znají jen tuláci. Pod kopci na mne čejká ona. Naše srdce se propojí, láska se záhadně obnoví, zase je to ona, jak jsem ji znal před léty. Nečekané rozuzlení: milujeme se upřímně a něžně, jako když jí bylo sedmnáct a mě dvaadvacet. Cítím, že došlo k očistnému, setkání dvou tuláků po drahách svých myšlenek opět spolu stojíme na křižovatce... co zvítězí? Touha po malém, či Velkém Spojení? Vidím však zřetelně a jasně, že milenecká láska je tou nejkrásnější iluzí jaká číhá na duchovní cestě. Tulákovi láska k ženě přinese utrpení, neboť bude chtít spoutat jeho srdce. A její láska dosud potřebuje vlastnit. Cesta po níž kráčím si žádá srdce nerozdělené, to co hledám mi nemůže žádná žena dát. Proč bych měl chtít někomu patřit a své svobody a snů se vzdát? (Horní Maršov 1998) Dávný sen. Sedím na skalní římse v portálu jeskyně, na vrcholku hory. Hledím z výšky do kraje v srdci opuštěných hor. Je to můj pravý domov, který od dětství stále hledám. Sedím v osamění ponořen hluboko v sobě, den za dnem a stále znovu a znovu hledám To samé, snad již po tisíciletí od zrození po zrození. Kde to jenom bylo? Možná ve snu, kdo ví... (Krkonoše 1998) První den na kapličce na Staré hoře. Přicházím ke kapličce svaté Anny v lesích na úbočí Staré hory. Vstupuji příkrým schodištěm z neopracovaných kamenů, jež prorůstá kapradím a horským kvítím a ocitám se na terásce před vchodem z něhož je překrásný výhled na panoráma protějšího hřebenu hor. Myšlenky mizí a mé nitro naplňuje ticho a mír. V ruce zarachotí svazek klíčů pavučiny na pantech dveří se protrhnou a já otevírám dveře svatostánku, v němž panuje přítmí. Vítá mne závan chladného vzduchu, jiných časů a jiné reality. Padám na kolena, čelo se dotýká starobylé dlažby a srdce šeptá: "Hledám zde jen Lásku a Poznání." Je ticho... Plaše se rozhlížím chrámem a z obrazů na jeho zdech na mne hledí oči světců. Mé kroky tepou o kamennou dlažbu posetou motýlími křídli, procházím kolem lavic a otevírám dveře do sakristie. Nacházím chladnou útulnou komůrku dlouhou tři kroky, do níž vstupuje světlo přes okno s mříží. Lepší poustevnickou celu bych si ani nemohl přát! V jejím čele stojí malá skříňka, jež mi poslouží jako oltář i jako spíž pokládám na ni obraz Ježíše s hořícím srdcem, k němu přidám fotografii svého Mistra a svíčku, na stěny rozvěšuji svaté obrázky z půdy a v malé truhle pod oknem najde své místo těch pár věcí, co mi ještě zbyly. Na kamennou dlažbu rozestýlám smrkové chvojí a vlněnou deku, v níž budu spát. První osamělá noc v opuštěném horském chrámu. Všude je ticho a tma, jen na oltáři hoří svíčka, je to chvíle, že bych očekával i příchod ducha. Zažívám povznesený pocit osamění při pohledu do prázdných lavic, jež vyprávějí cosi o iluzi, za níž se lidé tolik honí. Memento mori. Naslouchám tichu nočního chrámu a v mém srdci cítím ozvěnu modliteb těch dávných lidí, co se kapličkou mihli jako stíny. Kde jsou nyní i s tím čím kdysi žili? Přidávám se k ním, zpívám modlitby a tu náhle přichází záblesk uvědomění. Cítím jak neuvěřitelný a krásný život žiji: mystický život Františka z Assisi ve svatém Domiánu kdysi, či poustevníka při kapličce svaté Anny dnes na konci dvacátého století! Z pruhu hnědé látky si šiji kutnu, oděv mužů, kteří se vzdali světa, aby vše našli ve vlastním srdci. Štěstí. Štěstí. Štěstí. (Kaple sv. Anny na Staré hoře v Krkonoších 1998) Cesta k poustevnictví. V době, kdy mi vrstevníci běhali za míčem, toulal jsem se raději v polích a hledal motýly a brouky. Když mi spolužáci začali chodit za děvčaty, sedával jsem každou volnou chvíli na hradisku v lesích a ze země vyrýval pravěké střepy. Když začali chodit do hospůdek a na zábavy, objevil jsem cestu k oltáři a do skrytých koutů Matky Přírody. Když se mi kamarádi začali ženit našel bys mne jako nadšeného badatele v jeskyních dómech a plazivkách, v podzemních kryptách a archivech. A když se vydali za penězi, aby uživili rodiny, opustil jsem město, žil na srubu v lesích, toulal se mezi stromy a naslouchal šumění listí. A když jsem se měl i já ženit a začít žít život všední, přijal jsem raději úděl osamění a dobrodružství duchovní cesty. Hledám zdroj štěstí v tomto proměnlivém světě a vím, že ho lze najít jedině v tichu svého srdce, stal jsem se potulným mnichem, poustevníkem. (Kaple sv. Anny na Staré hoře v Krkonoších 1998) Úděl básníka. Báseň je branou, kterou otevírám své srdce. Snad tím riskuji, že nesneseš ten pohled, ale je to můj úděl, cítím že verše mají být mým jediným spojením s vnějším světem: mou službou lidem. Báseň je duchovní šíp, který vystřelen silou zkušenosti z doteku se skutečností, míří na tvé srdce. Je jako jiskra ohně, která vzplane z troudu až příjde její čas. Tehdy zjeví své poselství a snad zažehne v srdci požár, který ho očistí na popel a setře iluzi bezpečí tvého vězení, celý ten iluzorní myšlenkový svět! Zabuší totiž na mocnou , jež usnula ve tvém nitru, na tvou touhu po štěstí a po svobodě! Tehdy se báseň zjeví jako vlahý vánek, který něžně pohladí duši, zahřeje v srdci až z něj vytryskne Láska. Oči se orosí slzami a jako mávnutím kouzelného proutku se tvé vědomí rozšíří a stane se součástí Celku. Budeš vysvobozen ze zakletí tohoto světa, procitneš z jeho labyrintů a tehdy poprvé porozumíš slovům Mistra: "Já jediný Jsem Cesta!" (Kaplička na Staré hoře v Krkomnmoších 1998) O mlčenlivosti. Zahalen clonou množství slov jak málo si Tě všímám Pane! Poznávám, že být lze jen v Mlčení, neboť lidská slova kotví v neskutečnu a plaší prožívání Přítomnosti. Vytváří v mysli iluzorní svět plný hluku přes nějž není vidět Tvoje tvář. Přes mlhovinu těch tlachavých lidských slov nevidím ty zázraky: slunce ani hvězdy, stromy ani květy, nevidím kapičky křišťálu, jež leží jako Boží slzy na listí javoru, který utrhl dech větru včerejší bouře. Necítím jak mne ranním vánkem hladíš ve tváři! "Proč lidé spolu vlastně mluví?" ptám se. "A proč ptáci zpívají?" odpovídá mi přítel. Cítím, že kdesi velmi hluboko v sobě toužíme projevit druhému Lásku, neboť když s Láskou mluvíš, Láskou se stáváš. Jediné takové slovo může změnit život, je-li vysloveno v pravou chvíli s mocnou silou Lásky a Poznání. Takové slovo je však v dnešním světě velmi vzácné. Častěji, tisíckrát častěji, desetitisíckrát častěji slyším ta marná slova, jež jsou pokrmem ega, slova jež na Lásku odpovídají jedem a do otevřeného srdce zasévají hluk, až z vědomí mizí krása Božího světa. Pochop to příteli a naslouchej raději tichu, než lidským řečem. Mlčenlivostí zavři bránu vnějšímu světu a poznáš tajemství, jež jsou skrytá za závojem slov. (Kaplička na Staré hoře v Krkonoších 1998) Modlitba odevzdanosti. Tobě Bože, zasvěcuji každý úder svého srdce. Tobě zasvěcuji každé své nadechnutí. Tobě zasvěcuji každé ranní probuzení i večerní usínání. Cestě za Tebou zasvěcuji každý okamžik svého života, každý svůj čin, slovo, myšlenku i sen. V každé chvíli života plně se Ti odevzdávám. V samotě i mezi lidmi, plně se Ti odevzdávám. Ve své temnotě plně se Ti odevzdávám a s pokorou prosím, přijď Lásko, přijď! Ve štěstí i utrpení plně se Ti odevzdávám a s nadějí prosím přjď Lásko přijď! Celý se Ti odevzdávám a k nohám Ti pokládám všechny své neduhy a stíny na duši a s odvahou prosím, přijď Lásko, přijď! Pronikni Lásko celým mým srdcem a uč mne vnitřně jak kráčet po duchovní Cestě. (Krkonoše 1998) Štětování. Kámen pokládám vedle kamene, mezery vyplním drobným štěrkem a údery palice zaklíním mezi sebe. Vysoko v horách opravuji se skupinou tuláků stezku pro poutníky. Z kamenů posbíraných po horských svazích stavím schody a zídky, napříč cesty hloubím svodnice pro vodu a do skály vysekávám zářezy, do nichž svádím potůčky. Při práci mne koupou průtrže studeného deště, olizují chladné větry, oblékají závoje mlhy, ocitám se v mracích a pak výjde slunce, aby mě zahřálo na těle i na duši a ozářilo duhu, jako tichou smlouvu mezi námi - cestáři - a horami. Kolem procházejí turisté z měst v bundách s reklamním nápisem, s nimiž pluje obláček vůní deodorantů, saponátů a žvýkaček a litují nás - cestáře - pro tu těžkou dřinu, jak oni to vidí. Netuší však, že je to intenzivní, dobře placená meditace. Při práci mlčenlivostí zavírám bránu vnějšímu světu, neboť mi připadá zajímavější naslouchat vlastním myšlenkám než lidským řečem. Z podvědomí se vynořují zástupy myšlenek a já se k ním učím zaujmout pozici nestranného pozorovatele. Zkoumám odkud se berou, jakým způsobem na sebe navazují, jak zabarvují mé nitro a jaké mechanismy používají, abych se chtil do pasti tím, že se ztotožním s jejich melodramaty. Nahlížím do tajemství, jež jsou skrytá za závojem slov... Po dnech bojů, které můj průzkum provází se objevují závany hlubokého ticha a míru, jež se rozprostírá v pozadí hluku mysli. Stávám se nástrojem přítomného okamžiku, jsem zde jen já a kámen, jimž dláždím Matku Zem. Myšlenky si samy pro sebe cosi drmolí v dálce a zakrátko připomínají jen vzdálený šum moře. V mém nitru se objevuje tiché štěstí. Když se skláním k horské bystřině a na čtyřech jako kamzík piji její průzračnou chladnou vodu, cítím jak mé vědomí se stává součástí většího celku, zažívám v sobě koloběh vody v přírodě, jehož je mé tělo součástí. Čurání - překrásná meditace! Z těla vytryskne gejzír, sluneční paprsky ho prozáří a já žasnu nad tím zázrakem! Hledím přitom na vodopády v hloubce podemnou, jak se řítí podél skal ze stometrových výšek, a vidím, že je to totéž! Při pojídání svačiny si uvědomuji jak do mne vstupuje okolní prostor a tehdy rozjímám, kde začíná a kde končí pocit oddělení od okolního světa hor. Je v tom vůně tajemství. "Kdo nebo co jsem?" Cítím, že jsem rozpínající se vědomí! Z horské stezky, kterou stavím se stává umělecké dílo, kterého si však jen málokdo povšimne. Nevadí, vždyť i toto je v závanu času jen iluze. (Obří důl v Krkonoších 1998) O (Sebe)důvěře. Důvěřuj tomu tichému jemnému hlasu, který cítíš v okamžicích Ticha ve svém srdci, v prostoru za hlukem mysli. To je ten zdroj tvé intuice, který tě nesoudí, ani nekritizuje, neboť zná souvislosti, tvé chyby a hříchy vidí s láskou jako nezbytné zkušenosti, a v utrpení, které to provází vidí tvou očistu Který ční jako nepohnutelný tichý Svědek nad rozpory a zmatky tvého dualitního vnímání, a jako nezůčastněný Pozorovatel nad vším bojem protikladů: Nad tím bojem lásky a nenávisti, dobra a zla, světla a temnot, Boha a démonů, ducha a těla, srdce a rozumu, duchovního Já a ega, pozitivní a negativní energie, altruismu a sobectví, pokory a pýchy, odpuštění a zášti, odvahy a strachu, Poznání a nevědomosti. Najdi odvahu a postav se mimo širokou cestu vnímání duality, která vězní tolik lidí. Projdi tou úzkou brankou, jíž můžeš projít jen s modlitbou v srdci a se skloněnou hlavou, plně se uvolni a postav se mimo všechny doktríny světa. Dokonale důvěřuj intuici svého srdce, řiď se jeho citem, je to hlas tvého Mistra. A to jsi Ty. (Kaplička na Staré hoře v Krkonoších 1998) Bhaktův pláč. V blízkosti Tvých nohou Pane, poznávám svou pravou přirozenost. Ty jsi páras, jež srdce kamenné v chrám lásky mění. Bloudím světem a stále Tě hledám a i když jsem Ti tak blízko, proč Tě nenacházím? Vydal jsem se na cestu a vše vsadil na jedinou kartu. Neznám cestu vpřed, vzdal jsem se cesty zpátky, jak projdu temnou nocí, když mě nepřevedeš mořem pochybností, jež na nne číhá v mém srdci? Slyšel jsem tisíce Tvých slov, proč alespoň jediné neosvítí stíny v mém srdci? Cítím Tvou Lásku, věnuješ mi své Poznání a přitom démoni ega útočí ze všech stran na tvrz mého srdce! To přece nejsem já! Já jsem Tebou a Ty jsi mnou, jako je vlnka oceánem a oceán vlnkou. Poklekám před borovicí, pod níž sedáváš a prsty vyrývám ze země hrudku hlíny, na níž ulpěl prach ze Tvých nohou. Na čelo si ji roztírám a přitom Tě prosím o pokorné a laskavé srdce. Prosím aby mi bylo dovoleno zbavit se všech svých nedokonalostí a chyb. (Střílky 1998) Setkání u kapličky. Sedím u kapličky pod Starou horou. Je vlhký, chladný den, slunce se skrylo za šedými mračny a po svazích údolí se plazí chuchvalce mlhy. Ve vzduchu je cítit podzim. Sedím u ohně jemuž se nechce hořet, foukám do žhavých uhlíků, ale z mokrého dříví se valí hustý dým, Pozoruji jak v bezvětří zvolna stoupá a rozptyluje se až vysoko v korunách smrků. Opékám si topinky, pak už jen ležím a rozjímám, když tu slyším prasknout větvičku, zvednu hlavu a tu vidím u kapličky dvě postavy. Přichází blíž, je to chlapec a dívka. Tiše přisednou k ohni, řeknou pár slov a já pozoruji jak mezi nimi proudí láska. V jejích očích září něha a já mám radost, když jew tak vidím a přál bych si, aby jim to štěstí mohlo vydržet navždy. Po chvíli posezení u dýmícího ohníčku se zvedají a odcházejí se napít ze studánky se zazračnou vodou, vstříc své budoucnosti. A na údolí zatím padá soumrak. (Kaplička na Staré hoře v Krkonoších 1998) O duchovní Lásce. Neposlouchej slova naslouchej TOMU, co je za nimi! Co je to za SÍLU? Láska nebo zloba? Soucit či lítost? Pochopení nebo výčitky? Úsměv nebo hádky? Požehnání nebo prokletí? Svoboda nebo připoutanost? Tedy Čistota duchovního Já, nebo ten temný démon ega? Pochop příteli, Pravda je tam, kde je Láska! Láska tě nechce vlastnit, Láska ti žehná na cestu, když musíš jít! Láska ti přeje štěstí s jiným, když ho v mém objetí nenacházíš. Láska ti přeje svobodz! Láska stojící na pevných základech Poznání odstraňuje utrpení a vede ke štěstí! Láska je Nejvyšší Síla a Energie ve Vesmíru! Láska je neporazitelná! Láska je nejvyšší Ochrana! Láska je Bůh a Bůh je Láska. Kdo si tyto pravdy uvědomil, ocitl se na Cestě Domů. (Krkonoše 1998) Noční víla. Přichází za soumraku, tiše jako závan vánku babího léta. Našlapuje z lehka lesní pěšinou, aby mne nerušila při večerní meditaci. Ucítím však její blízkost, otáčím se za ní, ale ona plaše mizí v temnotě mezi stromy. Někdy přichází ke světlu ohně, ale po chvíli zase odchází. Jindy v zámku dveří nacházím list javoru, jako dárek od ní. Pak ji potkávám jak sedí na lavičce před kapličkou, když hledí na hvězdnou oblohu a naslouchá jak hraji na flétnu. Otevřu dveře a ona vchází do svatostánku, ale ve světle svíček ji do tváře vidím jen matně. Má nádherné dlouhé vlasy, ladné tělo, cítím jeho vůni, její duše je krásná a čistá. Podává mi jablíčko a já ji obrázek Panenky Marie, a přitom se ptám na její jméno. "Alžběta", odvětí plaše jemným hlasem, který rozechvívá mé srdce. Pak hned odchází z kapličky a mizí v lesních temnotách. (Kaplička na Staré hoře v Krkonoších 1998) Bezdomovci. Pohleď na Buddhu, Pana Ježíše, Františka z Assisi a tisíce a tisíce dalších mužů, mudrců, filozofů, jogínů, mnichů či poustevníků, jejichž jména jsou pohřbena v propasti času. Pohleď na ně, jak opouštějí své domovy, jak se vzdávají zlata, moci, panovnických titulů, rodinných pout, svých žen i dětí a všeho toho, na čem my tolik lpíme a bez čeho si svůj život ani nedokážeme představit. Pohleď jak oblékají prostý šat a vysmívání a považováni za podivíny a blázny, stávají se tuláky v bezdomoví, žebráky u tvého prahu. Pohleď jak odcházejí do osamění pouští, lesů, hor, jeskyní či klášterních cel. Co vlastně všichni hledali daleko od lidí, blízko přírodě a sami sobě? A co tam nacházeli? O čem to mluví jejich ústa, když je vidím vracet zpět k lidem? Hledím do jejich malebné laskavé tváře a třpytivých očí, naslouchám jejich útěšnému poselství a mé srdce hoří souzněním. Mluví o síle Lásky, o Poznání, o Bohu, o cestě ke Štěstí. Jsou to blázni? Buď opatrný při vynášení soudů! Pomysli: nejsme snad blázniví my, kteří ač dovedeme létat na měsíc, ničíme si svou vlastní domovskou planetu, i třebas tím, že pálíme na ohýnku kus igelitu? My, kteří se považujeme za svobodné bytosti, ale přitom nesneseme samotu, nedokážeme být ani na okamžik sami? Bojíme se odvrátit svůj zrak od všech těch tretek, pro něž se celý život pachtíme, honíme a válčíme, abychom náhodou nepohlédli vzhůru a nespatřili tu nezměrnou hlubinu vesmíru nad sebou, posd sebou a kolem sebe a my neoněmněli úžasem, posvátnou bázní a úctou a naše srdce nevyslovila ty otázky, jež děsí úzkostí svého osamění. Kdo jsem? Kde jsem? Proč tu jsem? Odkud jsem přišel a kam jdu? A když nad tím rozjímám, jímá mne úcta ke všem světcům, neboť si uvědomuji, že hledím do tváře největších bojovníků, kteří kdy kráčeli po této zemi. Bojovníků, kteří vybojovali nejlitější boj. Boj Lásky ve vlastním srdci. (Krkonoše 1998) Cesta k Tichu. Nejdříve mne Milost Boží přivedla do světa Lásky. V srdci mi vzplanul oheň a já zlo přemohl láskou. Poznal jsem tajemství světců a spatřil, že Láska je nejvyšší silou, jíž drží vesmír pohromadě. Ocitl jsem se u brány do světa Lásky, přidržel se jejího ostění a opatrně nahlédl za ni. V srdci mi žhnul oheň, tělo jsem měl přetlakováno silou, svět se v mém vědomí proměnil v projev energií. Pak se mne zmocnily pochyby a já se musel vrátit. Mé srdce vyhaslo a já se ocitl bez ochrany lásky vydán napospas magickým silám ve své mysli. Pak mne Milost Boží přivedla do říše Utrpení. Dýchla na mne tlama smrti, roztřepal jsem se přitom hrůzou a ten pohled spálil na popel můj vnitřní svět. Spatřil jsem prazdnotu všech věcí, po nichž lidé touží a iluzi ve všem, za čím se honí. Před mým zrakem se objevily mé hříchy a pod jejich tíhou se mi podlomily nohy. Ztratil jsem sílu a ocitl se osiřelý, děsivě sám uprostřed nekonečného vesmíru. Vsadil jsem vše na jedinou kartu, odešel do hor a mé srdce přitom křičelo bolestí a utrpením: "Kdo jsem já?", "Jaké je mé poslání?" Usedl jsem tam na vrcholku skály a náhle si uvědomil relativitu pravdy. Do míého srdce vstoupilo zděšení: "Jak to vlastně všechno je?" Pak mne Milost Boží přivedla k nohám světce. Pohlédl na mne s láskou a já v jeho očích četl otázku: "Ty si nevzpomínáš, kdo jsem?" Pak promluvil laskavým hlasem a ta slova vychízela z jeho úst jako převzácné perly. Věděl jsem, že hovoří o zákonech světa za branou Lásky, z něhož jsem se zbloudilý a zděšený právě vrátil. Přijal jsem jeho požehnání a Boží Milostí byl uveden do říše Služby. Žil jsem službou nemocným, invalidům i dětem a mé srdce přitom plakalo připoutaností steskem po lesích, po horách a po svobodném životě. Poté mne Milost Boží přivedla do světa vnitřního osamění. Zřekl jsem se světa a vydal se za voláním svého srdce. Ocitl jsem se na duchovní pouti a ta mne přivedla k hranicím říše Ticha, a to Ticho se rozhostilo v mém srdci. (Horní Maršov 1998) ZPĚT