¨
Hradisko u Bosonoh

Marek Šenkyřík: Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách. Blansko 1992.

Úvod

Křtiny ležící 14 km severovýchodně od Brna, bývají považovány za vstupní bránu do střední části Moravského krasu. Nejsou to však jen přírodní krásy, které sem přitahují návštěvníky. Stávají se i cílem mnoha milovníků umění a těch, které sem přivádějí zájmy duchovní. Křtiny, chovající skutečnou perlu mezi našimi barokními stavbami, Santiniho chrám Panny Marie, totiž představují jedno z nejstarších a nejpamátnějších poutních míst na Moravě. Jeho dávný duchovní význam lze tušit již ze samotného jména obce, které lidová tradice i moderní jazykovědná pátrání dávají do přímé souvislosti se slovesem "křtít". Podle legend byli v blízkém "Údolí křtu" (Vallis baptismi, Křtinské údolí) křtěni pohané po příchodu křesťanství na Moravu.

Nejstarší historie poutního místa ve Křtinách
Historie Křtin je nerozlučně spjata s řádem premonstrátů. Tento řád založil pod řeholí sv. Augustina roku 1120 Norbert z Xanten v údolí Pratum monstratum Prémontré, které se nachází nedaleko francouzského města Coucy. Premonstráti, kteří měli přispět k nápravě církevního i světského života, spojovali myšlenku zbožného života v ústraní kláštera s aktivní prací apoštolskou. Záhy po svém založení si získali velkou oblibu a rozšířili se po celé Evropě. Do Čech se dostali již na počátku 40. let 12. století, kdy za podpory Vladislava II. založil olomoucký biskup Jindřich Zdík premonstrátský klášter v Praze na Strahově. Obsazen byl r. 1143 německými řeholníky ze Steinfeldu. Premonstráti se tak stali po benediktínech naším druhým nejstarším mužským řádem. (Nejstarším klášterem v českých zemích byl klášter benediktínek při kostele sv. Jiří na Pražském hradě založený takřka současně se zřízením pražského biskupství r. 973. První klášter benediktínů byl založen r. 993 v Břevnově). Záhy nato byly z této mateřské kanonie českých a moravských premonstrátů obsazovány další nově zakládané kláštery, z nichž nejdůležitější byly Želiv, Litomyšl, Milevsko, Teplá, Klášterní Hradisko, Louka u Znojma a později Nová Říše. Mezi nimi zaujímal významné postavení klášter v Zábrdovicích (dnes součást Brna), do jehož správy patřila od samotného počátku obec Křtiny.
Zábrdovický klášter, založený krátce před r. 1209, patřil k vlivným a bohatým moravským klášterům. Jeho pozemkové panství se rozkládalo ve dvou hlavních oblastech: v okolí Klobouk a Křtin. Přestože Klobouky s přilehlými vesnicemi poskytovaly klášterní pokladně díky svému rozvinutému zemědělství hlavní příjmy, byly to právě Křtiny, ukryté v hlubokých lesích Drahanské vrchoviny, jež se staly nejdůležitější součástí državy zábrdovického kláštera. Kult Panny Marie Křtinské, zprávy o legendárním klášteře premonstrátek ve Křtinách a o jejich hrdinné smrti za husitských bouří, pověst zázračného místa - to vše byly hlavní pilíře silných duchovních vztahů zábrdovických řeholníků ke Křtinám, jež daly vzniknout věhlasu a slávě jednoho z nejvýznamnějších mariánských poutních míst na Moravě.

Záhada kláštera premonstrátek ve Křtinách
Historii křtinského poutního místa poprvé zpracoval r. 1663 zábrdovický mnich Martin Alexandr Vigsius ve svém díle "Valis baptismi alias Kiriteinensis...". Uvádí, že moravský feudál Lev z Klobouk se svou ženou Rejčkou (Richzou) založil r. 1200 premonstrátský klášter v Zábrdovicích a po jeho dokončení vystavěl roku 1210 podvojný panenský klášter ve Křtinském údolí vedle již existujícího kostela. Dle téhož autora byly Křtiny vyvráceny a klášter vyloupen při vpádu Tatarů na Moravu r. 1241. Zánik kláštera klade do r. 1423, kdy byl husity do základů rozbořen a kdy byl poškozen i místní kostel. Přidává k tomu zprávu o vyvraždění řeholnic ukrytých v klášteře. Jejich těla prý byla pochována pod troskami zdí. Podle Vigsia se jen třem z nich podařilo zachránit útěkem hustými lesy do zábrdovického kláštera, kde dožily zbytek svého života.
V podobném duchu popisují tyto události i anály zábrdovického kláštera (pocházejícího z 2. pol. 17. a počátku 18. století), i další pisatelé. Od neznámého řeholníka se nám zachovalo dílo "Audolí Křtinské..." z r. 1665, o tři roky mladší je kniha jednoho z nejlepších zábrdovických opatů Godefrida Olenia "Mariophilus peregrinus...", z r. 1706 je to anonymní "Poutník křtinský...", který o rok později vyšel i v německé verzi "Kyriteiner Wahlfarter...". Následuje kniha "Refugium peccatorum..." od Jakuba Tiehana (1738) a "Marianisches Gnaden-Thaz..." z r. 1750. Mohlo by se zdát, že tato díla, zabývající se historickým a náboženským vývojem Křtin, poskytují dostatek spolehlivých informací o dávných osudech tohoto poutního místa. Opak je pravdou. Potíž je v tom, že současné historické bádání naráží na nedostatek dobových písemných pramenů, především z období 13.-16. století. Tyto staré písemnosti totiž několikrát podlehly zkáze. Poprvé se tak stalo snad již za husitských bouří, ale katastrofální následky pro ně měla zvláště třicetiletá válka a později období rušení zábrdovického kláštera za panování Josefa II.
Údajná více než dvousetletá éra premonstrátek a jejich kláštera ve Křtinách, proto zůstává otázkou. Do dnešních dnů se totiž nepodařilo objevit jedinou zprávu z tohoto období (13.-15. století), která by potvrdila jeho založení, existenci či vyvrácení husity. Při posuzování tohoto problému je třeba si uvědomit, že zábrdovičtí letopisci popisovali události 200-450 let staré. Navíc není jasné, do jaké míry se při sepisování svých děl přidrželi tehdy ještě známých historických pramenů a kolik toho přijali z ústně tradovaných pověstí v prostředí svého kláštera. Z těchto důvodů nelze přítomnost ženského kláštera ve Křtinách plně prokázat. Dokonce se setkáváme i s názory, že se jedná o dílo fantazie řeholníků 17. století, kteří si tak chtěli zkrášlit svou vlastní historii. Mohlo jít též o omyl vzniklý nesprávným čtením listiny Hartmana z Čeblovic z r. 1268, jejíž latinský text říká, že tento pán věnoval ves Puchvan (tj. Bukovinku) bratřím a konventu ze Zábrdovic. Chybným čtením počátečního písmene zkratky "Fribs" (bratřím) došlo k záměně významu slova, které mnichové četli jako "Sribs" tedy sestrám. Z toho usoudili, že těmito sestrami jsou míněny křtinské řeholnice. Jako druhý důkaz ve prospěch křtinského kláštera sloužila zpráva, podle níž r. 1521 složily do rukou opata Jakuba řeholní sliby řádové novicky Anna a Kateřina.
Pisatel knihy "Audolí křtinské" nám zanechal ještě jednu zajímavou informaci. Zcela na okraj se zmiňuje o jakýchsi základech dřívější stavby, které v jeho době (1665) "dlouze a široce" vystupovaly nad povrch. Co to bylo za stavbu? Historické prameny o ní mlčí, pokud ovšem nechceme vstoupit na křehký led pověstí o ženském klášteře. Zde může přinést definitivní stanovisko jedině archeologický výzkum.
Ať existoval či neexistoval ženský klášter ve Křtinách, jisté je, že zprávy o něm významně přispěly k duchovnímu formování poutního místa a že se staly hluboce zakořeněnou součástí jeho tradic. Premonstráti nikdy neopomněli zdůraznit, že zdejší půda je posvěcena krví nevinných panen, které zde statečně položily život pro Krista. Toto vědomí nemohlo jistě zůstat bez odezvy u poutníků, zvláště když jim bylo ukazováno přímo samotné místo, kde měly být tyto panny od husitů povražděny. Nalézalo se poblíž většího křtinského kostela a zasahovalo až k dnešnímu vchodu do ambitu. Jeho načervenalé zabarvení bylo považováno za stopy prolité panenské krve. Anonymní "Poutník křtinský" k tomu roku 1706 poznamenává: "U německého zdejšího kostela je místo, na kterém obzvláště když vlhký čas jest, vždy se vidí něco červeného a jako krvavého. To místo již několikrát jest oškrabáno, ale v brzkém čase zas se ta červenost ukazuje. Řeč od předků přišla, že na tom místě některé duchovní panny jsou zamordované a že to jejich krev jest...". Jak dodává roku 1738 Jakub Tiehan, červené zabarvení tohoto místa zaniklo až při výstavbě dnešní kaple sv. Anny na konci druhého desetiletí 18. století.

První historické zprávy
Jisté však je, že Lev z Klobouk založil klášter v Zábrdovicích před r. 1209 a že již r. 1237 jsou Křtiny (Kirtina) poprvé uváděny jako majetek tohoto kláštera v imunitní listině papeže Řehoře IX. O existenci křtinského kostela se pak spolehlivě dovídáme z listiny cenedského biskupa Antonína z r. 1299, který v ní udělil odpustky pro návštěvníky křtinského a zábrdovického kostela. Z předhusitské doby se nám o Křtinách zachovala již jen jedna listina, a to z r. 1321. V ní daroval nejvyšší maršálek českého království a moravský hejtman Jindřich z Lipé zdejšímu kostelu Panny Marie nedaleký les a mlýn. Přízeň tohoto muže, který byl pro své mocenské postavení považován za "nekorunovaného českého krále", jakož i předchozí listina z r. 1299 nám dosvědčují, že již v 1. pol. 14. století patřily Křtiny k výraznějším centrům duchovního života.
Po husitských bouřích, jak píše Vigsius, nebylo ve Křtinách po dlouhou dobu kněze, poutní ruch ustal a nebyly slouženy pobožnosti. Bezpečně se však o Křtinách dovídáme, byť jen nepřímo, až r. 1445, kdy zábrdovický opat Matěj (1441-1450) nechal vyhotovit zvon určený zdejšímu kostelu. O tom, jaký význam měly Křtiny pro zábrdovické premonstráty, svědčí skutečnost, že zde vystavěli nejspíše v 15. století druhý kostel nazývaný "německý". Tomuto datování nasvědčuje i nalezený gotický svorník. Z doby jeho vzniku však o něm nemáme žádné zprávy. Jeho výstavba zjevně signalizuje vzrůstající popularitu a návštěvnost zdejšího poutního místa. Premonstráti nikdy neváhali učinit něco dobrého ve prospěch Křtin, zvláště mohlo-li se tak stát na památku nějaké významné události v jejich životě. Výstavba německého kostela proto mohla být výrazem vděčnosti za papežské rozhodnutí z r. 1450, v němž Mikuláš V. udělil zábrdovickým opatům právo používat nejen berlu a prsten, ale i mitru. V té době to byla mimořádná pocta, neboť žádnému z představených brněnských kostelů nebylo až dosud toto vysoké církevní ocenění uděleno.

Původní křtinské kostely
Již dříve než premonstráti vystavěli v 1. pol. 18. století dnešní chrám Panny Marie, stávaly ve Křtinách dva středověké kostely. O starším z nich se dobové prameny poprvé zmiňují r. 1299. Byla to malá románská stavba pocházející ze 13. století, jejíž původní vzhled byl zastřen celkovou přestavbou v 2. pol. 17. století. Tento malý kostelík byl označován jako "český" nebo jako kostel Zázračného obrazu či Zázračné Panny Marie. Právě v něm byla po celá staletí vystavena poutníkům k uctívání zázračná socha Panny Marie Křtinské. Proto se tento prostý vesnický kostelík těšil u poutníků mnohem větší oblibě než podstatně rozlehlejší gotický chrám nazývaný "německý". Toto své označení získal proto, že se v něm konaly bohoslužby pro německy hovořící poutníky. První zprávy o německém kostele pocházejí až ze 17. století, ale jeho původ je starší. Zdá se pravděpodobné, že byl založen někdy v 15. století. Mše se v něm sloužily pouze během poutí a ve svátečních dnech. Pro návštěvníky zde byly vystaveny ostatky svatých a další relikvie přinesené z Říma a jiných svatých míst. Křtinský farář Jakub Tiehan jich r. 1738 uvádí celkem 17, například kousek dřeva z kříže Ježíše Krista, vlas Panny Marie, část pláště a hole sv. Josefa, kůstky z těl sv. Anny, sv. Jana Křtitele a sv. Františka de Paula.
Patronem obou starých kostelů byla samozřejmě Panna Maria. Již v 17. století byly okolnosti jejich vzniku natolik zastřené, že samotní zábrdovičtí řeholníci neměli v této věci příliš jasno. O německém kostele se například domnívali, že byl založen Lvem z Klobouk již r. 1210 současně s ženským klášterem, ačkoliv jeho gotický sloh dával tušit, že se jedná o stavbu mladší. U podstatně staršího a památnějšího českého kostela naopak předpokládal spisovatel "Audolí křtinského" pouze prostý původ.
O tom, jak tyto stavby vypadaly v 2. pol. 17. století, se dovídáme ze tří obrázků Křtin. Nejstarší z nich použil r. 1668 opat Olenius ve své knize "Mariophilus peregrinus...". Na obrázku vidíme český kostel jako nevelkou a nenáročnou stavbu obdélníkového či čtvercového půdorysu s přístavbou po východní straně, k níž přisedá ještě jedna o něco menší. Nad střechou ční jehlovitá vížka. V prostoru kolem kostela se nacházel hřbitov bez náhrobků, který byl ohraničen nízkou kruhovou zídkou. Vpravo o něco výše stojí německý kostel. K jeho prostorné lodi obdélníkového půdorysu na východě zakulaceného se ze severu pojí boční kaple. Kostel neměl věž. Za ním se rozprostírá dvoupodlažní kněžská rezidence a před ním stojí zcela samostatně drobná věž.
Podle této předlohy vyhotovil na počátku 18. století brněnský rytec J. C. Laidig nový obrázek, který použil r. 1706 anonymní řeholník ve svém díle "Poutník křtinský" a po drobné úpravě i o rok později v jeho německé verzi "Kyriteiner Wahlfarter". Třetím a nejpropracovanějším obrázkem původních křtinských kostelů je rytina vyhotovená Filipem Kiliánem. Jsou známy tři její originály: dva jsou uložené v Muzeu města Brna a jeden v archivu fary ve Křtinách. Tato rytina pochází z poslední čtvrtiny 17. století. Při porovnání s obrázkem z knihy opata Olenia (1668) vidíme, že český kostel je již na straně přivrácené k rezidenci rozšířen o přístavbu. Drobná přístavba stojí též po jeho pravé (severní) straně. Rezidence, vystavěná teprve v letech 1660-1661, má přestavěný vchodový portál a na střeše štíhlou vížku. Od českého kostela k ní stoupá schodiště s malou brankou lemované nízkými zídkami. Vysoká okna německého kostela jsou na Kiliánově rytině zřejmě nakreslena přesně tak jak vypadala, na rozdíl od poněkud nepřesného obrázku z r. 1668. Věž, stojící zcela osamoceně na malém návrší východně od německého kostela, je též jen velmi málo podobná věži znázorněné na starším vyobrazení. Úžlabinou mezi ní a českým kostelem stoupá od potoka schodiště. Kiliánova rytina oproti předchozím obrázkům neznázorňuje pouze sakrální zástavbu, ale i ostatní křtinská stavení. Posouzením výše uvedených skutečností lze rytinu Filipa Kiliána datovat do období po přestavbě rezidence, tedy po r. 1674. Pokud je pravdou, že nečitelný podpis zachovaný na rytině je od A. Lublinského (coby autora kresby, podle níž byla rytina vyhotovena), pak rytina vznikla před r. 1690, protože Lublinský toho roku zemřel.
Neúplnost křtinských archiválií ze 13. až 1. pol. 17. století dovoluje nahlédnout do nejstarší historie Křtin jen v omezené míře. Několik málo zachovaných listin sice umožňuje vytvoření rámcové představy o významu obce v tomto období, ale již podstatně méně svědčí o událostech místního významu. Nejhůře jsme na tom v případě 16. století, z něhož se nám o Křtinách nezachovaly žádné přímé zprávy. Toto z náboženského hlediska významné století, které se nesmazatelně zapsalo do historie církve vystoupením Zwingliho, Luthera, Kalvína a dalších reformátorů, rozšířením reformního hnutí prakticky po celé střední a západní Evropě a vznikem protestantismu, neproběhlo v tomto ohledu jistě zcela poklidně ani ve Křtinách. Přestože si Lutherovy myšlenky našly cestu i do prostředí brněnských klášterů, můžeme předpokládat, že Křtiny v tomto složitém období představovaly jedno z center katolické obnovy na Moravě. Tuto rekatolizační úlohu můžeme sledovat zvláště v následujícím století. Byly to právě Křtiny, jež si zvolil olomoucký biskup kardinál František Dietrichstein za cíl své děkovné poutě věnované vítězství habsburských (tj. katolických) zbraní v bitvě na Bílé hoře, kterou sem osobně přivedl r. 1621.´

Období Třicetileté války
Století sedmnácté proběhlo ve Křtinách ve znamení válečných hrůz třicetileté války, ale též čilé stavební aktivity, rozmachu poutního hnutí, vzrůstu věhlasu Panny Marie Křtinské. První tvrdá rána postihla obec již v r. 1611, kdy vznikl na farním dvoře požár, který se rychle rozšířil i na okolní domky. Do půl hodiny ležela v popelu část vesnice rozkládající se směrem k mlýnu. Ve velkém nebezpečí se ocitnul i český kostel, který bezprostředně ohrožovaly plameny hořící fary stojící od něj pouhých patnáct kroků. Jeho střecha byla ohněm silně rozehřátá, ale odolala a kostel nevyhořel. Záchranu kostela považovali později zábrdovičtí letopisci za zázrak. Místu, kde stála vyhořelá fara, se dodnes říká "na spálenisku".
Třicetiletá válka se poprvé negativně podepsala do života zábrdovických premonstrátů za stavovského povstání, kdy byl roku 1619 zatčen opat kláštera Benedikt Waltenberger (1610-1645) a jeho spolubratří. Současně jim byl zkonfiskován i klášterní majetek. Stejnému osudu neunikl ani kostelní poklad ve Křtinách. Porážkou stavovských vojsk na Bílé hoře byly sice vytvořeny příznivější podmínky ve prospěch restituce zábrdovických řeholníků, ale zdaleka tím neskončil válečný konflikt Habsburků s opozicí. Jeho důsledky Křtiny znovu pocítily v r. 1623, kdy sem vtrhly oddíly Turků a Tatarů sedmihradského knížete Gabriela Bethlena. Těsně před jejich příchodem se podařilo duchovním utéci do okolních lesů. Jen jeden z nich křtinský farář Tomáš Novák pro svůj pokročilý věk utéci nemohl, a proto se ukryl na věži pod podlahou. Bethlenovci se vrhli na oba kostely a odnesli z nich vše, co se odnést dalo. Sochy Panny Marie se však nedotkli. Při svém rabování dorazili i na věž, v níž byl ukryt kněz Novák. Chodili přímo po podlaze, pod níž se nalézal, ale nenašli ho. Možná tím unikl osudu svého spoluobčana Jana Cigána, kterého chytili a nedaleko kostela sťali.
Druhou samozvanou návštěvou Křtin se stali 19. srpna 1638 Valaši. Když přitáhli do nedaleké obce Březiny, chytili tamního občana Jana Soukupa a chtěli od něho peníze. Mučili ho tak dlouho, dokud jim neřekl, že je má zakopané v kostele ve Křtinách. Myslel si, že tím unikne dalšímu trýznění a že ho propustí. Valaši ho však dovedli do Křtin a zde jim musel ukázat, kam peníze ukryl. Na několika označených místech pak kopali, a když nic nenalezli, vytáhli ho před kostel a znovu ho mučili. Protože jim nic nového neřekl, nechali ho nakonec být a odtáhli. Z kostela si odnesli pouze několik svíček, nic cennějšího nenašli.
Když na Moravu pronikali Švédové, rozhodl se křtinský farář Norbert Credelius s ostatními spolubratřími ukrýt staré písemnosti a zbylé cennosti na nedalekém Novém hradě u Olomučan. Při svém několikaměsíčním obléhání města Brna v r. 1645, podnikaly oddíly Švédů loupeživé výpravy do širokého okolí. Na den Nejsvětější Trojice okolo deváté hodiny ranní se znenadání roznesl Křtinami křik, že sem míří velký oddíl Švédů. V kostele byla v té chvíli sloužena bohoslužba. Lid i kněží utíkali přímo od oltáře do lesů, kde zůstali ukrytí po mnoho dnů. Švédové však Křtinami jenom prošli a kostelům nevěnovali žádnou pozornost. Pospíchali totiž na Nový hrad, kde čekali bohatší kořist. Zde překvapili nic netušící posádku hradu, hrad vyloupili a zapálili, takže do dnešních dnů zůstal zříceninou. Obrovské bohatství, které zde ukryla celá řada kostelů, klášterů a panství, pak odvezli na šestnácti vozech. Při požáru hradu lehlo popelem vše, co odvézt nestačili, především staré písemnosti. Přitom byly zničeny křtinské archiválie, mezi nimi tzv. "Stará křtinská kniha", která by dnes byla zvlášť cenným zdrojem informací o málo známé historii Křtin v rozmezí 13.-16. století. Podobnému osudu neunikla ani značná část archivu zábrdovického kláštera po jeho obsazení Švédy v r. 1643. Křtinské kostely však zůstaly válkou nedotčeny, takže již r. 1645 mohl statečný obránce Brna jezuita Martin Středa (Stredonius) vyslat do Křtin děkovnou pouť za záchranu města při švédském vpádu.

Stavební a duchovní rozvoj poutního místa v 2. polovině 17. století
Neutichající popularita Křtin doprovázená zvyšujícím se počtem příchozích poutníků nutila premonstráty ke stálé stavební činnosti. Velké zásluhy si získal opat Godefridus Olenius (1650-1682), který využil klidu po válce k rozsáhlým přestavbám a úpravám obou kostelů i dalších staveb. A tak v letech 1652-1653 došlo k přestavbě německého kostela, jemuž po stranách přibyly dvě nové kaple, dále získal novou předsíň, tři nové oltáře a kůr pro hudebníky. V letech 1657-1658 byl podroben totální přestavbě starý český kostel. Kromě kůru a oltáře byl kompletně rozbořen a od základů vystavěn znovu v prostornějším provedení. Kromě toho v něm byl zřízen nový hlavní oltář pro sochu Panny Marie, později (1674) byla po boku kostela přistavěna sakristie a za hlavním oltářem byl pro pohodlnější přístup poutníků probourán nový vchod. Roku 1675 vysvětil v českém kostele opat Olenius tři nové oltáře. Aby nemohlo znovu dojít k podobné události jako v r. 1611, kdy hořící fara málem zapálila i český kostel, byla r. 1660 stará fara zrušena a místo ní byla v letech 1660-1661 vystavěna v místě dnešního zámku nová rezidence pro zdejší kněze. Roku 1668 byla na hřbitově postavena nová kaple, vhodná pro podávání přijímání, která byla později (1672-1674) přestavována. Zasvěcena byla sv. Anně, ale obecně byla též nazývána "vyškovská". Kromě dalších stavebních prací byla r. 1679 rozšířena rezidence.
Přes toto rozsáhlé budovatelské úsilí v 2. pol. 17. století zůstávali premonstráti stále o krok pozadu za skutečnými potřebami poutního místa. Poutníků rychle přibývalo, a zatímco r. 1658 zde bylo zaznamenáno na 7 000 komunikantů (přijímajících), 17. května 1676 jich bylo v jediném dnu přes 14 000 a za celý rok 1713 již přes 38 000, přičemž se jejich počet nadále zvyšoval. Od poloviny 18. století jich zde bylo v jednotlivých letech zaznamenáváno 50-60 tisíc. Do Křtin již nenacházeli cestu jen obyvatelé Moravy, ale přicházeli i poutníci z Čech, Slezska a Uher. Z tohoto důvodu musel zábrdovický klášter zvýšit počet kněží trvale působících ve Křtinách (1668). Ti zde žili podle vlastních pravidel odloučeni od svého kláštera. Tuto řádovou komunitu, jejíž představený směl používat označení "praeses", schválil r. 1671 strahovský opat. Přesto zábrdovičtí premonstráti nebyli vždy schopni zajistit plynulý chod poutí. Vypomáhali jim proto i kněží z jiných řádů, například brněnští jezuité nebo rajhradští benediktíni.
Hlavní poutě bývaly dvě do roka a trvaly vždy několik dní. První z nich bývala největší a začínala v neděli po nanebevstoupení Páně. Druhá, menší pouť se konala na den Navštívení Panny Marie. K těmto starým poutím přibyla na konci 17. století pouť zavedená paní Zuzanou Kateřinou Liborií z Dietrichstejna.
O tom, jak poutě probíhaly, nám vypráví neznámý řeholník ve svém spise "Audolí křtinské" z r. 1665. Již ve čtvrtek před hlavní poutí přicházely malé skupinky poutníků, v neděli pak přišlo procesí z Brna, čítající přes 4 000 poutníků. Uprostřed průvodu byla nesena na nosítkách socha Panny Marie. S procesím přicházelo až 150 mrskačů, jejichž účast byla pozůstatkem tzv. flagelantství. Bylo to lidové hnutí, které pokládalo mor za trest boží. Proto se mrskači sami trýznili bitím okovanými důtkami v přesvědčení, že se tak sami potrestají za své hříchy, a tím uniknou této nemoci. Podobné menší procesí přicházelo z Vyškova a okolních vesnic.
Během poutí se Křtinami nesl ve dne i v noci zpěv a modlitby. Když se setmělo, bylo vidět na okolních kopcích stovky ohňů, u nichž se mnozí z poutníků mrskali po celou noc. Mše svaté se konaly nepřetržitě v obou kostelích. Na památku si poutníci kupovali u kostela nejrůznější obrázky, křížky, růžence a jiné předměty. Do Křtin též nacházelo cestu i mnoho žebráků, na něž zde čekala štědrá almužna.
Na konci 17. století přežívaly oba původní kostely v nezměněné podobě a byly na nich prováděny jen nejnutnější udržovací práce. R. 1695 dostala střecha českého kostela nový šindelový kryt, r. 1702 dal Arnošt hrabě z Gellhornu a Blanska položit v témže kostele novou podlahovou dlažbu ze čtverců obyčejného kamene a černého mramoru. O dva roky později přibyly na křtinské věži hodiny a v r. 1708 byla na střeše německého kostela a kaple sv. Anny položena nová krytina. Přesto ale německý kostel a budovy proboštství a ženského konventu stály tehdy jako pouhé ruiny a jejich oprava přesahovala ekonomické možnosti zábrdovického opatství. Barokní literatura uvádí, že v devastovaném stavu zůstával větší kostel až do 17. století. Tím spíše překvapí, že i po raně barokní opravě a přestavbě si jeho exteriér zachoval ryze gotický charakter, jak dosvědčuje i rytina Filipa Kiliána z poslední čtvrtiny 17. století zaznamenávající nejdůležitější události v historii poutního místa ve Křtinách.

Santiniho projekt nového chrámu
Ze Křtin se stalo věhlasné poutní místo. Stísněnost kostelů však neodstranila ani rozsáhlá výstavba v 2. pol. 17. století. Premonstráti byli proto znovu nuceni zabývat se otázkou dalšího stavebního rozvoje svého poutního místa. Jakýkoliv velkorysejší stavební program však nepřicházel z finančních důvodů v úvahu. Je velmi pravděpodobné, že by oba původní křtinské kostely zůstaly zachovány do dnešních dnů a že by na jejich místě nikdy nevyrostl monumentální Santiniho chrám Panny Marie, kdyby ke Křtinám nechovala živý náboženský vztah boskovická paní Zuzana Kateřina Liborie z Dietrichsteina, rozená ze Zástřizl. Tato zbožná šlechtična učinila rozhodnutí, které se nesmazatelně zapsalo do historie zábrdovického kláštera a ve svých důsledcích naprosto změnilo i další osudy a tvář poutního místa ve Křtinách. Roku 1690 totiž uzavřela s opatem zábrdovického kláštera Maxmiliánem Pfendlerem z Lossbergu (1682-1695) bohatou fundaci, v níž věnovala klášteru svůj statek Jesenec u Konice, který měl být po její smrti použit k financování výstavby nových kostelů ve Křtinách a v Jesenci. K tomuto rozhodnutí ji přivedla podivuhodná souhra okolností. Panství Jesenec totiž původně přiřkla dominikánskému klášteru v Boskovicích (který sama založila), ale pod vlivem zvláštních událostí, které prožila ve Křtinách, změnila svůj původní úmysl a Jesenec věnovala premonstrátům. Bylo to především uzdravení jejího muže Jana Bohuše Morkovského ze Zástřizl, který se, ač těžce nemocný, uzdravil právě v okamžiku modlitby paní Zuzany před sochou Panny Marie Křtinské. Podruhé to byla právě paní Zuzana, která si ze Křtin odvezla zdraví. Když byla stižena v Olomouci mrtvicí a léky jí nepomáhaly, nechala se přenést do Křtin a zde prosila P. Marii o pomoc. Druhý den vstala zdráva. Jako poděkování za své uzdravení věnovala kostelu ve Křtinách 6 stříbrných svícnů, ustanovila pouť z Boskovic do Křtin a věnovala premonstrátům již zmíněné panství Jesenec. Vymínila si však, že je bude využívat až do smrti. Teprve potom mohlo být použito k zabezpečení výstavby kostelů ve Křtinách a v Jesenci. Přestože uzavření této své štědré fundace přežila jen o několik měsíců, nemohli premonstráti pro prohlubující se hospodářskou krizi v klášteře pomýšlet na splnění jejího zbožného přání. Hlavní zásluhu na této situaci měl právě opat Pfendler, který svým nehospodárným řízením, prosazováním finančně neúnosného záměru získat některé kláštery v Uhrách a nadřazováním osobních zájmů na úkor svých spolubratří, přivedl klášterní pokladnu na pokraj zhroucení. Tyto skutečnosti byly v r. 1695 hlavními důvody jeho nucené rezignace, zbavení hodnosti opata a vyobcování z řádu. Pro svou osobu si však vymínil užívání statku Jesenec, čímž ještě více zkomplikoval a oddálil zamýšlenou výstavbu ve Křtinách i v Jesenci. Na jeho nástupce opata Engelberta Hájka (1695-1712) pak připadl nelehký úkol obnovit zchátralé klášterní hospodářství, a tak připravit dostatečné zázemí pro splnění přání "nejštědřejší dárkyně", jak premonstráti sami paní Zuzanu nazývali. Po jeho úspěšném zvládnutí (přivedení klášterního hospodářství k prosperitě a znovuzískání statku Jesenec) mohl opat Hájek zahájit přípravné práce k vlastní realizaci tolik odkládaného snu zábrdovických premonstrátů - výstavbě nového chrámu ve Křtinách.
Nový křtinský chrám měl po stavební stránce co nejlépe vyjadřovat vztah premonstrátů ke své Panně Marii Křtinské i k jejímu poutnímu místu. Stavba proto musela být prostorná, schopná přijmout co možná největší počet poutníků. Měla být monumentální a současně přívětivě začleněná do okolní krajiny. Důležitou otázkou proto zůstávala volba vhodného architekta, schopného obsáhnout ve svém projektu všechny tyto požadavky.
V té době pracoval na Moravě vynikající český architekt italského původu Jan Santini Aichel (1677-1723). Santini představoval vůdčí osobnost naší barokní architektury. Z jeho předchůdců působících v českých zemích s ním snese srovnání jedině podobně geniální architekt jako on, Petr Parléř, činný za vlády Karla IV. a Václava IV. Santiniho dílo ovlivnilo hlavní vývojové trendy v umění nejen u nás, ale i v ostatních zemích Evropy. Styl jeho tvorby byl však pro většinu jeho současníků stěží přijatelný, zdál se jim totiž příliš vizionářský. Santini byl proto spíše obdivován než chápán. Na Moravu se dostal díky opatovi cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou Václavu Vejmluvovi. Ten se záhy stal jeho největším mecenášem a podporovatelem. Nikde na Moravě, ba ani v Čechách nenaznala Santiniho práce takového časového a prostorového rozšíření i rozmanitosti jako právě v jeho žďárském ohnisku. Opat Vejmluva umožnil všestranně rozvinout jeho schopnosti při realizaci rekonstrukcí a novostaveb ve svém klášteře a jeho nejbližším okolí. Dalšími Santiniho zaměstnavateli na Moravě se stali zábrdovičtí premonstráti a rajhradští benediktíni.
Pro Santiniho se zábrdovičtí řeholníci rozhodli zřejmě právě díky osobní přímluvě opata Vejmluvy. Na jejich panství byl architekt povolán opatem Hájkem nejdříve k vyhotovení projektu rezidence a kostela v Jesenci (1709-1711) a teprve potom byl uveden do Křtin. Zde dokonale pochopil požadavky, které na něho kladli premonstráti, a navrhl hned několik stavebních projektů. Je z nich zřejmé, že Santini od počátku počítal s rozebráním obou starých kostelů kněžské rezidence, hřbitovní kaple i se zrušením hřbitova. Samotný projekt novostaveb prodělal, pravděpodobně na přání samotných premonstrátů, četné změny. Zcela se ustoupilo od kruhového pojetí areálu, které se zachovalo na kresbě F. B. Wernera z r. 1752.
Jedním z raných nerealizovaných Santiniho projektů pro Křtiny může být též návrh zástavby čtvercového půdorysu s kostelem uprostřed, který objevil r. 1890 A. Prokop v rajhradském archivu. V Moravském zemském archivu, kam byly staré písemnosti rajhradských benediktinů převezeny, je zachován i pohled na průčelí této nerealizované Santiniho stavby, považované též za projekt kaple sv. Jana na Zelené hoře u Žďáru. Nakonec zvítězila verze blízká překresbě z r. 1808 od J. Luňáčka. Ta počítala s výstavbou mohutného centrálního chrámu s velkou kopulí a dvěma věžemi v průčelí. Po jeho stranách měly stát dvě kaple sv. Anny a sv. Josefa, připojené k chrámu klenutými arkádami. Za těmito stavbami se měla rozprostírat rozsáhlá kněžská rezidence se zahradami. Projekt nebyl do této své podoby nikdy dokončen. Již opat Matuška se krátce po svém vstoupení do čela kláštera (1738) rozhodl z finančních důvodů pozměnit původní Santiniho projekt, a proto upustil od výstavby dvou věží v průčelí chrámu a místo nich vystavěl věž jedinou.
Velký význam pro pochopení této změny stavebního záměru má dosud takřka neznámá rytina J. C. Laidiga uschovaná v archivu křtinské fary. Je na ní vyobrazena socha Panny Marie Křtinské a po stranách je česky a německy zaznamenána historie Křtin. Pro nás má největší význam malý oválný obrázek při spodním okraji rytiny. Vidíme na něm projekt křtinského chrámu s jednou věží, po jehož stranách stojí dvě kaple, připojené ke chrámu kruhovými ambity s představěnými podsklepenými terasami. Podobnost tohoto projektu s realizovanou stavbou je více než zjevná. Jeho autorem nebude pravděpodobně Santini, který zemřel již r. 1723 (tedy přibližně 15 let před touto změnou výstavby), ale architekt, který realizoval jeho původní projekt na reálné finanční možnosti zábrdovických premonstrátů za opata Matušky. Projekt křtinského chrámu s jednou věží je znám i z rajhradské kresby popisované r. 1950 M. D. Hejdovou, která též upozorňuje na jeho podobnost s realizovaným stavem. Vedení výstavby svých projektů Santini obvykle přenechával zkušenému polírovi nebo osvědčeným zednickým mistrům. V případě Křtin to byl u rezidence a kaple sv. Anny František Benedikt Klíčník a u chrámu (po Santiniho smrti) František Antonín Ritz.

Nový chrám - životní dílo opata Matušky
Praktickou realizaci Santiniho projektu pro Křtiny zahájil až Hájkův nástupce v čele zábrdovického kláštera - opat Hugo Bartlicius (1712-1738). Projekt byl rozložen na několik etap. Nejdříve se začala stavět nová rezidence (kolem r. 1712), jejíž hrubá stavba byla dokončena již v r. 1718. Dokladuje to letopočet, vyrytý v krovu zámecké střechy. Nadále se pracovalo především v interiéru a r. 1735 bylo přistavěno pravé křídlo. Propojovací trakt mezi rezidencí a chrámem Panny Marie byl postaven až po dokončení chrámu (nejspíše krátce po r. 1744). Výstavba nové kaple sv. Anny byla zahájena r. 1718. Krátce předtím, než se začala stavět, byl rozbořen původní německý kostel. Základní kámen k dnešnímu chrámu Panny Marie byl položen o 10 let později, r. 1728. Český kostel však zůstával ještě po nějakou dobu zachován, přestože zasahoval do areálu výstavby. Byl zde tolerován až do r. 1733, protože ukrýval poklad nejcennější - uctívanou sochu Panny Marie. Musel být proto zachován až do doby, kdy premonstráti našli pro svou slavnou sochu nové důstojné místo. Tím se mohla stát jedině nově dostavěná kaple sv. Anny. Do ní byla starobylá Madona roku 1733 slavnostně přenesena. Kaple potom plnila až do dokončení chrámu Panny Marie funkci farního kostela. Český kostel tedy zanikl až r. 1733, aniž by svou předchozí přítomností uprostřed rozlehlého staveniště nějak vážněji ohrozil výstavbu chrámu. Ta ostatně pokračovala za opata Bartlicia velmi zvolna, neboť - jak se dovídáme z oslavné řeči sepsané při příležitosti jeho smrti - v r. 1738 byly obvodové zdi chrámu vyvedeny pouze do úrovně spodních oken.
Jakýkoliv velkorysejší stavební program však nepřicházel z finančních důvodů v úvahu. Je velmi pravděpodobné, že by oba původní křtinské kostely zůstaly zachovány do dnešních dnů a že by na jejich místě nikdy nevyrostl monumentální Santiniho chrám Panny Marie, kdyby ke Křtinám nechovala živý náboženský vztah boskovická paní Zuzana Kateřina Liborie z Dietrichsteina, rozená ze Zástřizl. Tato zbožná šlechtična učinila rozhodnutí, které se nesmazatelně zapsalo do historie zábrdovického kláštera a ve svých důsledcích naprosto změnilo i další osudy a tvář poutního místa ve Křtinách. Roku 1690 totiž uzavřela s opatem zábrdovického kláštera Maxmiliánem Pfendlerem z Lossbergu (1682-1695) bohatou fundaci, v níž věnovala klášteru svůj statek Jesenec u Konice, který měl být po její smrti použit k financování výstavby nových kostelů ve Křtinách a v Jesenci. K tomuto rozhodnutí ji přivedla podivuhodná souhra okolností. Panství Jesenec totiž původně přiřkla dominikánskému klášteru v Boskovicích (který sama založila), ale pod vlivem zvláštních událostí, které prožila ve Křtinách, změnila svůj původní úmysl a Jesenec věnovala premonstrátům. Bylo to především uzdravení jejího muže Jana Bohuše Morkovského ze Zástřizl, který se, ač těžce nemocný, uzdravil právě v okamžiku modlitby paní Zuzany před sochou Panny Marie Křtinské. Podruhé to byla právě paní Zuzana, která si ze Křtin odvezla zdraví. Když byla stižena v Olomouci mrtvicí a léky jí nepomáhaly, nechala se přenést do Křtin a zde prosila P. Marii o pomoc. Druhý den vstala zdráva. Jako poděkování za své uzdravení věnovala kostelu ve Křtinách 6 stříbrných svícnů, ustanovila pouť z Boskovic do Křtin a věnovala premonstrátům již zmíněné panství Jesenec. Vymínila si však, že je bude využívat až do smrti. Teprve potom mohlo být použito k zabezpečení výstavby kostelů ve Křtinách a v Jesenci. Přestože uzavření této své štědré fundace přežila jen o několik měsíců, nemohli premonstráti pro prohlubující se hospodářskou krizi v klášteře pomýšlet na splnění jejího zbožného přání. Hlavní zásluhu na této situaci měl právě opat Pfendler, který svým nehospodárným řízením, prosazováním finančně neúnosného záměru získat některé kláštery v Uhrách a nadřazováním osobních zájmů na úkor svých spolubratří, přivedl klášterní pokladnu na pokraj zhroucení. Tyto skutečnosti byly v r. 1695 hlavními důvody jeho nucené rezignace, zbavení hodnosti opata a vyobcování z řádu. Pro svou osobu si však vymínil užívání statku Jesenec, čímž ještě více zkomplikoval a oddálil zamýšlenou výstavbu ve Křtinách i v Jesenci. Na jeho nástupce opata Engelberta Hájka (1695-1712) pak připadl nelehký úkol obnovit zchátralé klášterní hospodářství, a tak připravit dostatečné zázemí pro splnění přání "nejštědřejší dárkyně", jak premonstráti sami paní Zuzanu nazývali. Po jeho úspěšném zvládnutí (přivedení klášterního hospodářství k prosperitě a znovuzískání statku Jesenec) mohl opat Hájek zahájit přípravné práce k vlastní realizaci tolik odkládaného snu zábrdovických premonstrátů - výstavbě nového chrámu ve Křtinách.
Chrám Panny Marie začal sice stavět opat Bartlicius, přesto se hlavní zásluhy o jeho vybudování po právu připisují jeho nástupci opatu Kryštofu Jiřímu Matuškovi (1738-1777). Matuška dostavění chrámu podřídil veškerou svou energii, když se jako pětatřicetiletý postavil do čela zábrdovického kláštera. Byl přímo naplněn touhou co nejrychleji dokončit stavbu a co možná nejlépe a nejkrásněji ji vyzdobit. Ve svém díle pokračoval neochvějně i v době, která jeho záměrům nepřála. V odhodlání nepolevil ani za válek o rakouské dědictví, kdy byla klášterní pokladna zatížena mimořádnými položkami odváděnými státu a dokonce ani po pobytu pruských a ruských vojáků ve Křtinách r. 1742. Pro svůj úkol měl všechny nezbytné vlastnosti, při práci byl vynalézavý a praktický. Oslavná řeč, sepsaná při příležitosti jeho významného kněžského jubilea - padesáti let od složení řeholních slibů (1772), se zmiňuje například o tom, jak objevem kvalitního křtinského mramoru a jeho použitím při výzdobě chrámu ušetřil klášterní pokladně značné peněžní částky. Na škodu věci však byla jeho nesmlouvavá a přímá povaha, která ho přiváděla do ostrých střetů s konventem svého řádu. Rozkol v klášteře nakonec dosáhl takového rozměru, že musel být řešen prostřednictvím císařovny Marie Terezie.
Pod vedením opata Matušky však stavba rychle rostla, takže již r. 1744 byl chrám dostavěn a mohlo se začít pracovat na vnitřní výzdobě. Rychlé tempo výstavby umožnilo, aby 1. května 1750 byla do chrámu přenesena z kaple sv. Anny socha Panny Marie a chrám byl opatem Kryštofem Matuškou benedikován (posvěcen). Z úsporných důvodů však zredukoval původní stavební záměr a místo dvou věží v průčelí chrámu, pro něž položil základy již jeho předchůdce, postavil věž jedinou. Ze stejného důvodu odložil výstavbu schodiště k hlavnímu vchodu i druhé kaple zasvěcené sv. Josefovi, s níž počítal Santiniho projekt po jihozápadní straně chrámu.
Čím více však bylo ušetřeno na jedné straně, tím více bylo investováno do vnitřní výzdoby. Na interiéru chrámu se podepsali přední umělci své doby. Rozsáhlé fresky pocházejí ze štětce Jana Jiřího Etgense, obrazová tvorba je zastoupena díly brněnského jezuity Ignáce Raaba, Josefa Winterhaldera ml., Josefa Sterna a podle tradice i olomouckého augustiniána A. Lublinského. Malířské práce blíže neznámého rozsahu provedl František Michalic. Sochařská výzdoba reprezentuje Antonína Schweigla a jeho syna Ondřeje Schweigla, sochy na věži pocházejí z dílny Ignáce Lengelachera.
Pro trvající napětí mezi premonstráty a olomouckými biskupy nebyl chrám po dlouhou dobu vysvěcen, přestože byl již v podstatě dokončen. Práce nadále pokračovaly především na výzdobě interiéru a r. 1770 bylo k hlavnímu vchodu do chrámu přistavěno široké trojdílné schodiště s rampou, které definitivně přikrylo základové zdivo pro dvě věže položené opatem Bartliciem.
Chrám Panny Marie byl konsekrován (vysvěcen) až 21. dubna 1771 olomouckým světícím biskupem Františkem Matějem Chorinským. Stalo se tak 43 roků po zahájení jeho výstavby a takřka šest desetiletí od počátku realizace celého projektu. Krátce po této slavné události se opat Matuška dožil svých významných kněžských jubileí (r. 1772 padesáti let od složení řeholních slibů, o pět let později padesáti let kněžství) a r. 1777 se vzdal své opatské hodnosti a odešel na odpočinek do Křtin. Zde 3. listopadu téhož roku zemřel a o tři dny později byl pochován v hrobce pod chrámem Panny Marie. Tak nakonec zůstal i po smrti blízko svému dílu, kterému zasvětil velkou část svého života.
Toto dílo, naplňující odkaz paní Zuzany z Dietrichsteina i tužby a snahy jeho předchůdců, můžeme obdivovat i dnes s odstupem více než dvou století. Již v r. 1944 napsal znalec Santiniho tvorby F. M. Žampach, že křtinský chrám "svým řešením, výstavbou i výzdobou plně opravňuje názor, že je to nejkrásnější barokní stavba církevní v českých zemích". Ne nadarmo bývá nazýván "Perla Moravy". Chrám Panny Marie, dlouhý 55 m a široký 37 m, je největší Santiniho stavbou vystavěnou na půdorysu řeckého kříže. Monumentalitu vnitřního prostoru vytváří směle řešená centrální kopule čnící do výše přes třicet metrů, oživená rozsáhlými Etgensovými freskami. Přes tyto své rozměry působí interiér chrámu vzdušně a lehce. Tohoto efektu je dosaženo dostatečným prosvětlením celého prostoru i příznivou tóninou nástropních fresek.
Není pochyb, že výstavbou křtinského chrámu premonstráti beze zbytku naplnili biblická slova Šalamounova, na něž upozorňují na mramorové pamětní desce věnované vysvěcení chrámu a umístěné na jeho zdi za hlavním oltářem: "...nebo dům, který já stavěti chci, veliký býti má a slavný..." (II. Par. 2,9).

Konec premonstrátů ve Křtinách
Již za Matuškova života pocítily Křtiny první předzvěst svého budoucího násilného úpadku, který s sebou měla přinést josefínská doba. Dvorní dekret z r. 1772, zakazující poutě na zázračná místa, které by trvaly více než jeden den, naprosto zmrazil rozvoj dalšího poutního hnutí. Do Křtin místo obvyklých několika desítek tisíc poutníků dorazilo v tomto roce jen několik stovek. Na ctitele mariánských tradic tvrdě dolehl i další dekret, který zakázal veřejné nošení soch a obrazů Panny Marie a dalších svatých. ´
To se však nezadržitelně schylovalo k nejdramatičtější události v životě zábrdovických premonstrátů, jíž se dočkal Matuškův nástupce opat Michael Marave (1777-1784). Dne 3. září 1783 navštívil jeho klášter císař Josef II. doprovázený gubernátorem Cavrianim, aby si prohlédl klášterní budovy a osobně posoudil možnost jejich využití pro potřeby vojenské nemocnice. Přestože Cavriani obavy mnichů svým dopisem rozptýlil, dochází za necelý rok dne 24. července 1784 k nečekanému zrušení zábrdovického kláštera a k zestátnění jeho panství. Zrušení kláštera přišlo tak nečekaně, že všechny ohromilo. Zaskočení premonstráti byli nuceni do šesti měsíců opustit klášter. Většina z nich se proto dříve či později sešla ve Křtinách, kde jim poskytoval přístřeší zdejší farář Karel Ptáček (1780-1804). Žili zde i nadále v duchovní jednotě s nadějí v možnost obnovení svého kláštera. Tato naděje se stala ještě reálnější po smrti císaře Josefa II. a zvláště po obnovení některých uherských klášterů. Proto psal roku 1802 Michael Marave císaři Františku I. a požádal ho o obnovení kláštera v Zábrdovicích nebo alespoň o povolení premonstrátského převorství ve Křtinách. Císař však jeho žádost zamítnul. Marave roku 1819 umírá a na křtinském hřbitově ho pochoval jeden z posledních zbývajících spolubratří Emerich Stankovič. Odchodem posledního zábrdovického opata se tak definitivně uzavřela více než půltisíciletá slavná éra premonstrátů ve Křtinách.
V důsledku těchto josefínských zákroků nemohla být pochopitelně dokončena stavba Santiniho projektu ve Křtinách. Z tohoto důvodu nebyla již nikdy zahájena výstavba kaple sv. Josefa s ambity po jihozápadní straně chrámu, přestože ještě v r. 1858 doufal K. Wagner ve své knize "Posvátné poutní místo ve Křtinách na Moravě", že se najde někdo, kdo by tuto chybějící část projektu dostavěl. Křtinský chrám - zbavený starostlivé ochrany zábrdovického kláštera - navíc ohrožovalo nebezpečí v podobě nedostatku finančních prostředků, které byly nutné na jeho pouhou údržbu. Proto byla r. 1790 prohlášena kaple sv. Anny i s ambity za postradatelnou a bylo nařízeno její odsvěcení. Matka tehdejšího faráře Terezie Ptáčková však tyto objekty koupila a zachovala pro bohoslužbu.

Křtinský chrám v 19. století
Křtinám se nevyhnuly ani napoleonské války. Roku 1805 tudy prošli francouzští vojáci a při své druhé invazi v roce 1809 zde byli dokonce na několik měsíců ubytováni. Ve stejné době (1805) byl zrušen hřbitov, který se až dosud nacházel u kostela, a byl založen nový na okraji obce. Později na něm byla vystavěna hřbitovní kaple s malou hrobkou (1875).
K další významné změně v osudech poutního místa ve Křtinách došlo r. 1830, kdy se panství dostalo do rukou světské vrchnosti. Ta tím získala patronátní právo nad křtinským kostelem. Prvním majitelem se stal hrabě František Xaver Dietrichstein, s jehož jménem je spojena obnova chrámu po požáru, kterým byl poškozen 26. května 1844. O této dramatické události, která chrámu hrozila zničením, nás podrobně zpravuje zápis v Domácích protokolech křtinské fary. Oheň, který vzplál v jednom z vesnických domků, záhy přeskočil na kapli sv. Anny a odtud se šířil přes ambity ke chrámu Panny Marie. Obyvatelé Křtin s hrůzou pozorovali, jak jeho šindelové střechy v krátké chvíli pohltily plameny. Ničící živel pronikl až na věž, kde roztavil památné zvony: zvon opata Matušky z r. 1742, opata Matěje z r. 1445 a opata Gottschalka z r. 1343. Dalšímu postupu ohně na budovu bývalé kněžské rezidence se podařilo zabránit až včasným stržením její střechy na spojovacím křídle s chrámem. Křtiny navštívil krátce po požáru majitel panství hrabě Dietrichstein, který poskytnul potřebnou pomoc při zjednání nápravy. S opravami střech se začalo ještě téhož roku, ale dokončovací práce se protáhly až do roku následujícího. Dokladuje to zápis objevený během současné rekonstrukce v báni nad hlavní kopulí, který nese letopočet 1845.
Po smrti hraběte Dietrichsteina připadlo panství roku 1850 jeho třem dcerám a roku 1856 přešlo do rukou Alfonse Mensdorfa-Pouilly.
Nového rozkvětu se však Křtiny dočkaly až roku 1864, kdy panství koupil hrabě Vincenc z Bubna-Litic. Jeho osobnost znamenala pro Křtiny mnoho. Jeho stavební úpravy a přestavby vtiskly obci prakticky dnešní ráz. Hned po koupi panství zvýšil o jedno patro budovu bývalé kněžské rezidence a přestavěl ji na zámek. V jeho okolí založil okrasný park. Roku 1865 byla na jeho náklady odstraněna stará hroutící se cesta k ambitu a kapli sv. Anny, což velmi přispělo ke zkrášlení prostoru před kostelem. Dnešního návštěvníka na tuto někdejší přístupovou cestu upomínají dveře v jižním ambitu, které se v důsledku těchto stavebních úprav ocitly několik metrů vysoko nad úrovní křtinského náměstí. Roku 1866 získal hrabě Vincenc z Bubna-Litic kapli sv. Anny a v přilehlém ambitu vystavěl následujícího roku nadzemní hrobku pro svůj rod. Celkem v ní bylo pochováno jedenáct příslušníků jeho rodiny.
Znovu se válka podepsala do křtinské historie roku 1866, kdy během války prusko-rakouské prošel obcí 17. července pruský armádní sbor a v srpnu téhož roku zde bylo na krátkou dobu ubytováno na 1 300 pruských vojáků. Na rozdíl od svých francouzských předchůdců z roku 1809, kteří se zde chovali poměrně slušně, Prusové napáchali velké škody a jejich odchod byl provázen hlubokým oddechnutím místních obyvatel. Roku 1882 koupil křtinské panství brněnský továrník Mořic Teuber, po jehož smrti ho zdědila dcera Adelína a její manžel brněnský továrník Ervín Offermann. Posledním majitelem panství před vznikem Československa byl od roku 1894 kníže Jan II. Lichtenštejn. Lichtenštejnům bylo panství v roce 1923 z části zestátněno a křtinský zámek se tak dostal do využívání Vysoké školy zemědělské v Brně.

Osudy poutního místa ve Křtinách ve 20. století
Ve 20. století byl křtinský chrám průběžně opravován, zvláště po II. světové válce, kdy byla 25. dubna 1945 výbuchem letecké pumy zdemolována část ambitu a pod ním se nacházející hrobka z Bubna-Litic. Rozmetané kosti a zbytky rakví byly posbírány a uloženy v kryptě pod kaplí sv. Anny. Poškozena byla i střecha chrámu Panny Marie, jež byla na četných místech proděravělá od střel a měla poničenou část krovu. Další škody byly způsobeny na fasádě.
Velké opravy chrámu a dalších staveb prováděl farář František Marek (1932-1957). Svědectví o nich nalézáme v archivu bývalého Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko v Brně. V tomto díle pokračoval i jeho nástupce Jaroslav Samson (1957-1973).
Roku 1974 zahájil křtinský děkan Tomáš Prnka nejrozsáhlejší rekonstrukci chrámu Panny Marie v jeho historii, která počítá s celkovou obnovou stavby od střechy až po podzemí. Na všech střechách byl položen nový měděný plech a báně na věžích, mariánský znak nad kopulí a dvouramenný kříž na věži byly potaženy zlatem. Přitom byl v báni nad chrámovou kopulí nalezen zápis z 15. 7. 1845, který dokladuje obnovu střech po požáru, jenž ho postil v r. 1844. V roce 1975 k němu byly přiloženy další dokumenty a předměty, např. fotografie a pohlednice kostela, pozdrav duchovního správce, zvukový záznam zvonů na magnetofonovém pásku, plátek zlata, mince, láhev slivovice a další. Podobné předměty byly v průběhu oprav vkládány i do dalších bání: v r. 1979 na chrámové věži, v r. 1983 na kapli sv. Anny a v r. 1992 na jižním ambitu.
Z chrámových zdí byla odstraněna stářím poškozená fasáda a je nahrazována novou se složitě provedenou štukatérskou úpravou podle původního vzoru. Nákladné restauraci byly podrobeny nástropní fresky v chrámu Panny Marie, které patří k nejrozsáhlejším ve střední Evropě. Dále dochází k rekonstrukci architektonických detailů a plastik. Ambit byl staticky zabezpečen proti sesuvu a byla v něm obnovena stropní klenba, zničená při náletu roku 1945. Kromě toho je na chrámu prováděno mnoho prací kamenických, zednických, klempířských, štukatérských, malířských, konzervátorských, elektrikářských a dalších.
Samostatnou stránkou jsou v poslední době práce speleologické, antropologické a archeologické. Především speleologický průzkum podzemí chrámu vynesl na povrch nové informace pro poznání dávné historie křtinského poutního místa. Dne 16. dubna 1991 například speleologové objevili hrobku, v níž byl před 214 lety (6. listopadu 1777) pochován sám stavitel chrámu - opat Matuška. Jeho tělesné ostatky byly podrobeny archeologickému a antropologickému prozkoumání a po slavnostní mši, kterou sloužil strahovský opat Michael Pojezdný, byly 3. listopadu 1991 vloženy do malé zdobené schránky z mědi a znovu pochovány v původním hrobě před oltářem sv. Jana a Pavla.
K významným úspěchům speleologů je nutné přičíst i objevení krypty pod chrámovou věží (9. února 1991), nezvěstné nejspíše od čtyřicátých let 18. stol., která byla využita jako kostnice pro uložení tělesných ostatků nejméně 974 lidí. Většina kostí sem byla přenesena z hrobů starého křtinského hřbitova (býval kolem českého kostela), zasaženého výstavbou chrámu Panny Marie ve 20. a 30. letech 18. století. Vchody do krypty byly záhy po uložení kostí důkladně zazděny a v r. 1770 zamaskovány výstavbou rozlehlého schodiště před vchodem do chrámu, takže brzy upadly v zapomnění. Objevený osteologický materiál (o objemu přibližně 20 m3) byl podrobně prostudován antropology, kteří na kostech zkoumali kromě jiného i patologické změny způsobené nemocemi našich předků. Takto získaných poznatků využijí pro potřeby současné lékařské vědy.
Největší zajímavostí a záhadou křtinské kostnice se stal nález dvanácti lidských lebek, které označila čísi ruka, nejspíše v 17. století, pozoruhodnou černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a písmene T na čele. Bezpochyby byly tímto neobvyklým způsobem označeny tělesné ostatky něčím významných lidí. Podobný nález nebyl u nás dosud učiněn. Jeho analogie známe například z okolí Salzburgu v Rakousku a z jihovýchodního Německa. Je zřejmé, že zde máme před sebou naprosto neobvyklý nález, který přinese nový pohled do staré historie poutního místa ve Křtinách.


ZPĚT