|
7.2.2021 Sévá - služba. všem živým tvorům, společnosti se cení velmi vysoko, hodnotí se jako projev čistého duchovního úsilí." Paramhans svámí Mádhavánanda Lila Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžího Po prožité mystické iniciaci, 
kdy jsem se ocitl v světě magických symptomů
v divukrásném vesmíru Lásky a po té, co jsem držel 20 denní vyčerpávající půst za svou očistu,
jsem sestoupil zpět do světské reality. Život ve světě mi připadal marný a prázdný. Jediné co mi dávalo smysl byla služba trpícím lidem.
Mým tehdejším heslem bylo: "Dokud nevím Kdo jsem, tak sloužím!" Proto jsem vstoupil do řad katolické Charity a stal se charitním pečovatelem
o nemocné a všelijak handikepované a invalidní spoluobčany. To mi dávalo hluboký smysl naplnění a byl jsem šťastný, že tato služba nám nevyškoleným amaterům
je přístupná a otevřená. Pamatuji že tam měli velký kříž, který mne uklidnil, že jsem na správném místě. Žil jsem tedy službou lidem, koupal jsem je ve vaně, oblékal je a vodil na procházky. Současně přišel na přetřes můj vztah s Betty, mou životní přítelkyní a družkou.
Chtěl jsem se osamostatnit a stát se poustevníkem, ale nevěděl jsem, jak se mám rozejít. Nakonec z toho bylo velké utrpení v důsledku vnitřní připoutanosti nás dvou.
A s Láskou dávanou mým trpícím pacientům jsem osobní trápení nějak překonal a pokračoval jsem po duchovní cestě. To bylo v roce 1997. Tak jsem získal mnoho dalších zkušeností.
Nakonec jsme se s Betty rozhodli přerušit vztahy k našim blízkým a odešli jsme do hor za novým zaměstnáním. Tehdy jsme oba přijali místo učitelů ekologické výchovy
na Středisku ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově v Krkonoších. Tak do mého živata vstoupily Krkonoše, které
později pro mne mnoho znamenaly. Na Středisku ekologické výchovy mne RNDr. Jiří Kulich přijal do týmu po té, co jsem se mu svěřil se svojí kvalifikaci,
že jsem už postavil srub v lese a pak na něm dva roky žil v ústraní. Tím místem byl legendární Ponor.
Učili jsme tedy děti lásku k Přírodě, tak jak jsme ji načerpali na srubu Ponor v Moravském krasu.
Můj vztah s Betty tato cesta do hor na čas stabilizovala a zachránila. Ale bylo nám souzeno nakonec se přece jen rozejít, každý svou vlastní Cestou.
Tak jsem se stal osamělým poustevníkem. Jsem velmi šťastný, že jsem tím vším prošel. Tak jsem se učil dávat Lásku, ať jako charitní pečovatel, tak učitel ekologické výchovy.
Jsem za to Bohu vděčný. Tato práce mi dávala duchovní energii a nadhled, moudrost, zkušenost jakou nemá každý. Žil jsem tedy službou nemocným a dětem a zapomínal na sebe.
Byla to má karma jóga. Potom mne ovládl stesk po horách a po svobodném životě. Proto jsem se nechal najmout na tvrdou manuální práci horského cestáře
v nejvyšších českých horách, v Krkonoších. Můj šéf byl taky ekolog a k tomu aktivní horolezec a výborný znalec zdejší krajiny RNDr. Pavel Klimeš z firmy Veselý výlet.
Spolu s asi čtyřicítkou dalších cestářů jsme opravovali kamenné cesty pro poutníky a návštěvníky Krkonoš, v 1. zóně chráněného území.
Navždy po
nás zůstane zachováno obdivuhodné kamenické umění v podobě vyštětovaných cest, svodnic pro vodu, kamenných zídek na Sněžce, v Obřím dole, Růžohorkách, Messneru, na hrádek Aichelburg, na Starou horu a na jiných překrásných místech
krkonošské horské
přírody.
Celkem jsem tam odpracoval 5 let (1996-2001). Pracovalo se od
jara do podzimu a na zimu jsem
odjížděl meditovat s bohatou finanční výslužkou do horských jeskyní po celém světě. Pavel Klimeš a jeho bratr Miloslav Klimeš z Horního Maršova byli velmi srdeční a přátelští. Umožnili mi žít svůj dávný sen, neboť jsem mohl osídlit
horskou kapli na Staré hoře nad Temným dolem. Těch 5 let práce krkonošského horského cestáře bylo pro mne velkým Božím
Požehníním a nikdy na Krkonoše prožité při poctivé práci s palicí, krumpáčem a lopatou v rukách, nezapomenu.
Tato práce mi dala velkou fyzickou sílu a odolnost a byla vhodným doplňkem k mým jógovým meditacím. Nikdy nezapomenu na požehnání Krkonoš, které mi umožnilo
žít v tomto všelijakém světě svůj neujvyšší a nejčistčí sen. Je to už více než 20 let.
Při tom vzniklo mnoho básní. Zde je jedna z nich:V mlžném lese výjevy podivných postav, s palicí, krumpáčem a lopatou v rukách... Ohýnky hoří podél cest a ve vůni kouře doutnajícího dříví zase ten pocit, JE TO TADY. Tehdy se můj vztah s ženou úplně rozpadl a já jsem se svobodně vydal na duchovní cestu. Betty mi toho dala hodně, jen nerad jsem ji opouštěl, ale musel jsem jít za vyšším Cílem. Od té doby žiji jako poustevník. Vzpomínka na Vlaďku - jeden příběh z charitní pečovatelské služby. "Když jsem před několika dny navštívil Brodieho, podal mi dopisní obálku. Když jsem ji otevřel, byl v ní malý lístek v černém rámečku, který mi oznamoval, že zemřela Mgr. MVDr. Vlaďka Hlavová. Listek mi poslali, protože jsem byl před několika lety Vlaďčín charitní pečovatel. Bylo to v roce 1997. Vlaďka žila na invalidním vozíku v Brně na Bohuslava Martinů 9. Vrchní sestra paní Šujanová mi ji přidělila, protože předpokládala určitou spřízněnost duší... Mým úkolem bylo naložit Vlaďku každý den na vozík, seběhnout s ní ze Žlutého kopce, dovést ji na Masarykovu univerzitu, kde Vlaďka studovala psychologii. No a pak ji zase zavést domů. Musel jsem při tom být velmi opatrný, protože ten sjezd z kopce je velmi prudký a Vlaďka byla ochrnutá, a proto by nemohla zabránit kolizi, kdyby mi náhodou na vozíku ujela... Což se několikrát málem i stalo... Díky této vzájemné odkázanosti tak mohl vzniknou vztah založený na vzájemné důvěře a porozumění... Vlaďka byla jeden z největších bojovníků, jaké jsem kdy poznal. Byla to mladá zdravá žena, o pár let starší než já... Pak se to najednou stalo.. Její tělo ochrnulo, nohy měla nehybné, prsty pokroucené, stěží v nich udržela propisku. Ocitla se zcela závislá na pomoci druhých, při plném vědomí nezměnitelnosti své situace. Něco takového si nikdo z nás nedokáže představit... Z Boží Milosti jsem se při svém zaměstnání u brněnské Charity dostal jako pečovatel k mnoha podobně postiženým lidem. Koupal jsem je, vkládal do vany, mydlil a sprchoval, oblékal, vozil na procházky... a tak podobně. Byla to pro mne velmi cenná životní i duchovní zkušenost, takže jsem to byl nakonec já, který děkoval, že je mi dovoleno těm lidem sloužit. Ve skutečnosti oni prokazovali milosrdenství mě, že mi dovolili, abych jim sloužil. Tak jsem to tehdy cítil a přál bych to všem mladým lidem, aby viděli a zažili to co já... Vlaďka byla opravdu velký bojovník. To, co ji postihlo, by většinu z nás zlomilo, ona se však nezačala ztrácet v sebelítosti, neočekávala něčí soucit a snažila se obhájit alespoň zbytky své nezávislosti ducha. Proto začala studovat psychologii, snažila si pomoci sama a tak se její nemoc stala paradoxně příležitostí k intenzivní duchovní práci. Snažila se svůj osud obrátit ve svůj prospěch a doufala, že své zkušenosti bude moci využít při službě podobně zkoušeným lidem. Není proto divu, že hned napoprvé, když jsem ji obouval boty mi ihned energicky vyčetla, že se k ní chovám jako k dítěti. Měla dobrou schopnost empatie, a proto náš vztah rychle vznikl na filozofickém základu. Vlaďka dokonce o mě chtěla psát nějakou studijní práci, protože jsem byl podle ní "velká záhada", kterou si nedokázala zařadit do žádných psychologických schémat, které ji učili ve škole. Ptala se mne, jestli mám vůbec nějaký pud sebezáchovy, protože nemohla pochopit jak mohu tak bezstarostně žít a nehromadit. A to jsem byl tehdy napohled "normální". Co by asi řekla dnes, kdyby potkala poustevníka v kutně zcela odevzdaného do Boží Milosti? Taky mi jednou řekla, že měla tušení, že její pečovatel bude i jejím guruem. A opravdu tomu tak i trochu bylo, neboť jsem nad ní převzal patronát i mimo rámec zaměstnání, a dokonce i poté, když mne má cesta vedla z brněnské Charity dál. Když jsem se ocitl v Brně, nakládal jsem Vlaďku do auta a zavezl pryč z města do přírody. Zaparkoval jsem ji na invalidním vozíku mezi stromy a udělal jí odbornou přednášku třeba o tom, jakým způsobem se mi podařilo přestat kouřit tabák, a Vlaďka tomu s úsměvem naslouchala. Jindy jsem ji vzal na půlnoční mši u Jezuitů a tam ji na stříbrném řetízku pověsil na krk medailonek Panny Marie, který si Vlaďka přála nosit, ačkoli sama byla nevěřící. Věřící lidé ji však přitahovali, protože cítila, že mají "něco", co jiným lidem chybí, ať už to "něco" je cokoli. Jindy mi zase na oplátku vyprala a zašila bundu, protože něčím takovým jsem se já, jako lesní muž žijící na srubu v Moravském krasu, nemohl zabývat... Pak mi vnutila i nějaké peníze ze soucitu k mé "chudobě", ale za ně jsem vzápětí koupil obraz a Vlaďce ho věnoval. Ten obraz se jmenuje "Osud", a nepochybně dodnes zdobí její pokojík. Vlaďka tehdy tajně plakala. Taky se mi svěřila, že se vždy těší na Střípky z Cesty Domů, které jsem ji spolu s mými basničkami zasílal, a nejvíc ji dojal můj život v rumunské jeskyni a mé vyhoštění policií. Přesto naše vnitřní světy byly zcela odlišné, každý z nás žil ve zcela jiném světě. Vlaďka to ve svém posledním dopise symbolicky vyjádřila jako vztah mezi "lvem" a "žabkou". Bylo to jedno z mezilidských setkání a čistá karmajóga. A proč byla Vlaďka tak tvrdě postižena osudem? Jednou se mi svěřila, že několik měsíců předtím než onemocněla, se pokusila o velmi nerozvážný čin. Bůh ji to však nedovolil, ale jako zpětný náraz karmy, kterou předtím vytvořila, byla sražena na vozík. Tak to alespoň sama intuitivně cítila a snad i proto nesla své onemocnění tak statečně... Přeji ti Vlaďko pokoj, ať jsi kdekoli. Já vím, že pořád existuješ, neboť smrt zde je vstupní brána k životu onde. Přeji tvé duši, která teď putuje vesmírem, pokoj ve jménu Ježíše Krista i mého Mistra. Právě teď když píši tyto řádky přilétl k mé poustevně na hradisku svatého Klimenta, malý ptáček. Je velký jako pěnkava, ale celý hnědý. Nikdy jsem takového ptáčka neviděl. A já vím, že ten ptáček jsi byla ty." 13.7.2002, Střípky z Cesty Domů č. 9/2002 
"Pomýšlel jsem na založení kliniky, jež by pomáhala trpícím masám. Ale můj mistr mě zadržel, neboť se nemohl ubránit pocitu, že by mě tato činnost odvracela od vyšších cílů. Namítal dokonce i tehdy, když jsem zpíval, skládal básně nebo maloval. Radil mi abych se nenechal svádět z cesty a abych praktikoval mlčení. "Hlas ticha je hlasem nejvyšším.", říkával. Stojí za všemi úrovněmi vědomí a všemi metodami komunikace. Nauč se naslouchat tichu... Jsi na cestě, nezastavuj se na jednom místě a nepřipoutávej se k ničemu. Mlčení ti dá to, co ti svět nikdy dát nemůže. Život s himalájskými mistry. Související odkaz: Mám sloužit dualitě nebo být poustevník? |