¨
Hradisko u Bosonoh

Jeskyně Ř-22 Doupě Trampů v Hádeckém údolí.

Má trampská osada v letech 1982-1986. Má 1. poustevna.

Jeskyně, ve které jsem prožil šťastné mládí. V mé knížečce Zpěv osamělého poustevníka v jeskyni na vysoké hoře píši: "Nejposvátnější z mých tajných míst se nachází v Moravském krasu. Je tomu již šestnáct let, co jsme ho objevili s kamarádem během naší první samostatné trempské výpravy. Tak do mého života vstoupilo Doupě, malá jeskyňka ve skalách, jež se mi zdála být tehdy tak osamělá, že jsem míval pocit, že bych tam mohl žít rok a přesto by o mě nikdo nevěděl. Tady to všechno začalo. Tady jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. To nejkrásnější jsem zažíval právě zde, neboť zde bývalo mé srdce nejčistčí. Zde jsem prožil u plápolajícího ohýnku svou první osamělou noc, kdy jsem se děsil podivných zvuků nočního lesa a štěkání srnců. Zde ke mě promluvily věky, když jsem ve skalní prohlubni objevil pět tisíc let staré dětské kosti s pravěkými hliněnými střepy. (poznámka: jedná se o jeskyni Ř-24 Slezákova Záhrobní) Zde jsem se propadal do meditace, když jsem se po břiše prodíral temnotou vlhkých a chladných jeskynních chodbiček, v nichž je jen slyšet tlukot vlastního srdce. Zde jsem zažíval při prokopávání sedimentů v jeskynním dómu tísnivou chuť samoty, kdy mými jedinými společníky byli vrápenci, netopýři a hluboké, přehluboké ticho, jež občas zazvonilo plesknutím vodní kapky o sintrové plotny. Zde jsem sedával na skalním útesu a připadalo mi romantické jen tak sedět a hledět do údolí, psát přitom básně, nebo si číst v Bibli. A ta slova v ní vyslovená mi zde v závanu vánku, jež šuměl bukovým a lipovým listím, připadala tak důvěrně známá, čistá a jasná, že jsem nedokázal pochopit, proč se jimi lidé tak málo řídí. A právě zde jsem narazil na tajemství, jež od té doby prolínána celým mým životem, tak jako voda prolíná vápencem a stále znovu a znovu mě odvádí do lesů a hor. Tajemství pod jehož vlivem se mi v srdci začala rodit představa svobodného člověka. Představa muže, který žije v osamění lesů a hor. Jen sedí a sedí, nic si nežádá, dny, týdny, měsíce a roky plynou. A jak tak prost vší touhy sedí, osvícený láskou, nehybný ve svém klidu a moudrosti, stává se vším..."

Těměř nepřetržitě je tato jeskyňka osídlená osamocenými poustevníky - trampy. Nikomu neubližují. Prosím respektovat jejich samotu, kterou potřebují aby vykvetli. Patřím mezi ně, ale neznáme se. Jen hromádka dříví naznačuje, že tu pořád někdo je. Kéž by si tohoto zápisu nevšimli ochránci přírody a nevyrušovali tyto osamělé duše. Těch poustevnických duší na Doupěti by si měli vážit. Jsou dnes tak vzácné. V této jeskyni, je po celou dobu, co ji znám vzorně čisto a pořádek. Woodcraft sídlí v této jeskyni a je její duší. Doufám, že sem ochránci přírody nezačnou chodit, aby strašili tyto nevinné duše literou zákona. Nuže je to na Toníkovi, jak se zachová. Je to na srdci. Doupě Trampů

Doupě Trampů.

Útes rozhledů u Doupěte.

Legenda o poustevníkovi s flétnou.
Každý poustevník
by měl mít svou flétnu,
na kterou každý den
zahraje větru,
že tu je,
že tu pořád ještě je.

Každý by měl mít svůj vlastní nápěv,
beze slov,
který se bude tajemně
ozývat v lesích
a vznášet nad horami,
že tu jsme,
že tu pořád ještě jsme.

Budu hrát bezdůvodně,
tak jako vánek
šumí bezdůvodně
v korunách stromů,
že tu je,
že tu pořád ještě je.

Podle toho se poznáme,
když v závanu větru
uslyšiš hrát flétnu.
Nevíš odkud její hra přichází,
ale hned pochopíš, že Ten Který Sedí a Mlčí
sedí v horách na útesu
a hraje z Lásky ke svobodě,
že tu je,
že tu pořád ještě je.

Tak si nezapomeň
taky koupit flétnu,
abys mi mohl zahrát
něco na odpověď.
Mě pak hned vstoupí slzy do očí,
z Lásky ke svobodě,
že tu dva takoví Boží blázni
pořád ještě jsme.


Ten Který Sedí a Mlčí
Útes rozhledů u Doupěte, Moravský kras,
2. července L.P.2002


HermitPhoto The Holy Photoproject



ZPĚT