|
24. října 2022 Všechno o kostnici ve Křtinách a o pomalovaných lebkách v Acta Speleohistorica. Jak došlo k objevu Krypty pod věží. Bezprostřední impulz k objevu krypty kostnice s pomalovanými lebkami, dal Marek Šenkyřík, který v prosinci 1990 pod věží chrámu Panny Marie ve Křtinách navirguloval anomálii v hlavní ose chrámu dlouhou 3,8 m a širokou 3,3 m hypotetické neznámé podzemní prostory. Proto jsem zde spolu se Zdenkem Foltýnem provedl historický vrt o průměru 18 mm do dlažby chrámu, který se v hloubce cca 90 cm propadl do neznámé dutiny pod věží o světlosti více než 2 metry! Tím byly potvrzena přítomnost neznámé podzemní dutiny v prostoru pod věží! Mikrogravimetrický průzkum A. Novotného (1979). Ve Křtinách virgule přesnější než geofyzika (1990). Následně jsme zjistili, že existuje staré mikrogravimetrické měření křtinského chrámu od Antonína Novotného z roku 1979. (BEDNÁŘ, J. - NOVOTNÝ, A. - ŠVANCARA, J. 1979). Podařilo se nám tyto výsledky obstarat a byli jsme překvapeni, že rovněž mikrogravimetrie v prostoru pod věží - podobně jako moje virgule, anomálii zaznamenala. Antonín Novotný anomálii však interpretoval jako neznámou trojrozměrnou podzemní dutinu velikosti 3 x 8 x 10 m a již tehdy ji (r.1979) odkázal k ověření praktickým průzkumem. Mezi Hlavní kryptou a neznámou prostorou pod věží předpokládal jen cca 2 silnou zeď, což se později ukázalo jako nepřesný údaj. Virgule stanovily tuto vzdálenost přesněji: 6 metrů, na místo skutečných 5,9 m. Jeho zpráva však zcela zapadla v literatuře s těžkou dostupností a my jsme v době virgulování o ní neměli nejmenší potuchy. Z uvedeného je zřejmé, že ve Křtinách bodovala nezávisle jak virgule, tak geofyzika, na čemž se shodly obě strany udržující přátelství navzdory představám o prestižním duelu mezi proutkařícími speleology a vědci! Zatím však nebylo jasné, kudy do neznámé prostory proniknout... Proto jsme, po poradě s ostatními členy Speleohistorického klubu Brno, začali razit umělou sondu z JV čela již známé Hlavní krypty, tedy z místa neúspěšného speleologického pokusu našich předchůdců, směrem k anomálii zjištěné mikrogravimetrií, virgulovým průzkumem a dutině ověřené vrtem... Členové ZO 6-12 Speleologický klub Brno na stopě objevu již někdy na přelomu 70. a 80. let 20. století. Nejdříve však musíme uvést do literatury výsledky podivného průzkumu, při kterém podle informací mikrogravimetrického průzkumu vybourali někdy na přelomu 70. a 80. let 20. století členové Speleologického klubu Brno ZO 6-12 ČSS v JZ čele Hlavní krypty směrem k anomálii 1 m dlouhý výklenek ve zdivu, z něhož vedli ještě asi 1 m dlouhý horizontální vrt, do celkové vzdálenosti cca 2 od krypty, avšak neúspěšně. Byli tedy před námi na stopě objevu ossária, což ovšem nikdo nevěděl, neměli ale potřebnou houževnatost a ostatní nezbytné speleologické vlastnosti nutné k tomuto úkolu, aby tu 5,9 m širokou zeď zdolali. Vrtali do ní jen do vzdálenosti cca 2 m, tak jak předpověděl mikrogravimetrický průzkum A. Novotného. Po té toto pracoviště opustili a domnívali se, že v podzemí kostela se již nenacházejí žádné neznámé podzemní prostory (ústní sdělení účastníků tohoto průzkumu). Tento předpoklad se nezakládal na pravdě a tak tajemné ossárium a pomalované lebky naštěstí čekaly až na můj objevný tým. do roku 1991. Výsledky těchto poměrně rozsáhlých prací brněnského Speleoklubu nebyly nikdy zveřejněny a písemně zaznamenány. Neví se ani řádně, kdy přesně podzemí kostela prolézali a co vykonali. Dokonce neexistuje ani žádná zmínka v povinných výročních zprávách ZO 6-12. To umocňuje podezření, že se nejednalo o seriózní průzkum. Doslechl jsem se například, že tehdy ohledávali mrtvé v kryptě pod kaplí sv. Anny a Martin Vrána si prý odtud odnesl domů z krypty do své soukromé sbírky nějaké archeologické nálezy. Nás ale na mikrogravimetrické měření přece jen upozornil MUDr. Jiří Urban, vůdčí osobnost tohoto průzkumného týmu našich předchůdců z brněnského Speleoklubu, ZO 6-12 České speleologické společnosti. J. Urban byl zpočátku našemu průzkumu velmi nadšeně pozitivně nakloněný a nápomocný, později jsme se však rozešli, neboť začal svéhlavě zasahovat do našeho samostatného působení ve Křtinách. Například Jiří Urban (jednatel ZO 6-12), Martin Vrána (předseda ZO 6-12) a Pavel Vyhnánek (člen výboru ZO 6-12) v době kdy jsme byli ještě členové této základní organizace, si šli na faru ve Křtinách páteru Prnkovi na nás stěžovat a požadovali na něm, aby nám další průzkumné práce neprodleně zakázal. Páter Prnka mne o tomto jejich nízkém činu ovšem informoval, nevyhověl jim a zůstal stát při mě. Objev legendárního křtinského ossária s pomalovanými lebkami v neznámé Kryptě pod věží dne 9. února 1991. Průzkumnou sondu jsme razili jen majzlíkem a paličkou. Byla to tedy náročná práce. Objevná sondy se totiž potýkala s pevnou základovou zdí. Celková délka Objevné sondy od Hlavní krypty byla nakonec 5,9 m, kde vyústila do neznámé podzemní prostory. Na památku uveďme jména hlavních výzkumců, kteří Objevnou sondu v zimě 1991 realizovali. Jsou to Jiří Dofek, Radovan Drtil, Jan Filipenský, Zdenek Foltýn, Jiří Fuchs, Petr Humlíček, Jitka Korvasová, David Košťál, Roman Machatka, Pavel Michna, Jan Mutl, Kateřina Sobotková, Jiří Šenkyřík, a Marek Šenkyřík. Do tohoto památečního zápisu byli uvedeni všichni pracovníci – speleologové, kteří při průzkumu kostela odpracovali alespoň 5 hodin (celkem se do výzkumu zapojilo asi 50 speleologů z různých skupin). Zdí jsme pronikali pět dní a nocí bez přestávky. Pracovalo se nepřetržitě na směny. Až tu po odvalení posledního kamene se dne 9.února 1991 před Jiřím Šenkyříkem otevřel otvor vedoucí do neznámé krypty - ossária. „Jsme tam!“, zajásal vzrušeně. Stalo se tak přesně v 21 hodin 25 minut, pět minut před střídáním pracovních směn. Dovnitř krypty se však J. Šenkyřík neproplazil. Toto privilegium bylo vyhraněno mě, coby vedoucímu výzkumu. Udělali jsme pracovní přestávku, při níž jsme kryptu nechali vyvětrat a sami jsme na oslavu objevu zakoupili dvě lahve vína. A to jsme byli v podstatě abstinenti. Potom okolo půlnoci jsem se protáhl otvorem ve zdivu a ocitl se v neznámé kryptě na hromadě lidských kostí! Můj pohled pátral kolem a tu koutkem oka ihned zaujalo něco nezvyklého a neočekávaného. Tak jsem ji spatřil! První pomalovaná lebka! Trůnila na výsadním místě mezi ostatními lebkami, akumulovaných na nejvyšším vrcholu pyramidální hromady kostí, v rohu krypty, vědoma si toho, že ji nikdo neobjeví. Opravdu si šlo představit jak ji zde naši předkové před dvěma a půl stoletími napůl žertem a napůl s tajemstvím, položili a vystavili, vědomi si toho, že do krypty, kterou právě zazdívali, již nikdo nikdy nevstoupí. Se zvídavými speleology, kteří se zrodí ve 20. století, však zjevně nepočítali. To všechno bylo možné tehdy v kryptě opravdu zřetelně intenzivně intuitivně cítit. A já si to během svého současného meditačního soustředění jasně uvědomuji. Lebka s vavříny tedy někdy od poloviny 18. století zírala do tmy podzemní prostory, než jsme přišli my a osvítili jsme pohřební místo svými baterkami. Obešli jsem však rozsáhlé barokní zazdívky, mající za účel navždy znepřístupnit ponechanou drobnou volnou prostoru s kostmi a probourali jsme si raději zdí vlastní Objevnou sondu. S tím autoři zazdívek jistě nepočítali. Ten sejf v podzemí věže byl ve své době zcela neobjevitelný. Tak skrýš pod věží chrámu vydala svá tajemství a největší záhada Křtin byla nastolena. Za mnou se do kostnice naplazili i další kamarádi. V kryptě byl docela čistý vzduch, přestože dvě a půl století nebyla větraná. Hned naproti vyústění naší Objevné sondy byla JV směrem zjištěna prostorná zazděná Hlavní přístupová chodba, s nelícovaným zdivem, vedoucí do dosud neznámých zazděných sklepení pod terasu schodiště. Pod stropní cihlovou klenbou se otvírkou zazdívky podařilo sledovat tuto chodbu až do vzdálenosti 4,8 m, kde vyústila do zazděných sklepení pod terasou schodiště. (viz kapitola: Zazděné sklepení pod terasou schodiště.). Tudy z krypty odcházeli zedníci mající za úkol rozsáhlé zazdívání v kostnici. Rovněž boční stěny pohřební komory byly sekundárně pěkně zazděny lícovanými zdmi. Z původně rozlehlé, ale zazděné, krypty zůstala jen malá dutinka půdorysu 3,6 x 2,4 m téměř až ke stropu plná lidských lebek a kostí. Byli jsme objevem překvapeni. Nikde žádné viditelné pokračování zde však nebylo. Vše bylo důkladně zazděno. O objevu jsme informovali farní úřad. Na návrh pátera Prnky jsme se dohodli na profesionální placené službě, spočívající v přetransportování všech kostí z místa nálezu pod věží, do sousední Hlavní krypty. Tohoto úkolu se zhostili Marek Šenkyřík a Radovan Drtil. V Hlavní kryptě jsme kosti a lebky dál třídili a počítali. Tímto způsobem bylo zjistěno, že do kostnice byly sekundárně uloženy ostatky z nejméně 974 lidí. V průběhu vyklízení kostnice byly objeveny další pomalované lebky. Některé pomalované lebky byly při vrcholu hromady kostí. Jiné pomalované lebky byly zhruba uprostřed vrstvy kostí a zase jiné ležely až při podlaze krypty pod dvoumetrovou vrstvou kostí. To je velmi zajímavé zjištění, neboť to dokazuje, že pomalované lebky nebyly v rámci kostnice uloženy současně na jediné společné místo, ale postupně. Poté si osteologický materiál, zejména všech dvanáct pomalovaných lebek, dne 4. května 1991 protokolárně převzaly antropoložky Ladislava Horáčková a Lenka Benešová z Brna, které na kostech na oddělení Lékařské antropologie Anatomického ústavu LF Masyrykovy univerzity udělaly odbornou antropologickou a paleopatologickou analýzu kosterních pozůstatků... (viz kapitola: Antropologická literatura). Vyklízení kostnice trvalo několik tydnů. Kosti jsme transportovali pomocí geniální speciálně sestrojené dřevěné lanovky z Krypty pod věží Objevnou sondou do Hlavní krypty. Speleologicky jsme též prozkoumali boční zazděné části Krypty pod věží SV a JZ směrem. Tím jsme ke svému překvapení zjistili, že do krypty, v níž v nepatrném výklenku byla uložena kostnice, ústilo 4 až 5 zazděných přístupových chodeb. Množství přístupových chodeb a značná naddimenzovanost centrální z nich do Krypty pod věží je zarážející. Podle mého názoru to upozorňuje na to, že tato část podzemí věže a terasy schodiště snad měla být původně zpřístupněna poutníkům. Snad zde Santini projektoval kostnici v pravém slova smyslu, podobně jako je například v Sedlci. Snad i ve Křtinách měly být tělesné ostatky poutníkům vystaveny k prohlédnutí a uctívání. Krypta pod věží byla před zazděním na ose SV - JZ dlouhá 9,5 m! Krypta je v bezvadném stavu, jakoby ji včera barokní zedníci opustili. Z neznámého důvodu však již zcela hotové podzemí bylo rozsáhle zazděno a byla ponechána, z původně rozvětveného podzemí (nejen pod věží, ale i pod přilehlou terasou schodiště), jen malá dutina vyplněná kostmi. Odhadem sekundární zazdívky byly masivně provedeny na horizontální vzdálenost deset a více metrů! K uložení kostí došlo pravděpodobně v letech 1728 - 1744. Tomuto datování naznačují některé historické okolnosti. V letech 1728 - 1738 se křtinský chrám stavěl za opata Hugo Bartlicia se dvěma věžemi v průčelí až do úrovně spodních oken. Krátce po vstupu opata Kryštofa Jiřího Matušky do funkce ve vedení kláštera (r. 1738) však došlo ke koncepční změně původního projektu a místo dvou věží byla z úsporných důvodů postavena věž jediná. Tak tuto změnu výstavby jasně vidíme na zde reprodukované rytině J.C.Laidiga, nalezené v archivu fary ve Křtinách. Objevená krypta se nachází přímo v centru těchto dodatečných stavebních změn, což komplikuje interpretaci našeho stavebně-historického průzkumu v podzemí věže, vzhledem k tomu, že se jedná dosud o zazděné prostory. Zda je krypta genetickou součástí podzemí pro dvě věže, či věže jediné, není z nálezové situace jednoznačně zřejmé. S největší pravděpodobností se však ale jedná již o podzemí pro jednu věž, jak dokladují zjištěné zazděné sklepní prostory pod terasou přístupového schodiště před chrámem. Nicméně rozsáhlé zazdívání již hotových podzemních prostor nemělo za účel statickou ochranu věže, neboť zazdění bylo provedeno na mnoha místech jen kvapem nekvalitně, místy byly zazdívky jen vysypány bez pojiva. Zazdění krypty mělo nějaký jiný důvod a zde jsme však již na poli spekulací o tajemném úkrytu dvanácti pomalovaných lebek! V roce 1744, kdy byl chrám po stavební stránce zcela dokončen a kdy se již začalo pracovat na výzdobě jeho interiéru, byla kostnice v podzemí věže pravděpodobně zřízena a zazděna. K uskladnění a zazdění kostnice však mohlo teoreticky dojít i později, v krajním případě dokonce až k roku 1770, kdy bylo před vchodem do chrámu přistavěno rozlehlé schodiště s rampou. Náš úkol vyklízením kostnice v roce 1991 v Kryptě pod věží skončil a podzemí bylo zakrátko speleologický opuštěné. V kostnici byly učiněny jen ojedinělé archeologické nálezy: především 11 kusů střepů z 18. století, a též z předchozích staletí (určil J.Unger). Dále bylo objeveno několik věnečků trávy obalených textilií s vyšitými skleněnými korálky o průměru 2 mm. Základní barvou ozdobného vzoru je bílá, méně často byly použity korálky čiré a zelené. Tyto věnečky trávy nalezené mezi kostmi naznačují, že součástí zřizování kostnice a vysypávání kostí byl asi slavnostní církevní obřad. Ve spáře zdiva kostnice byly nalezeny tři ručně kované železné hřebíky, dále byl v kostnici nalezen jeden hliněný bochánkovitý předmět blíže nejasného účelu s oválnou základnou o velikosti 94 x 84 mm a výšce 45 mm, v němž je zahlouben otvor o průměru 18 mm a hloubce 40 mm a dále se podařilo mezi kostmi rozpoznat jeden krápník - stalaktit. Do Křtin se pomalované lebky a ostatní kosti slavnostně vrátily po 14 letech dne 7.10.2005. Šest pomalovaných lebek bylo ve Křtinách vystaveno veřejnosti, šest pomalovaných lebek je dosud na Anatomickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně u Doc. MUDr. Lenky Vargové.Při té příležitosti byla Hlavní krypta přestavěna a byly v ní vyzděny výklenky pro potřebu uložení kostí. Vstup do Krypty pod věží byl přitom zazděn úzkou cihlovou přepážkou, a to hned ve vstupu do Objevné sondy v Hlavní kryptě. Na místo autentického objevu pomalovaných lebek pod věží se tedy dnes nedá podívat. Případní vážní odborní zájemci o vstup do těchto zazděných prostor by to však s odstraněním cihlové zazdívky měli snadné. Od té doby jsou pomalované lebky vystavené veřejnosti. Bohužel poslední dobou se zdá, že osvětlení v kryptě má negativní vliv na černý pigment kresby pomalovaných lebek a kresba vavřínů pomalu vybledává a ztrácí se. Proto jsem v roce 2020 vyzval Farní úřad ve Křtinách aby s tím něco dělal, než se kresby nadobro ztratí, to znamená aby nechal pomalované lebky odborně zrestaurovat. Snad se najde umělec, který se historickou technologií tohoto úkolu zhostí. Z původního početného objevného týmu jsem dodnes zůstal v křtinském podzemí dodnes jen já sám. Kdysi, když jsme začínali, tak křtinský chrám ještě voněl tajemstvím. Těch dvanáct pomalovaných lebek je náš nejvýznamnější úspěch. Tento nález není dodnes náležitě odborně doceněn, přestože se jedná podle mého názoru hned o druhý nejvýznamnější archeologický objev v Moravském krasu - střed, hned po známém Wankelově halštatském pohřbu velmože v Předsíni jeskyně Býčí skála! Křtinské pomalované lebky jsou nadále velkou výzvou a záhadou. Nikdo neví, proč je premonstráti ukryli v podzemí chrámu, v jakémsi nepřístupném trezoru v základech věže, který jitří naší fantasii. Křtinský chrám mi přinesl mnoho radosti a vnitřního naplnění začínajícího vědce, archeologa - amatéra a speleologa. Křtinský pan děkan Tomáš Prnka mi za všechno vynaložené úsilí při objevování podzemí chrámu věnoval velký křesťanský růženec z dřevěných korálků. Dnes chápu, co tím sledoval a chtěl říci. Bylo to na odpuštění, že jsme vyrušili hrob zábrdovického opata Kryštofa Jiřího Matušky, tvůrce obdivované křtinské mariánské svatyně (viz. dále). Mnohé by bylo již zapomenuto nebýt těch několika fotografií, obrázků, novinových článků a map, znovuobjevených dne 10.9.2020 v mém speleologickém archivu z roku 1991, na faře ve Křtinách. (GYANESHWARPURI 2021). Na čele písmeno T a kolem vavřínový věnec. Kdo dnes ví, jaký životní osud měli oni muži, když se jim dostalo takové pozoruhodné pocty? Nebyly vyzvednuty z hrobek, které byly pod dlažbou dřívějších kostelů? Nebyly tehdy předmětem zvláštní úcty? Plno otázek, jaká bude správná odpověď?“ P. Tomáš Prnka Zprávy ze Křtin 2/1991 Nástin interpretace pomalovaných lebek. Tento objev má své analogie, pomalované lebky v Rakousku, v okolí Salzburgu a Hallstattu. Vypráví se ale nepodložená spekulace, že pomalované lebky jsou lebkami českých pánů, popravených za účast na stavovském povstání dne 21. června 1621 v Praze na Staroměstském náměstí. Někdo narazil na novinový článek v němž se psalo, že lebky popravených českých stavů se tajně ztratily. Odtud byl jen krůček vztáhnout tuto pozoruhodnou indicii na křtinské pomalované lebky. Od té doby se uměle založená pověst tvrdošíjně drží a má své obhájce, záhadology. Já ji nevěřím. Kontinuita s rakouským epicentrem zvyku pomalovávat lebky zemřelých v případě křtinského objevu není rovněž doložena a není ani předpokládána. V případě Křtin jsme svědky naprosto originálního estetického vyjádření, které v rámci České republiky nemá analogii. Možná takto nezvykle byly označeny ostatky odpočívající v hrobkách původních středověkých kostelů ve Křtinách (Český a Německý kostel), v době, kdy byly tyto dva kostely rušeny pro potřebu výstavby rozlehlého barokního Santiniho komplexu novostaveb. Proč se však pomalované lebky ocitly s ostatním kosterním materiálem ze zrušeného křtinského hřbitova (býval okolo Českého kostela) taktéž zasaženého barokní výstavbou, v podzemní kostnici v Kryptě pod věží chrámu Panny Marie, není vůbec jasné a je to tajemné. Nelze ostatně vyloučit, že pomalované lebky ze křtinského ossária nepocházejí až z 18. století, ale jsou ve skutečnosti ještě starší (předpokládaná doba vzniku pomalování je asi 17. století), neboť víme z dobových pramenů, že ve Křtinách byly uchovávány a uctívány ostatky svatých přinesené z Říma a jiných svatých míst. Křtinský farář Jakub Tiehan r. 1738 uvádí celkem 17 relikvií, například kousek dřeva z kříže Ježíše Krista, vlas Panny Marie, část pláště a hole sv. Josefa, kůstky z těl sv. Anny, sv. Jana Křtitele a sv. Františka de Paula. Jsou pomalované lebky tedy import? K tomu, že se jedná o křesťanské svaté (ve volnějším slova smyslu, tedy Bohu zasvěcené osobnosti) se kloním ve své interpretaci já. Nasvědčuje tomu nakreslený vavřínový věnec, využívaný jako symbol k označování konsekrovaných (tedy vysvěcených) míst. Jedná se o tzv. konsekrační kříže tak velmi rozšířené na zdech katolických kostelů od doby románské, přes gotickou po barokní. A v 17. až 18. století se jako konsekrační znamení místa přímého dotyku světícího biskupa během konsekrace – vysvěcení těchto staveb ustálily vavřínové věnce, tak dobře známé ze křtinského ossária. Domnívám se, že kresba na lebkách ze Křtin má pravděpodobně stejný duchovní význam. Domnívám se tedy, že pomalované lebky ze Křtin byly vysvěceny. Klíč k pochopení celé kresby však ukrývá nepovšimnutý symbol v podobě kříže písmeně T na čele (tau?), který se dosud nikomu nepodařilo správně dešifrovat. Zde poslední slovo řeknou patřiční odborníci na typologii symbolu kříže. Přesto právě v pochopení tohoto tau je ztajen klíč k pochopení celé této záhady pomalovaných lebek ze Křtin. Domnívám se, že toto tau může být odkazem na biblický text v knize Ezechiel 9,4, kde se píše: „Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají." Ezechiel měl vidění anděla, který mu přikázal označit písmenem „tau“, tedy posledním písmenem hebrejské abecedy, všechny spravedlivé – ostatní byli zabiti. Tento verš se přímo vybízí. Možná právě proto se křtinští řeholníci rozhodli nalezené lebky z podzemí původních starých kostelů na památku označit. Proč ostatky svých předků, nebo ostatky svatých, nakonec tak nedůstojně pohodili (ukryli?) v kostnici pod věží není vůbec zřejmé. Na základě svého studia typologie tzv. konsekračních křížů jsem dospěl k poznání, že symbol konsekračního kříže se vyvíjel z prostých kruhových gotických tvarů až se v 17. až 18. století ustálil v typický vavřínový věnec, nebo rostlinu vavřínu podobnou. Konsekrační věnce s kříži jsou ke spatření například i v chrámu Panny Marie ve Křtinách. Myslím , že do tohoto období můžeme pracovně datovat vznik pomalování na lebkách ze Křtin. Kresba tedy podle této indicie pochází ze 17. až 18. století. Jsou to svaté ostatky. Proto mají konsekrační znamení: vavřínový věnec a kříž v podobě písmene tau. Myslím, že je to mystický nález, který nemá v katolické církvi obdoby. Tyto ostatky by se měly všemožně chránit. Jsou památka na naše zázračné Křtiny v rozmezí 17. až 18. století, tedy z doby největšího rozmachu poutí k Panně Marii Zázračné. Je to vzácná relikvie. Prosím křtinské kněze aby ji opatrovali a restaurovali. Toto je výsledek mé meditace nad ostatky ze křtinské kostnice. Zvyk uctívat ostatky zemřelých svatých je v katolické církvi velmi rozšířený a docházelo k němu během poutí i ve Křtinách, jak nás o tom poučuje barokní literatura. Vavřínové věnce jsou však i antický symbol a vavříny v minulosti zdobily hlavy mnoha významných osobností. Je to zaznamenáno na četných portrétech. Všechno co zde bylo o pomalovaných lebkách napsáno je jen logická dedukce podpořená meditačně. Jedno je však jisté: že pomalované lebky jsou dnes, po gotické soše Panny Marie Křtinské, druhým největším magnetem Křtin. Domnívám se tedy, že pomalované lebky pochází (z hrobek ?) původních starých křtinských kostelů (GYANESHWARPURI 2021) Antropologická charakteristika lebek se symbolem vavřínového věnce od Ladislavy Horáčkové. "Mezi 975 lebkami bylo nalezeno dvanáct lebek, jež nesly více nebo méně patrný černý nákres vavřínového věnce táhnoucí se po obvodu lebky. Věnec se skládá ze dvou ratolestí spojených v okciopitální krajině buď přímo nebo pomocí ozdobné stužky. Mezi lístky lauru je umístěna kresba plodů v počtu 6 - 8 na každé straně. U jedné z lebek je spoj v okcipitální krajině lokalizován výraz výrazně doprava, lístky se ve frontální oblasti překrývají a celá kresba vzbuzuje dojem špatného rozvržení. U jiné lebky je kresba v týlní krajině zcela evidentně nedokončena. Pod předními lístky lauru je u všech lebek nad glabellou umístěno písmeno T, nejčastěji o výšce 36 mm a šířce 30 mm. Podle vyjádření historiků jde o kresby, pocházející ze 17. století. Z chemické analýzy barviva použitého ke kresbě vyplynulo, že jde o směs dřevěného uhlí s živočišným tukem (podle chemického rozboru provedeného RNDr. Jaroslavem Jamborem z přírodovědecké katedry MU v Brně). . Pro morfometrickou analýzu lebek bylo vybráno 43 metrických znaků absolutních, 15 relativních a 38 znaků deskriptivních. U poloviny těchto lebek bylo značně poškozeno splanchnokranium. 7 lebek bylo určeno podle klasických kritérií jako mužské, 4 jako spíše mužské a 1 jako spíše ženská. Na lebkách nebyly pozorovány žádné významné patologické změny. U jedné z lebek je v sutura sagittalis 29 mm od bodu bregma vrtaný otvor o průměru 6 mm. Pro soubor je charakteristická brachy-hyperbrachykranie, tapeinokranie a mesenní horní obličej s meso-hypsikonchií a mesorrhinií. Podle velikosti lebeční kapacity náleží většina lebek mezi euen-aristenkefalní. Průměrná hodnota délko-šířkového lebečního indexu (83,8) tohoto souboru odpovídá hodnotám indexu lebek z českých a moravských kostnic 16.-18. století." (HORAČKOVÁ, L. In. HORÁČKOVÁ, L., UNGER, J., ŠENKYŘÍK, M. 1993), (HORÁČKOVÁ, L. 1998). Rakouské epicentrum zvyku pomalovávat lebky zemřelých a lidový kult duší versus náš nález ve Křtinách dle informací antropoložky L. Horáčkové z roku 1998. Tuto kapitolu jsem celou rozsáhle excerpoval s velikou úctou z poměrně těžce dostupné dizertační práce doc. RNDr. Ladislavy Horáčkové „Antropologická a paleopatologická analýza kosterních pozůstatků z krypty poutního chrámu ve Křtinách na Moravě“. na Karlově univerzitě v Praze, Přírodovědecké fakultě, Katedra antropologie (1998). Ladislava Horáčková mi zaslala scany nejdůležitějších částí své práce, která je věnována mimo jiné pomalovaným lebkám ze Křtin a jejich zasazení do širšího evropského (zejména Rakouského) kontextu. Je to zatím nejlepší studie na toto téma a je škoda, že je poměrně málo známá. Zbývající část studie je věnována nemocem a patologii kosterních ostatků zjištěných ve křtinské kostnici. Tyto pasáže, mající význam hlavně pro současnou lékařskou vědu, neboť dokumentují nemoci předků, ve stádiích, které se dnes již nevyskytuji, jsou pro laika - průměrného návštěvníka křtinského kostela - poměrně nezajímavé, a proto se o nich více nerozepisuji. Z této práce L. Horáčkové zde ale přebírám a cituji: "Exhumace kosterních pozůstatků a jejich uchovávání v kostnicích (karnerech či ossáriích), tedy tzv. druhý pohřeb, je v Evropě poměrně starým pohřebním zvykem. Již koncem 13. století bylo zřízení kostnic předepsáno synodem v Münsteru a Kolíně nad Rýnem. V naších zemích vznikaly kostnice patrně později, hlavně ve 14. století. Podle Matiegky (1931) však byly v 15. století již "vžitou institucí". Zejména v silně katolických oblastech, jichž se v podstatě nedotkla reformace (např. jižní Německo, Rakousko, Itálie) se zvyk "druhého pohřbu" nerušeně rozvíjel a vedl až k lidovému kultu předků a duší, jež dosáhl svého vrcholu v 19. století. Od 17. do 20. století se v těchto oblastech lebky předků pečlivě popisovaly, aby nebyla možná jejich záměna, když se lidé v karnerech modlili za duše zemřelých (Wolf, 1977). Je velmi pravděpodobné, že se o vznik kostnic zasloužilo přeplňování uprostřed vesnic kolem kostela lokalizovaných a tudíž stísněných středověkých kostelů např. za morových epidémií. Někteří viděli smysl zakládání kostnic především v memento mori. Lebky vystavené na odiv sloužily jistě, snad již v pozdním středověku, ale především v baroku, připomenutí si smrti, jako např. lebky zazděné ve stěnách některých kostnic, případně fantastické ornamentální dekorace na stěnách a oltářích v některých kaplích v Itálii a u nás např. v Sedlci u Kutné hory. V těchto případech se však jedná spíše o sekundární jevy, memento mori však stěží bylo součástí původního smyslu tohoto pohřebního rituálu. Vedle toho označování lebek, tzn. pomalování různými symboly a popisování lebek jmény mrtvých, poukazuje na jiné pojetí zvyku. Lidé chtěli mít kosti svých předků nezaměnitelně před sebou, když se v kostnicích modlili za jejich duše nebo když je obdarovávali svěcenou vodou a světlem. V některých oblastech Švýcarska bylo dokonce zvykem na lebky zavěsit na konci období půstu růženec jako viditelné znamení modlitební oběti. V kostnicích, které byly mezi lidem považovány za místo pobytu duší, byly dříve slouženy zádušní mše. Někde se zde také konaly bohoslužby, např. za účelem ovlivnit uzdravení nemocného nebo ulehčit umírajícímu zápas se smrtí. Rušení ossárií probíhalo postupně již od dob reformace, tedy od 16. století. V našich zemích pochází nařízení o tom, že kosti z ossárií mají být uloženy do země na hřbitově z konce osmdesátých let 18. století. Nařízení se však plnilo různými způsoby, často vůbec ne. Až téměř do dnešních dnů se také v některých zemích na Balkáně uchoval zvyk vyjmout kosti zemřelých po určité době z hrobu. Po té byly kosti očištěny od organických zbytků, omyty vínem, políbeny, zabaleny do bílého roucha a za asistence kněze znovu uloženy do původního hrobu. Podrobným popisem způsobu přípravy a malování lebek se zabýval ve svých pracech z let 1961 a 1966 Burgstaller. Uvádí, že až do přelomu století existoval na mnoha rakouských venkovských hřbitovech zvyk uložit všechny zemřelé do řadových hrobů, které byly po určitém počtu roků znovu obsazovány. Buď sám hrobník nebo nejbližší rodina se postarala o očištění a vybělení lebky. Očištění se provádělo vyvařováním kostí v kotlech po několik dnů anebo ponořením speciálně upravených proděravělých nádob do jezer, kde se o důkladné očištění kostí od zbytků měkkých tkání postaraly ryby. Za nejlepší způsob bělení lebek byl považován svit měsíce a tak byly lebky vystavovány delší dobu ve střešních výklencích domů. Jakmile byla lebka dostatečně vybledlá, začala druhá fáze malování, přičemž existují oblasti, kde byly lebky natírány základní barvou a oblasti, kde byl tento postup neznámý. Často se základní barvou natíraly jen ty oblasti lebky, kde měl být později umístěn nápis. Tato oblast byla ohraničena více či méně patrným širokým barevným pruhem. Používalo se vápno, později klihových či dokonce olejových barev. Přednost měla bílá, jsou však místní rozdíly - dochovaly se také lebky s modrou, šedou či zelenou základovou barvou. V některých oblastech bylo kromě toho zvykem potřít základovou barvou nejen čelo a klenbu lebeční, ale také okraje očnic. Nosní a čelistní kosti byly natřeny podél okrajů červenými, černými, žlutými, zelenými či zlatými proužky, čímž lebka získala charakter bizarní masky, jejíž nezvyklý výraz byl jistě umocněn vymalováním očnic černě, modře, zeleně a ojediněle i růžově. Na lebky byly zobrazovány např. vavřínové listy táhnoucí se od záhlaví ke spánku, což zřejmě souviselo v některých oblastech se zvykem korunovat lebky skutečnými vavřínovými věnci. V severních částech Rakouska se častěji setkáváme s kresbami větviček, listů i plodů dubu, vinné révy, buku, vrby, oleandru a břečťanu. Je třeba zdůraznit, že na jedné straně se zobrazovaly obzvlášť bohaté listnaté větvičky, někdy nesoucí plody, zatímco druhá strana byla zdobena jen malou olistěnou větví. Šlo o poukaz na stoupající a klesající křivku života, motivu, který se vrací i na náhrobcích a hrobových křížích. Lebky dětské, svobodných žen a šestinedělek (výjimkou však nejsou ani lebky starců) byly dekorovány reprodukcemi květů, mezi nimiž převládaly růže. V tomto případě šlo o symboliku nebeské radosti, která zesnulého očekává nebo také o symbol "růžové zahrady", která se často i dnes používá jako synonymum hřbitova. Narážkou na zážitky duše na onom světě je také umístění bodláků, jež ojediněle zdobí lebky, neboť duše podle lidové víry musí na své cestě na věčnost projít skrze bodláky a trní. Lebky nejčastěji pomalovávali a popisovali místní truhláři, méně často hrobníci nebo samotní příbuzní. Mnohde šlo také o domácí putující lidové umělce, méně často učitele a místní kněze. Se změnou způsobů natírání se měnilo popisování lebek časově i místně. Místo celých jmen a povolání zemřelých se zejména ve východním Tyrolsku a Solnohradsku objevil zvyk uvádět pouze iniciály, data narození a úmrtí, případně bylo vystaveno na oltáři nebo zazděno podél klenutí portálu 24 lebek, vždy jen s jedním písmenem abecedy s poukazem na to, že každý z nás, ať se jmenuje jakkoliv, podlehne smrti. Koncem 19. století se na lebkách objevují písmena RIP (odpočívej v pokoji) nebo RSA (pokoj tvému popelu). S popisem se často váže umístění symbolu kříže s monogramem Krista a Marie, pod jejichž ochranu je lebka svěřena. Dodržovalo se pravidlo, že hlavy rodičů i když exhumace byly od sebe časově vzdáleny, byly odpovídajícím pomalováním navzájem podobné. Na lebku otce se umísťoval monogram Kristův, na lebku matčinu Mariin. Postavení lebek se ve většině kostnic dělo na policích nebo velkých stolech, záleželo na regionálních zvycích. V okolí Braunau byly lebky umístěny do držáků ve tvaru lampy, jinde byly lebky obloženy pestře pomalovanými bedýnkami s rokokovými rámy (např. Frankingu) V Eggelsbergu, St. Georgenu a Gilgenbergu měly lebky vlastní podstavec. Tyto stojánky sestávaly buď z oválného prkénka přizpůsobeného tvaru čelisti a z pomalované zadní stěny nebo z podesty kazetovitého tvaru, jejíž stěny byly popsány výroky z bible. Ze zvyku spojených s vystavováním lebek se do dnešních dnů zachovalo málo. Od první světové války vymizel zvyk vzít v době kvetoucího obilí lebky z kostnice a nasadit je jako masky do polí, kde pak z mezí strašily okolojdoucí děti i dospělé, aby je zadržely od vstupu do zrajícího lánu. Zapomenuto zůstalo i "krmení" lebek z dřevěných mís, dosvědčené církevní visitační zprávou ze 17. století (Burgstaller 1966) a také to, že děti, vnuci i pravnuci při nedělní návštěvě kostela zašli i do kostnice, aby se zde před lebkami svých předků modlili a často je také hladili. Tak bylo ovšem mnoho nápisů a nákresů nenávratně smazáno. Jednu z dochovaných kostnic s přibližně dvěma sty pomalovaných lebek je dosud možno vidět v Rakousku, v malebném městečku na úpatí Východních Alp - Hallstattu - v kapli sv. Michala. Zajímavé je, že nejmladší takto označené lebky pocházejí z druhé poloviny sedmdesátých let našeho století a byly takto upraveny před necelými dvaceti lety. Význam a smysl pomalování křtinských lebek je podle našeho názoru zcela jiný. Téměř shodný způsob označení všech dvanácti lebek svědčí o tom, že v tomto případě nebyla totožnost mrtvých důležitá. Kresba snad spíše symbolizuje nějaký zvláštní povahový rys nebo možná osud společný všem dvanácti zemřelým. Evidentně byly takto označeny kosterní pozůstatky lidí nějakým způsobem výjimečných. Je dokonce možné, že by se mohlo jednat o lebky mučedníků. Historikové (z FF MU v Brně) se shodují v názoru, že kresby podle svého charakteru pochází ze 17. století. Je obecně známo, že v době pobělohorské dochází u nás ke vzkříšení památky katolických mučedníků a byly to právě Křtiny, které v té době prosluly jako jedno z významných center rekatolizačního hnutí na Moravě. Možná, že by se podařilo trochu poodhrnout roušku tajemství dvanácti dekorovaných lebek, kdybychom dokázali vysvětlit symboliku kresby, především písmene T uprostřed čelní krajiny. Je téměř jisté, že jde o symbol kříže, snad antoninského, který má tvar podoby tohoto písmene... Další nezodpovězenou otázkou zůstává způsob, jakým se lebky do křtinského chrámu dostaly. Byly označeny přímo ve Křtinách anebo sem byly přineseny, či tento zvyk přinesla osoba, která se s ním někde seznámila? Existují někde u nás dosud neobjevené analogické případy? Přes řadu podobných otázek, které zůstávají nezodpovězeny, můžeme konstatovat, že křtinská kolekce lebek se symbolem vavřínového věnce je unikátní a to hned ze tří důvodů: jde o dosud nejseverovýchodněji vzdálenou lokalitu od míst maximálního zvyku pomalovávat a popisovat lebky zemřelých, která leží v jihozápadním Rakousku, typem kresby, který řadí křtinské lebky k nejstarším svého druhu, a v neposlední řadě proto, že se v českých zemích jedná o ojedinělý nález." Zazděné sklepení pod terasou schodiště. Během rozsáhlé rekonstrukce chrámu Panny Marie za pátera Tomáše Prnky, bylo kompletně rozebráno kamenné obložení a dlažba terasy a schodiště před hlavním vchodem do chrámu. Tehdy jsem mohl vidět vystupovat z odhalené terasy schodiště stropní cihlovou klenbu blíže neznámého členitého sklepení, které jak se ukázalo následně bylo zazděné. Tuto skutečnost jsem potvrdil na jednom místě průrazem klenby, pod níž se nacházela - jak jsem očekával - kamenná zazdívka. Velkým překvapením bylo, že šest nápadných zadlážděných vchodů po obou bočních stranách terasy schodiště (od náměstí a od Spáleniska) vedou do tohoto sklepení, což předtím nikdo nepředpokládal. Tyto přesně zalícovanými kamennými deskmi uzavřené vchody po obou stranách terasy schodiště byly považovány jen za dekorativní projev stavitele. Na starém obrázku projektu křtinského chrámu s jednou věží od rytce J.C.Laidiga, který se uchoval na křtinské faře, však jasně vidíme v těchto místech vchody do podzemí. Dle vyrytého letopočtu se jako vznik schodiště považuje rok 1770. To je důležité pro datování vzniku samotné Krypty pod věží, s níž Sklepení pod terasou schodiště komunikuje 4 až 5 zazděnými chodbami, jak jsme zjistili speleologickým průzkumem. Rovněž pod níže ležící nástupní teráskou schodiště u silnice je jeden nezazděný, poměrně rozlehlý sklep, využívaný v současnosti jako skladiště. Speleologicky není zajímavý, na jednom místě však pod stropní klenbou je přesto patrný starý speleologický pokus. Neznámí výzkumci se patrně pokoušeli tudy proniknout do neznámé krypty, zaměřené v roce 1943 virgulí Norbertem Havlíčkem a Ludmilou Danielovou, která měla končit dle těchto autorů jedním svým koncem v těsném sousedství sklepa. Po probourání zdiva však nevnikli do neznámé krypty, jak očekávali, ale jen do výsypkového materiálu nitra tělesa schodiště. S výše uvedeným zazděným Sklepením pod terasou schodiště tedy tento izolovaný sklep u silnice nemá žádné fyzické propojení. Dnes je schodiště s terasou před chrámem již dlouho opět zkompletováno do původní historické podoby a na existenci zazděného sklepení zdánlivě už nic neupozorňuje. A přece kamennými deskami zamaskované vchody do něj jsou před vchodem do chrámu na první pohled patrné. |