|
21. září 2022 O mistrovství dávání. Seděl u kostelních vrat. Pohádkový dědeček, bezdomovec. Nežebral. něčím mne upoutal. Až pozdě jsem si uvědomil, že bych mu měl dát nějaké peníze. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale rozpršelo se a dědeček od kostelních vrat někam zmizel. Podporuji rád poctivé bezdomovce. Jsou vzácní, jako pan Mareček od kostela sv. Maří Magdalény. Pohádková bytost, ale málokdo to viděl. Byl jsem vždy šťastný, že mu mohu něčím přispět na živobytí. Nezřídka kdy to byly i papírové bankovky. Sám máte málo a mě přitom dáváte, říkával pan Mareček. Byl to prostě takový poctivý žebrák. Jak mnoho se lišil od bezdomovců dnešních dní, kteří vás aktivně oslovují na ulici a chtějí peníze. Deset korun je jim ale málo, dvacet korun taky je málo, dokonce i padesát korun jej jim málo a chtějí od vás stále víc. O nich říkám, že jsou to chtiví žebráci. Naučil jsem se mezi nimi rozlišovat a řídím se při udílení almužen svou spontánní intuicí. Ty útočné žebráky vyučuji tak, že jim sice taky něčím přispěji, ale dostanou jen jeden měďák, aby to žebrání neměli zas tak snadné. Naproti tomu žebráci sedící nebo i klečící u kostela mne berou za srdce. Vždyť takto nějak žil i Buddha, jenom oni to neví. Jím vždy rád dávám i větší obnos, neboť se posadili na správné místo. My jogíni máme podporovat almužnou chudý a trpící lid. Problém je v tom, že někteří této dobrosrdečnosti zneužívají ke svému neúměrnému obohacení. Musíme se proto mezi nimi naučit rozlišovat. Jsou satvičtí žebráci a jsou tamasičtí žebráci. Tamas není dobré příliš podporovat. O tom je jógový příběh o almužně pro řezníka, který vede krávu na jatka. Samozřejmě, že mu nic nedáme a nebudeme se tak podílet na zlé karmě. Při vydávání peněz je třeba používat vivéku. Jinak nám dávání nic dobrého nepřinese. Almužny patří kněžím a sádhuům. Nejlépe vynaložené peníze jsou ty, které odevzdáváme svému Mistrovi na jeho rozličné dobročinné projekty. Ve vztahu k Mistrovi bychom vždy měli mít štědrou ruku. Všechno se nám tisíckrát vrátí zpět. Nejlépe vynaložené peníze jsou tedy na svaté cíle. Nebojíme se případně něco si ponechat pro vlastní potřebu. Ve všem musí být harmonie, i v mistrovství dávání almužen. Přitom nám pomáhá citlivost vlastního srdce. Já jsem taky hrál na flétnu a byl jsem odkázán na svůj výdělek do misky potulného poustevníka. Lidé ke mě byli jaksi štědří, a proto jsem se z almužny se skromností uživil. Takhle to trvalo několik let kdy jsem žil v bezdomoví pousteven. Byl to můj poctivý výdělek za hru na flétnu na ulici. Jenom mne udivuje kam jdou někteří "bezdomovci", kteří psychicky znásilňují své spoluobčany. Na tento psychický nátlak jsem citlivý. Mé srdce se jim neotevře. Mám tedy rád a v úctě jen poctivé žebráky, kteří sedí na naších ulicích s kelímkem od kafe v ruce a tiše přijímají almužnu, kterou jim Bůh naším prostřednictvím uděluje. Všechno dostaneme. Nežebráme. Tak to platí na duchovní Cestě.  |