¨
Hradisko u Bosonoh
22. října 2022
Ještě k autorství křtinských objevů. Otevřená odpověď a zpověď s vystydlou hlavou a hřejivým srdcem římskokatolickému knězi P. Jánu Lajčákovi z Farního úřadu ve Křtinách. Závěr publikace Acta Speleohistorica o Křtinách.
Dne 19. října 2022 jsem byl páterem Jánem Lajčákem, administrátorem ad interim ŘKF Křtiny, písemně obviněn, "že si přivlastňuji objevy ve Křtinách." Já si to však nemyslím. Páter Lajčák to vyslovil zřejmě neuváženě, bez hlubšího zamyšlení, bez znalosti historických okolností a v nevědomosti. Tím ovšem znevážil mé jméno na veřejnosti, neboť tuto pomluvu, vydávanou za svůj vlastní názor, rozeslal mnoha mým přátelům a kolegům. Nechci být jako Prof. Karel Absolon, který svou přehnaně ambiciózní osobností utiskoval a připravoval o jejich práva a zásluhy mnohé ostatní badatele v Moravském krasu, za což byl po zásluze kritizován. Jedno je však jisté. Beze mne by nebyly s největší pravděpodobností dodnes učiněny žádné velkolepé křtinské objevy! Pomalované lebky by dál zíraly do tmy neobjeveny v krajně nepřístupné kryptě kdesi v podzemí věže chrámu Panny Marie ve Křtinách. Byl jsem duší těchto výzkumů, jejich iniciátorem a řádně zvolený vedoucí, i jejich nejaktivnějším tvůrcem, na prvním místě v posloupnosti hierarchie nás speleologů. Tedy hierarchii, která je běžná při jakékoli lidské činnosti, dokonce i v duchovních sférách. To nezní sebestředně. Je to prosté konstatování objektivní reality, tedy Skutečnosti, což se týká i nepsaných práv na objev. Zápisy o zásluhách jednotlivých členů mé skupiny jsou přece ve studii zdůrazněny, jakož i přizvaných odborníků, archeologů a antropologů. Vždyť kde byl páter Ján Lajčák, když já jsem bádal v podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách? Podle mých informací nebyl ještě ani kněz. Škoda, že už nežije páter Prnka. Ten by mu to všechno vysvětlil! Všechno zapisuji. Všechno je historie prací na této lokalitě. Ať mi páter Lajčák odpustí, že ho zviditelňuji v negativním světle. Proto jsem hinduistický svámí, aby si na mne žádný katolický duchovní netroufl otvírat bezdůvodně pusu. Katolický kněz mi totiž již nejednou učinil duchovní příkoří a újmu, například při svaté zpovědi, kdy mi odmítl dát rozhřešení "dokud neopustím svého Mistra svámího Mahéšvaránandu." Přišel jsem tehdy ke zpovědi ve velkém zoufalství a s bolestí v duši a s takovou jsem se potázal. Poslal mne od zpovědnice pryč. Určitě to nebyl kněz sjednocený s Bohem, tak jako Páter Pio, který rovněž vyháněl hříšníky od své zpovědnice, ale to byl jasnozřivý světec Boží. Tak to se psal rok asi 2002. Tehdy jsem se po hlubším zamyšlení rozhodl rozejít s úzkoprsou filozofií takto pojatého katolicismu, s jeho pojetím "pravdy". Od té doby jsem se považoval již jenom za jogína, nikoli za katolíka, za něhož jsem se ostatně nikdy nepovažoval navzdory svému zrození v křesťanském prostředí. Konvertoval jsem tedy vědomě a svobodomyslně k indickému hinduismu, jehož je můj Mistr Mahéšvaránanda mým pravým a pravdivým představitelem na duchovní Cestě a Božím obrazem. Srážky s katolickými knězi nevyhledávám a těžce je nesu, jakkoli k ním a k Ježíšovi nejsem vůbec zaujatý. Právě naopak. Uznávám je a pojí mne k ním Boží Láska. My hinduisté milujeme i Krista, což jim lze hůře pochopit, kterého považujeme za jednoho z Božích avatárů, kterých bylo k dnešnímu dni podle indické filozofie v historii této planety již dvacet čtyři, především ve svaté Indii! Nebyl tedy jenom jeden, jak se domnívají o zakladateli svého náboženství mnozí křesťané i členové dalších církví. Avatárů, kteří se již Osvícení narodili, je tedy velké množství, i těch kteří se k tomuto nejvyššímu stavu dopracovali vlastní pernou prací, světci, jogíny, mystikové. A mezi ně toužím patřit i já, proto vykonávám podle rad Mistra určitou duchovní sádhanu.

"Na celé zemi se po všechny časy vtělovaly svaté duše do lidské podoby, aby pozdvihly svět sklouzávající znovu a znovu do tmy nevědomosti: Ježíš, Konfucius, Buddha, Mohamed a další a další, kteří zůstali známí jen úzkému okruhu svých žáků. Indie byla požehnána množstvím avatárů. Sestoupili zde na zem Ráma, Krišna, Buddha, šrí Dévpurídží, Bhagván šrí Díp Nárájan Maháprabhudži, Ramana Mahariši, Sant Tukárám, Sant Gjánešvár, svámí Samartha, Rám Dás, Kabírdás, Súrdás a mnoho jiných. O všech těchto světcích je známo, že měli v moci živly, proto jim nemohla uškodit žádná zlá síla, ani jim, ani těm, kdo se uchýlili pod jejich ochranu. Živá svědectví o jejich zázracích se tradují z generace na generaci. Všichni světci, ať žijí kdekoli na zemi, vyzařují do okolí lásku a soucit se všemi živými bytostmi. Přinášejí lidstvu útěchu a ulehčují světu jeho těžký úděl."
Paramhans svámí Mádhavánanda
Lílá Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžiho

Děkuji za toto dobrozdání ve svaté knize Jógy v denním životě. Ale zde jsem již odbočil od tématu této práce, jíž je historie a podzemí Křtin. Páter Ján Lajčák mne ale nemá co obviňovat. Ublížil svým obviněním mému jménu a oranžovému rouchu. Cítím se být tedy duchovně inspirován k odpovědi. Kněží na Farním úřadu ve Křtinách by přece měli být vděční, že neznámou historii Křtin někdo sepsal. Jinak by bylo vše určitě zapomenuto. Ještě zveřejním své výzkumy ve Křtinách a pak speleologicky více méně utichnu. Má cesta je Cestou nejtiššího Poznání a nazírání vnitřní Pravdy. Všechno obhájím. Každému patří díl slávy vezdejší. Komu čest, tomu čest. V očích Božích to ovšem ale nic neznamená, jen pomíjivé světské poklady, "Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou." (Matouš 6, 19). Jsem tedy mnohem raději svobodný jogín, nespoutaný katolickou tezí o naší údajné velké hříšnosti. S tím naše jóga nesouhlasí. Všichni jsme v podstatě děti Boží. Naše vnitřní Já je součástí Boha, je tedy čistota sama. V tom je tedy rozdíl mezi učením hinduismu, jógy a křesťanství. Nejsme velcí hříšníci. My jsme jenom nevědomí. To je třeba si ujasnit. Jsme v Podstatě Božské duše. My všichni, kteří vnitřně chápeme a důvěřujeme existenci Boží. Určitě nejsme hříšného démonského vtělení. To je třeba si dobře uvědomit. Jsme vyvolené Boží duše s pozitivními atributy, které toto zrození obnáší. Tak to jsem napsal na adresu Farního úřadu ve Křtinách, reprezentovaný dnes bratřími premonstráty. To jen křesťané stále hledí na hříchy. Domnívám se, že neprávem. Tak i Páter Pio a František z Assisi (jimž je dedikován tento spis Acta Speleohistorica o podzemí ve Křtinách) se prociťovali za hříšníky, ačkoli byli ve Skutečnosti velcí světci. Velká Světla na Božím nebi. V tom je tedy rozdíl v nazírání na svatost v Evropě, kde je světec považován za svatého až po jeho fyzické smrti (!) a přitom zažívá mnoho zbytečných útrap a těžkostí plynoucího z pobytu v méně osvíceném kolektivu, a pojetím u nás v Indii, kde je světec považován za svatého již za svého života a nade všechno je v tradiční indické kultuře uctíván a oslavován, jako Bůh sestoupivši na zem. Křtinský farář mne tedy z něčeho obvinil. Já jsem však jeho sugesci nepřijal a neotevřel jsem se jí. Pravdu ví Bůh jemuž jsem se odevzdal a svěřil do ochrany. Zajisté jsem taky zhřešil (viz např. kapitola: Ještě ke ztrátě prstenu z hrobu opata Matušky), ale dnes jsem již od toho Boží Milostí, jakož i vlastní hlubinnou meditací a neustálou vnitřní modlitbou. mantra džapou, osvobozený a očištěný. Bylo by to Jidášské mne teď z něčeho obviňovat, po mé svaté sannjás díkše, nejvyšším zasvěcení od indického Světce Paramhanse šrí svámího Mahéšvaránandy. Můj Mistr má i jiné duchovní tituly, jako Višvaguru, což znamená : "Mistr vesmíru", což se nejlépe vysvětluje jako ono Absolutno, které ztělesňuje. Pokud mne On vysvětil za svého mnicha, tak na mne nespatřoval nic tak zlého a hrozného, je to od Něho duchovní pocta, neboť On je jasnozřivý. On zná naše skutečné záměry a motivy. Neměli byste mne tedy dnes z něčeho obviňovat, co již patří poměrně dávné minulosti a historii. Nejsem hříšný:). Tak to mne přimělo k hlubšímu zamyšlení a celonoční meditaci o tom, zda jsem byl P. Lajčákem obviněn právem, či neprávem. Domnívám se, že nikoli. Po pravdě řečeno, on mým výzkumům ve Křtinách nepřeje. Nesmím již ani dokumentovat a fotografovat podzemní objekty kostela ve Křtinách. Prý k tomu již nemám potřebnou kompetenci, neboť již nejsem organizován v žádné amatérské speleologické skupině, tak z bezpečnostních důvodů to prý nejde. Tam kam může ale jít například pouhý kostelník, tam podle pátera Lajčáka nemohu jít, byť jen za účelem fotografování, já (viz. kapitoly: Tajná skrýš v pilíři s kazatelnou a Krypty pod kaplí sv. Anny), i když to nutně potřebuji pro svou - domnívám se že odbornou - práci. Bez těchto fotografií Tajné skrýše a krypty v podzemí kaple sv. Anny bude můj spis po dokumentační stránce tedy již natrvalo ochuzený a neúplný. Vnímám to jako určitou křivdu po těch mnoha zasloužilých letech prožitých právě zde v podzemí. Ale mám teď už na sobě oranžový mnišský šat, a tak si z toho opravdu nic nedělám. Všechno to mlčky snáším. To by se za pátera Prnky a pátera Peňaze ale nemohlo stát, nakolik oni byli mými anděly strážnými s horoucí empatií ke skutečným potřebám mé duše, byť by se jednalo jen o výzkum podzemí zdejšího kostela, neboť jsem stále vynášel z nepřístupných útrob chrámu nové informace a poznatky k historii tohoto posvátného poutního místa. Měl jsem jejich plnou důvěru. Ne tedy jak dnes... kdy mi současný farní úřad s novými kněžími už příliš nedůvěřuje. Já to vnímám jako nedostatek úcty a nechci je podezírat z toho, že je to ve skutečnosti snad proto, že jsem již oranžový mnich jógy a hinduismu a nikoli křesťan. Pravděpodobně mne nedokážou chápat, mé vnitřní naladění a nadšení pro křtinský kostel, které se filtruje při psaní této publikace, jejíž sepisování si považuji doopravdy za čest. Proto jsem připraven, v případě neúspěchu u sponzorů, do vydání tohoto spisu investovat vlastní peníze, uvědomuji si totiž hodnotu tohoto díla. Zatím tedy nevím nic o tom, zda si tuto studii farní úřad přeje vydat i pro své farníky, poutníky, jakož i prosté návštěvníky či zvědavé turisty křtinského poutního kostela. Asi tedy spíše ne. Vydám to tedy jen v nepatrném nákladu vlastním nákladem, jaká to škoda, vzhledem ke skutečnému hladu po těchto informacích ze strany návštěvníků křtinského kostela. Já to dávám křtinským kněžím na Boží zodpovědnost, zda tento hlad po informacích ode mne jejich lid uspokojí. Já jsem případně připraven vydat tuto publikaci například v pěti tisíci výtiscích, což by se ve Křtinách zcela jistě časem rozprodalo. Křtinští kněží by však do tohoto projektu museli zainvestovat nějaké finanční prostředky, potřebné jen na pouhé režijní náklady spojené s vytištěním. Já sám totiž nejsem bohatý na světské statky. Jak jsem již napsal (viz. kapitola: Sborník Acta Speleohistorica o výzkumech ve Křtinách: můj dluh historii) já vystupuji v této věci zcela nezištně a nepředstavuji si žádný nárok na autorský honorář. Vezmu si jen nějaké autorské výtisky, které zdarma rozdám jeskyňářům a archeologům. Vše je tedy nezištné a já píši zadarmo, tak jako Bůh dává své dary zadarmo - i můj dar psát je zadarmo jako produkt mé meditace. Vše je na křtinských kněžích zda toto písemné poselství určené budoucnosti budou chápat s mezináboženskou snášenlivostí a tolerancí, jež je světu tolik stále zapotřebí. Toto všechno mne ale naučila má hinduistická a zejména himalájská jóga. Stále se ubírám u svého oltáře ke svým hinduistickým světcům o radu, při všech potížích které vyvstanou na duchovní Cestě Boží. Co tedy vzkázat páteru Jánu Lajčákovi na Farní úřad ve Křtinách? Aby mou publikaci odvážně vydal ve velkém nákladu pro návštěvníky křtinského kostela, nejen jen pro odbornou veřejnost. Byl by to opravdu osvícený počin, který by se jistě zapsal do historie kostela. Lidé potřebují něco pozitivního si číst a podzemí křtinského kostela a jeho historie je poměrně nenáročné téma. Proto jsem se rozhodl to sepsat i s duchovním rozměrem, jak se od mnicha již očekává. Ve starém Tibetu měli přísloví: "Kolik mnichů, tolik náboženství." I kdyby se snad navenek různili, hluboko uvnitř panuje harmonie a hluboká dojemná Jednota a shoda. Neboť existuje mnoho cest, ale Cíl, Bůh je jako Vesmír Jeden. Ve Vesmíru panuje nejvyšší Harmonie. Vše co nás potká je dobré, jak učí svatí.

Ale už jsem se rozepsal příliš. Proto Mlčení, Ticho bude odteď nejlepší odpovědí na všechny otázky, nejistotu a pochyby vlastní víry. Toliko Lásku si přeji. Neboť Láska je Bůh a Bůh je Láska. Tak nás učí světci, tak i "já", nebo snad Já, jsem v Lásce. Zase jsem jednu noc nešel spát. Jen jsem zapisoval přicházející myšlenky až do rána. To vše pro Vaše dobro. I já se teď na svět po této meditaci, dívám novýma očima a páteru Jánu Lajčákovi odpouštím rád, tak jako snad odpouští jako dobrý křesťan i on mě. Pomalu se rozednívá. Zase se přiblížil nový den v prastaré historii této planety. Už se na nikoho doopravdy nezlobím, ani na své negativní kritiky, co jich v Moravském krasu odjakživa je, v případě že přichází nějaká výraznější osobnost veřejného speleologického života, které se "oni" bojí. Ve skutečnosti vše je dobré a vše se děje k oslavě Boha. Vše je Jeho Cesta. Takové je dnes mé poznání.

"Existuje horší obvinění než to, že o vás všichni hezky mluví a nemáte žádné nepřátele."
Anthony de Mello,
K pramenům

Tomu se říká přátelé mystika. A já jsem mystikem, zprvu křesťanským, nyní jógovým a hinduistickým. Jsem tomu rád.

Můj Mistr kupříkladu říká:

"Někteří jogíni se stahují ze společnosti do samoty a žijí jako poustevníci daleko od civilizace. Ale i ti meditují pro dobro světa. Pouhá jejich existence je pro svět požehnáním. Říká se, že vítr, který se dotkne džívanmukty, roznáší mír, harmonii a štěstí všude, kam zaletí".
Paramhans svámí Mahéšvaránanda.

Nebo:

"Požehnaný je ten, kdo se denně modlí, medituje a opakuje si mantru. Všechno se v dobré obrátí, usiluje-li člověk o poznání, má-li pevnou víru v Boha a je-li mu dopřána gurudévova milost (guru krpá). Nechte v sobě stále znít Boží jméno a Bůh se stane stálým průvodcem vašeho života. Kdo v sobě cítí Boha, žije v radosti, necítí se nikdy smutný a opuštěný."
Paramhans Svámí Mahéšvaránanda
Skryté síly v člověku.

Takových hlubokomyslných Svámijiho výroků existuje ohromné množství. Všechny nám pomáhají zorientovat se ve spletitostech na vlastní Cestě, kterou náš osvícený Mistr prošel již před námi. Stále se v něm rodí nové příměry, podobenství a duchovní příběhy se skrytým ponaučením nás žáků, z nichž mnoho ani není zaznamenáno písemně. Vznikají spontánně intuitivně v Jeho srdci na satsangu dle duchovního naladění a potřeb posluchačů. Takové jsou vnitřní klenoty našeho Mistra. Děkuji Ti Bože, že se děje Tvá Boží Hra. Toto je úplně poslední závěrečný článek v této mé publikaci Acta Speleohistorica o Křtinách. Bez tohoto závěrečného duchovního článku by toto dílo nebylo úplné. Můj Mistr je Bůh v lidské podobě, tak jako kdysi Ježíš. Málokdo to však za jeho lidským zjevem rozpozná. Onu všudypřítomnost, vševědoucnost a další Božské atributy velké osvícené osobnosti, včetně rozličných sidhi, zvláštních zázračných schopností. Náš Svámiji je zajisté velký sidha. Je trikáldarší, zřec tří časů, minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Své schopnosti však nepředvádí na veřejnosti a nestaví je na obdiv. Pocítí je však každý, kdo se odváží přiblížit do Jeho blízkosti... Mnohokrát jsem se o pravdivosti těchto slov přesvědčil, díky čemuž ví o mě všechno (a já to tak chci), i to co jsem například dělal v největší skrytosti a samotě ve své tajné horské jeskyni kdesi na Slovensku (Slovenský ráj). Jeho Božskému zraku, adžňa čakry, nic neunikne na blízku ani v dáli. Nejen zde ale i v onom neviditelnu za tímto světem. Proto jsem dnes jeho oddaným žákem a vnitřním přítelem. Vede mne po cestě bhakti, ale i džňány. Je nanejvýš svatý, jak dosvědčují mnohé velmi významné duchovní autority v Indii. Proto je po celé Indii, i v západních zemích, jako světec ze srdce uctíván mnoha prozřelými bhakty. Neberte prosím tato slova jako chvalozpěv od jeho oblíbeného žáka. Je to sama objektivní Skutečnost, která svědčí skrze Mne. Svého Mistra mám nade všechno rád, ve velké vážnosti a úctě.

svámí Gyaneshwarpuri

Brno - Bosonohy
22. října 2022.

Charakter duchovní Cesty je takový.
"Představte si nějaký krásný letní teplý den. Skupina lidí se rozhodla, že vyrazí na nedalekou horu. Chůze je snadná, počasí mírné. Po několika hodinách dosahují vrcholu, kde je horská restaurace. Tam najdou pohodlná křesla, místnost pro odpočinek, dalekohledy - veškeré pohodlí. Rozhled je inspirující. Vzduch je chladnější a čistší než dole. Těla a duše lezců oživuje dojem pohody, zdraví a energie. Mnohým ve skupině to stačí. Vracejí se domů osvěženi a uspokojeni. To jsou nedělní lezci. Několik jich zůstává, objevili další cestu. Nebo je to možná stejná cesta, ale začíná daleko dole v údolí. Hnáni potřebou zkoumat, vyrážejí vřed. Po nějaké době se vzduch opět ochlazuje. Dřeviny řídnou. Mraky tu a tam zatemní slunce. Cesta stále stoupá, je stále prudší a prudší. Ještě nepřekračuje meze dovednosti těch, kteří se rozhodli pokračovat. Dosahují druhého odpočívadla, ale zde už žádné pohodlí kromě kůlny a ohniště pod širým nebem nenacházejí. Kamarádství je nyní hlubší. Pasou se velkolepější podívanou. Vesnice, ve kterých vyrůstali, se nyní, titěrné a vzdálené, choulí daleko v údolí. Je to jejich minulost, kterou vidí v nové perspektivě. Nyní vidí omezenost svého života, života tam dole, daleko v údolí. Několik lidí opouští toto stanoviště, aby putovali výš. Většina se chvíli zdrží a pak se vrací dolů. Hrstka lezců zůstává. Pátrají po skryté cestě, která nad nimi mizí, a nalézají ji. Jsou připraveni stoupat kolmými stěnami, lézt a plazit se po úzkých římsách, probádat jeskyně ve velkých výškách, překročit hranici sněhu a postupovat dál? Nyní se trošku bojí a cítí, že jsou opuštěni a poněkud zmateni. Ptají se sami sebe proč opustili družné veselí odpočinku při poslední přestávce, aby se pustili do této bolestivé, nebezpečné cesty - nebo to je jen nějaká pouť? Jejich fyzické strádání se zrcadlí v jejich boji duchovním. Skalnaté překážky a útesy hrozí možností velkého zranění, horšího než k jakému mohlo dojít dřív, protože riziko a zranitelnost jsou větší. Navíc nyní probíhá vnitřní bitva. Lezci cítí, že přijali jakéhosi odpůrce, protivníka. Hora se stává něčím, co se musí zvládnout. Z hrstky lidí, která do těchto výšek stoupá, může vrcholu dosáhnout jen jeden nebo dva lidé. Těch pár lidí, kteří vsadili všechno na jedinou kartu a chtějí dosáhnout vrcholu, využijí každý svůj nástroj a pomůcku v co největším rozsahu. Chtějí všechno, chtějí vrchol, mystickou zkušenost, kterou má každý velký lezec. Pro toto konečné putování nemáme v Americe hodnocení, máme s ním jen málo zkušeností a žádné vzory. Tato konečná cesta se odráží ve čtyřiceti dnech Krista na poušti, v mnohaleté intenzivní duchovní práci Gautama Buddhy, kterou podstoupil před osvícením, v letech, ve kterých velký světec Svámí Nitjánanda seděl na stromě jako opice a žil na pokraji šílenství, nebo v bezcílném potulování Ánandy Máji Ma v transu, při kterém neměl naprosto žádný smysl ani pro sebe, ani pro svoji rodinu. Asie má nespočet příběhů o těchto několika lidech, kteří vykonali tak prudkou a divokou cestu - cestu, kterou lze vykonat jen tehdy, pokud jste poháněni vnitřním ohněm, touhou a tahem k osvobození tak silným, že není možné jej odmítnout. Poté, co se člověk dostane na nejvyšší vrchol, poté co projde úplnou transformací své osobnosti, poté, co se osvobodí od strachu, pochybností, zmatku a sebevědomí, ho k dokončení cesty čeká ještě jeden krok: návrat do údolí kdesi dole, do světa každodenního života. Ale v první řadě, ten kdo se vrací, není tím, kdo se pustil do výstupu. Bytost, která přichází zpět, je samo ticho, je soucit a moudrost, je pravda věků. A ať už je postavení tohoto člověka ve společnosti jakkoli skromné nebo vysoké, stává se pro ostatní světlem na cestě, stává se výpovědí svobody, která pochází z dotyku s vrcholem hory. Návrat uzavírá kruh. Je to právě tenhle kruh, který přináší ducha na zem a dovoluje tomu božskému (duchovnímu) aby opět zásobovalo nadějemi a touhou, tou přímo vycítěnou možností, která existuje v každé lidské bytosti. To je cesta bódhisattvy , mudrce, šejka, osvícené duše, světce. Ale může člověk říct, že se taková bytost vrátila z onoho světa? Vpravdě je on či ona mimo návraty. Ten, kdo dosáhl vrcholu, není bytostí jež se vydává do temných hloubek na dno. Ten, který dosáhl vrcholu prochází strachem ze smrti a vidí a ví to, co za celé věky vidělo a poznalo jen několik lidí. Taková bytost se vrací do světa, aby žila ve skromnosti a jednoduchosti. Protože čelit silám vesmíru a najít cestu, která je s nimi v souladu, znamená najít svoje opravdové místo, znamená být v proudu. To je dosažení, které dosažením není. Tato velmi zvláštní cesta takové bytosti umožňuje, aby nebyla nikterak zvláštní. Jemnější strasti stále přetrvávají - až do samého konce výstupu na horu osvobození, protože stále existuje jednotlivec, který se ztotožňuje se svou vlastní oddělenou bytostí. Ještě tu existuje lpění. Ještě tu je poslední pouto, které je třeba přetnout. V okamžiku zlézání nejvyššího vrcholu nebo chůze po nejužší římse se musí lezec zbavit všeho, dokonce i sebevědomí, protože jen tak se stane dokonalým nástrojem lezení. Absence ztotožňování s osobním egem znamená, že bytost je svobodná, je čistým soucitem, čistou láskou, čistým uvědoměním. Takové bytosti se vše přihodí v tomto okamžiku. Je to bohatství ve kterém spolu existuje minulost, přítomnost a budoucnost..."
Ram Dass
Cesta uvědomění. Průvodce meditujícího.

A jeden mystický Příběh na úplný závěr, který se mi líbí.
"Velký láma ze Severu dostal od lámy z Jihu naléhavý vzkaz s prosbou o moudrého a bohabojného mnicha, který by zasvětil novice do duchovního života. Všechny dost překvapilo, že Velký láma poslal místo jednoho mnicha mnichů pět. A všem kdo chtěli vědět proč odpovídal záhadně: "Budeme mít štěstí když dorazí jediný z nich." To už byla skupina mnichů na cestě několik dnů když tu k ním přiběhl posel a praví: "V naší vesnici zemřel kněz. Potřebujeme někoho na jeho místo." Vesnice se zdála celkem pohodlným místem k životu a kněžský plat byl poměrně slušný. V jednom z mnichů se najednou probudily pastorační touhy. "Nebyl bych buddhista" řekl "kdybych tady nezůstal těm lidem sloužit." A rozloučil se. O několik dní později nocovali náhodou v paláci, kde si jednoho z mnichů oblíbil král. Řekl: "Zůstaň tady a dostaneš mou dceru za ženu. A až zemřu, nastoupíš za mne na trůn. Mnicha kralování velmi přitahovalo a tak si řekl : "Jak bych mohl lépe ovlivňovat lidi v tomto království, než jako král? Nebyl bych buddhista kdybych se nechopil této šance a neposloužil náboženským zájmům." A také se rozloučil. Zbývající mniši pokračovali v cestě až se dostali do hornaté oblasti a přišli k osamocenému příbytku, jenž obývala krásná dívka. Ta je pozvala dál a děkovala Bohu, že jí mnichy seslal. Rodiče ji zavraždili bandité z hor a dívka zůstala dočista sama, jen se svým strachem. Následujícího rána, když už byl čas se rozloučit jeden z mnichů pravil: "Já tady s tou dívkou zůstanu. nebyl bych buddhista, kdybych se necvičil v soucitu." Zbývající dva mniši šli dále a dostali se do jedné buddhistické vesnice. Tam ke svému zděšení zjistili, že se její obyvatelé odklonili od jejich náboženství a jsou pod vlivem hinduistického teologa. Jeden z mnichů řekl: "Jsem povinován těmto lidem a Buddhovi samotnému zůstat zde a obrátit je zpátky na víru." A tak se nakonec jen pátý mnich dostal k lámovi na Jihu."
Anthony de Mello

svámí Gyaneshwarpuri

Brno - Bosonohy
22. října 2022.

Východ slunce nad Bosonohami




ZPĚT