¨

	Předmluva k publikaci. Tento příběh se začal psát v roce 1986, kdy jsem se na pozvání MUDr. Jiřího Urbana, tehdejšího jednatele Speleologického klubu Brno, zúčastnil exkurze do podzemí křtinského chrámu. Vzpomínám jaké to bylo, když jsem poprvé v životě spatřil chrám Panny Marie s kaplí sv. Anny, když jsme sjeli z Březiny prudkým kopcem do Křtin. Tehdy se přede mnou poprvé na obzoru vynořila bělostná masa velkolepého barokního chrámu, který byl jako z jiných časů, o němž jsem zatím nic určitého nevěděl. Byl jsem tím pohledem však zcela uchvácen a tento pohled na chrám se mi vryl do poměti. To jsem ještě netušil, že s tímto katolickým mariánským poutním místem mne zakrátko spojí můj osud jako speleologa, amatérského archeologa a objevitele. MUDr. Jiří Urban nás tehdy vzal do velké kruhové krypty pod kaplí sv. Anny, kde dosud čekalo na své vzkříšení v tlejících dřevěných a kovových rakvích velké množství mrtvých. Potom jsme zašli ke chrámu Panny Marie, kde jsme pod oknem vykopali vstup do větrací chodbičky, jež nás zavedla do chrámové krypty. I zde byli nebožtíci v dřevěném troudu. Příliš mnoho si z této exkurze však nepamatuji, protože můj pracovní deník jeskyňáře, který jsem si tehdy poctivě psal, zanikl v ohni, když jsem se později vydával na duchovní cestu... Jenom si dobře pamatuji na intuitivní pocit, který se mne zmocnil jistě z nadvědomí, že chrám Panny Marie ve Křtinách mne volá a zve k vyřešení jeho odvěkých speleologických záhad svého podzemi. A já jsem tuto nabídku v duši přijal. K tomu došlo již o čtyři roky později na podzim roku 1990, kdy jsem spolu s Radovanem Drtilem zazvonili jednoho dne na křtinské faře. Otevřel nám sám pan děkan P. Tomáš Prnka a my jsme mu vyjevili svůj úmysl prozkoumávat křtinský chrám jako speleologové. Pan děkan se nás jen zeptal, kolik ho to bude stát. Načež jsme odpověděli, že nic. A tak slovo dalo slovo a křtinský pan děkan souhlasil s našim speleologickým průzkumem na církevních pozemcích ve Křtinách. Svůj speleologický průzkum jsme zahájili krátce nato dne 1. prosince 1990, kdy jsme znovuotevřeli větrací chodbičku se zaházeným vstupem, vedoucí do již známé krypty pod chrámem Panny Marie. A o tom je celý tento příběh plný dobrodružství, tajemství a romantiky jehož se mohla naše Novodvorská skupina později přímo zde ve Křtinách přejmenovaná na ZO 6-26 Speleohistorický klub Brno, zúčastňit. Zde bych za to rád poděkoval panu děkanovi P. Tomáši Prnkovi, který několika mladým lidem, které ani neznal, umožnil ve svém kostele prožít svůj Sen a šťastné mládí. Za tuto velkorysost Vám patří pane děkane můj největší upřímný dík. Tak nějak se ve skrytosti odvíjela moje duchovní cesta, zejména když jsem mohl v mnohém proniknout do tajemné historie a slávy tohoto zázračného poutního místa z časů dávné Moravy, v jehož Údolí křtu (Vallis baptismi) prý křtili již v 9. století svatý Cyril a Metoděj. Zprvu jako student archeologie, později jako poustevník, vždy jsem ale byl panem děkanem rád viděn a vítán na křtinské faře, neboť ve mně spatřoval kohosi jako následovníka svatého Františka z Assisi. Má duchovní cesta tedy vyvrcholila ve Křtinách, kde jsem se navenek účastnil jako pouhý speleolog, uhranutý zdejším historickým podzemím. Ale jak dnes vím, za tím vším se tajně odvíjel Boží Plán, který ve skrytosti připravovala všudypřítomná Boží Přítomnost. Dnes vím, že si mne On vybral, abych učinil velkolepé křtinské objevy, a spolu se svými kamarády, na to se nesmí zapomínat, vnesl světlo do této prastaré záhady. Křtinské podzemí bylo jednoduše karmou a dharmou mého ohnivého duchovního mládí, což nějak souviselo s Božím Tvůrčím Záměrem pro Křtiny na sklonku 20. století, kdy jsem se zde já vracel vnitřně zpět za svým Pánem, kterého jsem zatím nazýval Mistrem Ježíšem Kristem. Křtinský kostel na mne mocně působil a vedl mne zpět do náruče Boží. Vzpomínám, jak jsem měl důvěru pana děkana, který mne pověřil abych za nocí uzamykal, po odchodu posledních návštěvníků, chrám. Byl jsem se tehdy se sochou Panny Marie v chrámu zcela sám, osamělý, v tom nejhlubším Tichu, které svatostánek stále zahaluje, jen na oltáři svítily lampičky, jinak posvátnou stavbu chrámovou zahalovala jen neproniknutelná tma. A tehdy se mi z mysli spontánně začaly vynořovat modlitby, naučené kdysi v dětství..., které jsem nahlas zpíval nočnímu chrámu. Pan děkan si toho byl asi vědom a snad proto již ve mně tehdy začal vidět nového duchovního adepta u Panny Marie Křtinské, kterého začal doprovázel na Cestě rozvzpomínání si na něco, co jsem ve své duši odjakživa věděl. I tento duchovní rozměr tedy mělo naše speleologické podzemní působení v mariánské svatyni ve Křtinském údolí. Tak mne Pán Bůh vedl. Jeho je ve skutečnosti všechno toto Dílo a my jsme byli jen pouhými vděčnými diváky této věčné Boží Hry a nástroje Jeho Božské Vůle. Tak to opravdu vidím dnes já po svém duchovním probuzení. Pan děkan mne tedy tiše beze vších slov duchovně vedl blíž k Bohu. On mne jen nechával v tom nejtišším Tichu v podzemí Chrámu samotného, osamoceného po stovky dnů a nocí trvání našeho speleologického průzkumu. Byl to Boží dar. Dalším námětem na zamyšlení nad pomíjivosti všech světských hodnot a věcí, pro něž se lidé tolik pachtí, ktarý prohlobil mou odpoutanost od světa, byla námi objevená krypta pod věží – kostnice. Snažil jsem se již tehdy kosterní ostatky filozoficky pochopit. Zde si můžeme pomoci oním mnišským „Tu fui Ego eris“. Bral jsem ty kosti a lebky do rukou a přemýšlel nad tím, co mi vlastně chtějí říci. O lásce a nenávisti jimiž kdysi také žili. Vyprávěly mi něco o marnosti všeho čím lidé žijí. Od těchto úvah byl již jen krůček k mystice započetí duchovní cesty, ale tento vnitřní Rubikon jsem dokázal překročil až mnohem později, již jako poustevník. „Co jsme my budete i vy“ od té doby znělo v mém srdci. A za to může křtinská krypta! Od těch dní uplynulo již více než třicet let. Dnes jsem již vysvěcen jako hinduistický mnich jógy, přesto stále poklekám před touto zázračnou sochou Panny Marie ve Křtinách a naslouchám jejímu útěšnému poselství v srdci. „Nejsi sám, někdo kdo tě převyšuje je od věčnosti vždy s tebou.“ I o tomto Božském prozření bych se rád někdy rozpovídal, jakkoli tento spis Acta Speleohistorica je především speleologickým a nebojím se říct i archeologickým nazíráním této nebetyčné stavby Boží. Modlím se, abyste ztišili své myšlenky a v Tichu srdce se nechali mnou vést do tajuplného a záhadného podzemí pod křtinským kostelem. Děkuji opatu Matuškovi, který chrám postavil a jehož tělesné ostatky jsme pod chrámem vskutku i objevili. Děkuji Janu Blažeji Santinimu – Aicheolovi, který tento nejkrásnější barokní chrám Moravy vyprojektoval. Děkujeme celé plejádě křtinských kněží, kteří o chrám po zániku patronátního zábrdovického kláštera všemožně pečovali a to i za dob Bohu a Božímu lidu nepřejících. Děkujeme i Panně Marii Křtinské, této zázračné Madoně, která si své tajemství střežila až do roku 1991, kdy je vyjevila skupině skutečných zájemců, speleologů - amatérů, nikoli slovutným a úctyhodným vědcům. Nejmenší sis Pane vyvolil... Tehdy se něco odehrálo v mém srdci. Zprvu jsem si toho nebyl vědom. Vykvetlo to, když jsem sepsal historii křtinského poutního místa a jeho tří kostelů již s duchovním rozměrem, jitřenkou své víry (Marka Šenkyřík: „Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách.“ Blansko 1992). Tehdy jsem se zahloubal do křtinské historie a mé srdce naplnila všeobjímající Láska. Křtiny jsem si prostě zamiloval. Křtiny mi byly milé a blízké se svým mírem a pokojem. Mé Křtiny byly tedy víceúrovňové. Na té jedné úrovni mne vidíte speleologa a objevitele, ale na té druhé úrovni už dozrávám jako duchovní poutník hledající Věčné Boží Pravdy. Vydejme se nyní s námi podzem a hleďme na křtinský chrám novým nezvyklým způsobem. K tomu nám žehnej Bůh. Amen. Svámí Gyaneshwarpuri Brno, 25.7.2022 ZPĚT