¨

	Ztráta prstenu opata Matušky a další úvahy. Stále přemýšlím zda nakonec nevydat publikaci Acta Speleohistorica o podzemí ve Křtinách. V publikaci totiž hodlám zveřejnit a uvést na pravou míru okolnosti ztráty prstenu z hrobu opata Kryštofa Jiřího Matušky, čehož jsem se dopustil já, Marek Šenkyřík a Radovan Drtil v roce 1991. Tak se v nás znenadání objevily ďábelské vlastnosti ega. Zapomněli jsme na duchovní ostražitost a neštěstí bylo hotovo. A Satan se zaradoval, že má zase dvě duše ve své moci. Naštěstí jsem měl dost odvahy a síly a ze svého provinění jsem se vyzpovídal křtinskému duchovnímu správci panu děkanovi Tomáši Prnkovi a to hned v roce 1991. Radoval bloudí s tímto balvanem na svědomí dodnes. Neměl tak dobrý duchovní kořen, jako já. Pan děkan mé přiznání okomentoval slovy: „Tak přece existuje svědomí.“ „Jak jsi mohl s takovým kamenem žít?“ Na mé upřimné vyznání mi nic nevyčetl. Zachoval se jako pravý, tedy milující kněz a všechno odpustil. Jenom se zajímal o osud prstenu, ale ten byl už Bůh ví kde nadobro ztracený. Pak na vše zapoměl. Nic mi nepřipomínal. Jeho vztah ke mně se touto událostí nikterak nezměnil. Ve své publikaci o tom mluvím jako o „zatajení nálezu“. Po zásluze mne Bůh hned potrestal intenzivními výčitkami svědomí a strachem z neznáma, kdykoli jsem na hrob opata Matušky jen pomyslil. Tak ihned trestá své věrné Vesmír. Nikdy se nebojte. Pán příjde blíž a odpustí Vám v případě vašeho intenzivního pokání každý spáchaný hřích. To jenom světští lidé nedokáží odpustit. Tak mne Bůh vede. Ze všeho se vyznejte a nehřešte více. To Vám radí poustevník Marek. Uplynulo tedy již více než třicet let od této politováni hodné události, ale ta nenahraditelná ztráta prstenu mne stále někde v podvědomí tíží, i když mi byla odpuštěna křtinským panem děkanem P. Tomášem Prnkou, jemuž jsem se, jak bylo uvedeno výše, ze všeho v návalu vnitřního zoufalství a lítosti doznal. Nyní se obávám dalších komplikací s odtajněním tohoto starého hříchu ze strany senzacechtivé veřejnosti. Ale Někdo, a já vím, že je to Bůh sám, mi říká: „Chci to učinit.“ Chci to zveřejnit i s rizikem dodatečných komplikací. Ranní křesťané se rádi vyznávali ze svých hříchů veřejně a tak chci učinit i já. Výjde tedy Acta Speleohistorica pojednávající o mém a Radovanově tajném hříchu? „Chci tak učinit.“ praví Pán mého srdce. To vše s nadějí, že mi bude (Bohem) odpuštěno. Znamená to, že se nebudu nikdy bát Satana, který stále strojí léčky na nezkušené poutníky na duchovních Cestách. Podobné úkazy mohou člověka vystrašit a vytrestat. Od té doby si na hříchy dávám dobrý pozor. Proto se mnohem raději zabývám ctnostným životem. A tak to Bůh chce. A to ještě nevíte co tomu předcházelo. Vláčel jsem pana děkana až na brněnské biskupství, protože odmítl zaplatit práci za moji publikaci „Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách“. Dokonce jsem ho na biskupství obvinil ze spolupráce z StB a pohrozil hladovkou před křtinským chrámem, což mělo v našem sporu vliv rozhodující. Biskupství se tehdy, když se pan děkan neměl k zaplacení, postavilo na mou stranu a peníze mi byly řádně vyplaceny. Z rozhodnutí biskupství totiž pan děkan brožuru z části zaplatil a zbytek doplatilo biskupství. Svou při jsem tedy s výdatnou pomocí církevního právníka zvítězil. Pan děkan se mi později omluvil za své počínání slovy „že křtinský chrám tehdy neměl dost peněz.“ Taky se v něm hnulo svědomí a víckrát se mne ptal, zda jsem mu odpustil. Tak jsme se usmířili a stali se duchovními přáteli a spojenci. Vždy jsem na faru rád zavítal. Dnes se na mne pan děkan tam v nebi usmívá a já na něho též. Dnes mě ovšem toto nedorozumění mrzí. Krátce nato vysvitlo jak to bylo s nálezem opatského prstenu a tak jsem se musel ze srdce stydět. I tyto negativní příběhy bohužel patří již k jinak poklidné a pohodové historii výzkumu křtinského podzemí. Ale Vyšší Síla mne dnes vede a chrání a proto jsem se rozhodl k upřímnosti a sebezpytování. Pan děkan mne dál stále horlivě povzbuzoval abych psal články o Křtinách k větší cti a slávě Panny Marie Křtinské. Tak to nakonec s mými brožurkami dobře dopadlo. Všechny se uspěšně prodaly ve křtinském kostele. A to byl náklad poměrně velký: 5000 výtisků. Pan děkan byl nakonec s mojí literární prací zcela spokojený a hojně ji citoval a dával na ní odkazy, například ve svých „Zprávách ze Křtin.“ Též novější zpracování křtinské historie na farním webu krtiny.katolik.cz vycházelo z této mé původní práce a jsem na to hrdý. Mám rád Křtiny o jejíchž poznání jsem se zasloužil. Po mě pochodeň bádání převezmou jistě další. A tak to má být. Jsem spokojený, že mé jméno v historii Křtin něco znamená. „Po nás přijdou další a zase budou hledat. Ten výzkum se nezastaví nikdy.“ řekl ve stavu zasnění otec habrůvecké speleologie, můj kamarád, pan Arnošt Hloušek z Habrůvky. Myslím si, že po mě do Křtin přijdou archeologové, kteří výzkumy v podzemí znovu zhodnotí. Též se možná někdo pokusí objevit záhadné základy dvou zdejších středověkých kostelů a dalších církevních a světských staveb, které byly rozebrány při výstavbě dnešního barokního chrámu v 1. pol. 18. století. Nad Křtinami se tedy stále vznáší tajemno. Co všechno objeví archeologové, třeba až za sto roků, zůstává tajemstvím. Pro ně dnes píšu svůj spis Acta Speleohistorica, aby nic neupadlo v zapomnění. Historie a výsledky výzkumu se totiž musí zaznamenávat. Zaznamenal jsem co se o křtinském historickém podzemí ví v roce 2022. Při sepisování své studie však dnes vycházím především z osobních vzpomínek na období již před třiceti roky. Snad za svou práci budu ušetřen laciného kriticismu, že „objevy jsem neměl ve skutečnosti učinit já, ale oni“, jak jsem zaslechl již kdesi na internetu. Věřím, že tato moje práce najde své místo v bibliografii Křtin. Přes všechnu vynaloženou snahu při svých meditacích pořád nevím o Panně Marii Křtinské, jejíž socha dnes stojí na hlavním oltáři kostela, skoro nic. Jistěže lze existenci sochy ve Křtinách vystopovat do 13. až 14. století. Dále následuje řada historických zmínek z per pečlivých premonstrátů o jejím umístění v prastarém Českém kostele ve Křtinách, později v nově vystavené kapli sv. Anny, až byla posléze přenesena na své současné místo na hlavním oltáři chrámu Panny Marie. Toto všechno jsou ale jen vnější historické údaje, popisující jaké osudy socha měla v průběhu staletí. Ale já se snažím pochopit, co To ta socha vlastně Je. Přivádí mne to na myšlenku, že je to zástupný předmět mezi námi a Bohem. Určitě je opravdu zázračná a Bůh jejím prostřednictvím svým ctitelům plní modlitby a prosby. To je námět na další hluboké zamyšlení a duchovní průzkum. Co je socha Panny Marie Křtinské doopravdy? Snad se najde omilostněný kněz či řeholník, který tuto zásadní otázku o totožnosti sochy s Bohem zodpoví. Na objasnění této největší záhady Křtin já nestačím. Nemám na to duchovní kapacitu. Jsem nyní veden jako mnich v jiné kulturní, historické a náboženské realitě, v niž víra v zázraky a transcendentalno je něčím naprosto samozřejmým. V Indii lze spatřit dosud živá svatá prastará místa, jako byly naše Křtiny, v nichž se zázraky, zázračná uzdravení dosud dějí. Je to věcí víry v Boží Přítomnost, vševědoucnost a všemohoucnost, která byla lidem zde na Západě poněkud zatemněna zhoubnými materialistickými režimy. Ale Bůh přesto existuje, i ta socha Bohorodičky je Bůh sám ve tvaru kamene. A každý kdo se před ní upřímně modlí bude Bohem vyslyšený. Stačí se modlit před zázračnou Paní křesťanský Otčenáš, či Zdrávas Maria a věci v našem podvědomí, nevědomí a nadvědomí se budou automaticky dít a harmonizovat. Případně lze doplnit své modlitby vlastními slovy a dopuručuji před sochou i meditovat. Tomu se říká důvěřovat v Boží Milosti, které jsou přístupné všude ve Vesmíru, ale obzvláště na svatých místech, které již mají toto svoji odvěkou tradici, tak jako naše zamilované Křtiny. Proto nás Pane znovu veď do Křtin jakož i na další poutní místa všude ve světě. ZPĚT