¨
Hradisko u Bosonoh
anglická vlajka.
English.
"Stát se svámím znamená zasvětit svůj život duchovnímu hledání. Hledat původ vesmíru, hledat jedinou Skutečnost, navrátit se domů, do duchovního domova, odkud jsme vyšli. Patříme věčnosti a pobyt v tomto světě je jen přechodným bydlištěm. Svámí zasvěcuje život cestě do nitra, kde je ukryto Božské Já, vševědoucí a všudypřítomné. Svámí přestává být připoután k rodině, k hmotnému domu, k majetku, ke světským pobytům, neboť místem jeho pobytu je Vesmír."
Paramhans Svámí Mádhavananda
Lila Amrit. Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžího.


Vítejte příchozí a přečtěte si něco o mé cestě.

28.7.2021

Kdo jsem.

Svámí Gyaneshwarpuri (čti Gjánešvárpuri) je vysvěcený mnich - poustevník hinduistického náboženství a jógy. Jeho duchovní jméno zní v překladu "Ten který poznal." Sanjás dikšu obdržel dne 23.7.2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách na jižní Moravě Milostí Jeho Svatosti Mistra jógy Višvaguru mahámandaléšvara paramhanse šrí svámího Mahéšvaránandy, ve věku 53 let. Má právo používat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tím tuto nejvyšší Svámijiho iniciaci. Formálně patří do řádu sannjasa šrí pančajati Mahá nirvání ankary s příslušností Óm šrí Alakhpuridži siddha pít parampará. Jako osamělý mlčící poustevník není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Je kosmopolitního nad náboženského založení. Uznává všechna světová náboženství, nejen hinduismus, ale i křesťanství, taoismus a buddhismus jakož i všechny ostatní náboženské systémy. Ignorovat by se neměl ani islám. Je český sádhu, který se zřekl rodinného života, aby se věnoval službě Bohu a duchovní Cestě. Je prvním hinduistickým mnichem vysvěceným v České republice (a v Evropě). Život sannjása vystihuje dobře jeho pravou vnitřní přirozenost. S vědomím Mistra bude i nadále žít jako poustevník v České republice.

Svámí Gyaneshwarpuri. Sanjás dikša.

Odkaz:
https://mahesvarananda.cz/novinky/392-prvni-evropska-sannjas-diksa-se-konala-v-mahaprabhudip-asramu-ve-strilkach-v-ceske-republice

27.8.2021

Cesta mé duše k oranžovému rouchu.
Autobiografie duchovní cesty a hledání Boha jednoho svámího.

Narodil se jako Marek Šenkyřík dne 7. května 1968 v Brně na jižní Moravě v České republice do křesťanské rodiny, kde všichni předkové kam až paměť sahá chodili v neděli do kostela. Nijak zvlášť jejich víra ale nebyla na nich patrná. Celý život si vystačili s několika zajisté malými hříchy, které odříkávali při svaté zpovědi a to bylo v podstatě vše. Katolicismus je nenáročná víra. Ale víra to je. Byli bohabojní, ale žili světsky. Šli proto cestou kříže, čemuž on nemohl zprvu porozumět. Nemoci, prostě všechno co je potkalo nesli jako svůj kříž ve jménu Krista. Takový je život na venkově. Bez hlubší moudrosti, konzumenti masa a alkoholu. A nikdo na tom neviděl nic špatného. Takový byl i on. V dětství pod jejich vlivem jedl maso. Dobře to o nich napsal ve Škole Malého stromu“ Forrest Carter. Vyrůstal v malé vesnici Bosonohy. V lesích za vesničkou upoutalo jeho pozornost jedině pravěké hradisko z doby kamenné.. K ranému dětství se váže jeho první duchovní zážitek. Domníval se, že měl vidění v Božím hrobu kostela v Troubsku Panny Marie s Ježíškem. Dlouho nad tímto zážitkem přemýšlel a nemohl si ho vysvětlit. Druhým mystickým zážitkem, který zůstal natrvalo v jeho vědomí bylo, když na půdičce prababičky Anny, která proslula zbožností a altruismem, nalezl zaprášenou knihu antického filozofa Epiktotése. To mu bylo asi 10 let a v tomto věku na něj kniha silně zapůsobila, neboť byl udiven skutečností, že někdo pěstuje moudrost. Třetí vzpomínkou na dětství byly pravidelné sobotní trampy do lesů, na něž ho bral jeho otec – starý tramp. Tyto romantické trampy však brzy skončily když si otec koupil své první auto. Ale to semínko lásky k trampování a přírodě zasadil a čekalo na rozkvět. V dětství měl malou sbírku motýlů a brouků. Později mu ale soucit zabránil v jejich sběru, takže dneska neusmrcuje ani klíšťata. S klíšťaty má totiž tajnou dohodu, že pokud ho ničím neinfikují, tak je nebude zabíjet. A svůj slib drží. Taky pod hlubokým zálesáckým dojmem „Knihy lesní moudrosti“ od E.T.Setona ulovil několik ryb. Tak se v dětství v nevědomosti prohřešil karmou, kterou pak musel soucitně rozpustit v meditaci. V 18 letech si rozhodl rozšířit svůj katolický světonázor a vědomě začal navštěvovat biblické přednášky a bohoslužby některých protestantských církví, jmenovitě adventistů sedmého dne a baptistů. Měl příležitost se seznámit i s učením Svědků Jehovy při svém pobytu v Německu. Byl v přijímači pro novice v kapucínském klášteře v Uničově. Bratři kapucíni ho však ale o své cestě nijak nepřesvědčili, protože jedli maso. Poznal, že by proto nemohl být kapucínem, nakolik jsou mu jinak sympatičtí. V roce 1986, poprvé proniklo do jeho vědomí tajemné volání neznámého náboženství staré Indie, s nímž později spojil svůj osud (viz. dále). Jednou byl na zenovém ústraní mistryně zenu Heylly Downey z Jihoafrické republiky. Nikomu by tu zkušenost ale nedoporučoval. Setkání s mistrem zenu sebou nese karmické otřesy. Od setkání s Heyllou Downey již nikdy nepocítil potřebu vyhledat mistra zenu. K čemu se nechat bít vnitřně zenovou holí? Proč se nechat zraňovat energiemi zenového mistra při řešení koanů? Není přitom vůbec záruka že dotyčný „mistr“ opravdu realizoval už nejvyšší stav vědomí, mókšu. Podle něj skutečně osvícený Mistr učí Lásku a neútočí na slabiny svých žáků. Je tolerantní. V 18 letech, částečně z důvodu neopětované lásky, začal ministrovat u oltáře v kostele sv. Jakuba v Brně a přemýšlel nad kněžstvím. Ohlížel se však za děvčaty a toužil po životě v lesích, a proto zůstalo vše jen u zbožné myšlenky. Kdepak kněžský seminář. V té době začal samostatně studovat Bibli a nacházel v ní odpovědi na své otázky, na něž mu nedokázali odpovědět otec ani matka, ani ostatní křesťanští příbuzní, kteří Bibli nikdy asi ani nečetli. Dlouho si nedokázal představit mít na svém nočním stolečku jinou svatou knihu než Písmo svaté, Bibli. V patnácti letech byste ho zastihli na pravěkém Hradisku u Bosonoh, jak provádí své dětské archeologické průzkumy při nichž nalezl hromadu neolitické keramiky, nějaké přesleny, kamenné drtidlo a krásně opracovaný pazourek. V 15 letech se vydal s kamarádem na svůj první samostatný tramp do Moravského krasu a toto území vápencových skal a jeskyní mu nadobro učarovalo. Zde, v jedné téměř neznámé jeskyni, založil v roce 1982 trampskou osadu Doupě a započal se speleologickým průzkumem jako jeskyňář. Tak se zrodila vášeň pro objevování jeskyní a tajemného podzemí jíž se věnoval celý další život jako speleolog České speleologické společnosti. V Moravském krasu objevil několik menších, ale velmi zajímavých jeskyní (Ponorný hrádek, Soví komín, Milarepovu propast v Závrtu u Habrůveckých smrků a zvláště Poustevníkovu Děravku). Nejvýznamnější objev se ale udál v historickém podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách. Tak byla objevena krypta slavné křtinské kostnice – ossarium s dvanácti tajemně pomalovanými lebkami, unikátním objevem v celé České republice! Dále objevil hrobku premonstrátského opata Kryštofa Jiřího Matušky, tvůrce geniální křtinské mariánské svatyně. S těžkostmi vystudoval gymnázium a po té začal studovat svou zamilovanou archeologii na Masarykově univerzitě v Brně. Toto univerzitní studium však záhy přerušil a nikdy nedokončil. Roku 1992 sepsal a vydal jako samostatnou publikaci historii slavného mariánského poutního místa ve Křtinách na Moravě, což byl pravděpodobně nejdůležitější jeho literárně - historický počin jímž se zapsal do dějin poznání Moravského krasu. Kromě toho sepsal další desítky článků se speleologickou problematikou. V letech 1993-1995 žil jako poustevnický speleolog na srubu Ponor na plošině Skalka v Moravském krasu po vzoru amerického filozofa Henryho David Thoreau a jeho památné knihy „Walden aneb život v lesích“. Přes den se toulal po lesích při hledání skrytých závrtů a jeskyní, a za nocí meditoval při světle svíčky nebo karbidky, nad speleologickými články a básněmi. Živil se jako řidič náklaďáčku s nímž rozvážel po Brně a brněnském venkově vajíčka a vydělané peníze použil ke svému dohromady dvouletému osamělému nezávislému životu v lesích Moravského krasu. Tehdy začal praktikovat podle Osha své první meditace. Podle tohoto autora chodil s konvičkou vlažné osolené vody do lesa, kde ji naráz vypil a poté vyzvrátil... Osho sliboval, že touto praxí bude náš smích slyšet do daleka a do široka. Pracoval též jako charitní pečovatel o naše nemocné a invalidní spoluobčany u České charity a jako dětský učitel ekologické výchovy na Středisku ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově v Krkonoších. V roce 1995 se blíže spřátelil s moravským indiánem Havranem a ten ho zasvětil tajů do cesty bojovníka podle indiánského zřece dona Juana v knihách Carlose Castanedy. Jeho výuka probíhala bohužel i pomocí přírodních psychotropních rostlin. Kouřili konopí (marihuanu) a pojídali houby lysohlávky čímž dosahovali změněného stavu vědomí blízko magické reality světa. Dnes těchto zkušeností ale upřímně lituje a považuje je za omyl na duchovní cestě. Na vysvětlenou budiž uvedeno, že tyto experimenty se odehrávaly naposledy v roce 1995, tedy ještě před příchodem k józe. Každopádně to ale byla povznášející doba při níž žili s láskou svobodomyslně na srubu a v týpí v lesích uprostřed divukrásně přírody. Zde by skutečné zájemce o duchovní cestu rád důrazně varoval, aby se touto psychedelickou cestou za žádných okolností nevydávali, nezahrávali si se zdravím a nezdržovali se tak na cestě k Bohu. Nejlepší by bylo ihned se vydat očistnou cestou jógy a vyhledat satsang skutečného Mistra. Po zhruba roční zkušenosti proto tuto cestu, bez udání důvodu, sám opustil a stal se odpůrcem využívání všech drog na duchovní cestě. Každopádně tehdy získal osobní pronikavou zkušenost, že realizace Boha je nejen možná, ale i nutná. Toto útěšné a velmi šťastné období ale skončilo magickým vystřízlivěním, díky kterému však poznal z vlastní mystické zkušenosti, že Láska je nejvyšší Síla jíž drží Vesmír pohromadě. Že Bůh je Láska. Jeho srdce naplnil mystický vnitřní oheň Lásky a hned nato se vydal hledat svého zatím neznámého Mistra. Vydal se cestou očisty od každé závislosti, například podle Bible držel půst 20 dmí! Tento bolestivý vnitřní přerod směrem k józe mu zprostředkovaly knihy Ram Dasse, který se též jako profesor na harvardské univerzitě zabýval výzkumem a užíváním psychedelických látek rozšiřujících a měnících vědomí,, napsal řadu knih o józe, byl podezírán ze schizofrenie dostal proto vyhazov na univerzitě, až naprosto vystřízlivěl v himalájských horách, načež se vydal cestou intenzivních odříkavých jógových meditací jako Baba Ram Dass. Před příchodem k józe dále hojně kouřil tabák, obzvláště indiánskou posvátnou dýmku podle stejnojmenné knihy siouxského svatého muže Černého Jelena. S tímto zvykem však samozřejmě přestal souběžně s tím, jak začal vroucně opakovat jméno Boží, svou gurumantru. Podle knihy Černého Jelena se naučil též duchovní obřad potní chýše inipi a pláč o vizi spojený s několikadenním postěním se na kopci, hambleče api. Celý život se okrajově platonicky zajímal o bojová umění. Něco mu ale bránilo aby v tom vynikl. V dětství a mládí aktivně cvičil na žákovské úrovni judo a karate. Krátce cvičil i kung-fu a qigong. Ještě v celkem nedávné době měl sen aby se přihlásil do oddílu aikida. V meditaci ovšem poznal, že ve skutečnosti není kšátrijem (kasta bojovníků), nýbrž jogínem. Aikido je však umění založené na Lásce a je jakýmsi zvláštním druhem jógy, jak pravil osvícený Mistr Morihei Uešiba, a proto není ještě ani dnes vyloučeno, že s ním začne později. Zde bychom měli zmínit sifu Pavla Kalu, mistra kung fu z Brna, který poustevníka přivedl k Mistrovi, na čemž má nehynoucí zásluhy. Ty satsangy u Pavla v jeho suterénním bytě v Židenicích byly prostě nepřekonatelné a voněly mystikou. Pavel Kala na nás, své studenty, přenášel onu mystickou duchovní energii, získanou dlouholetým ukázněným tréningem, která naplňuje, zapaluje a uzdravuje srdce (srdeční čakra), která je jednoduše řečeno Láskou. Tímto přenosem duchovní energie poustevníkovi velmi pomohl. Se svým Mistrem se skutečně konečně sesekal za mystických okolností v roce 1996 v Máháprabhudíp ášramu ve Střílkách. Paradoxně to však nebyl křesťanský svatý, jak by se dalo očekávat vzhledem k dosavadní poustevníkově osobní duchovní profilaci, ale hinduistický světec Paramhans Svámí Mahéšvaránanda. Přesto v něm ihned bez zaváhání poznal svého Učitele, Mistra a přítele své duše. Od něj hned v roce 1996 přijal iniciaci do mantry a na podzim téhož roku přijal duchovní zasvěcení do krije a bylo mu uděleno duchovní jméno Gyaneshwarpuri „Ten který poznal“. Tak se svámím Mahéšvaránandou spojil svůj další osud. Svámiji Mahéšvaránanda se stal jeho velkou oporou, duchovní silou a autoritou. A 25 let duchovní sádhany uplynulo v okamžení. Pravidelně se zúčastňuje Mistrových jógových seminářů ve Střílkách, nejčastěji jako pouhý dobrovolný karmajogín při mytí nádobí v kuchyni, pomocník při úklidu, i toalet, vynášení odpadků, práce na zahradě či jako guard při ostraze ášramu. Je to opravdu mnohdy náročná séva. Poznal i lásku ženy, dokonce na bázi tantry. Ale když už se měl ženit, přijal raději úděl osamění a dobrodružství duchovní Cesty před vábením pohlaví a světského života hospodáře. Nikdy se tedy neoženil a zůstal pro Boha svobodným. Podvědomě totiž, poté co všechno viděl u svých rodičů, nedůvěřoval svátosti manželství. Pro takovéhoto jedince je osvobozením jedině mnišský šat. Světské potěšení nebylo tedy pro něj,a proto za nemalých obtíží se sexuální energií konečně zakotvil v celibátu (brahmačárja). Zatoužil po duchovním poznání (átmagyan), spojení své duše (átmá). S Duší Vesmírnou (paramátmá), čili s Božským Já, Bohem Tak se v roce 1997 stal lesním a horským poustevníkem a.z pruhu hnědé látky si vlastníma rukama ušil na způsob františkánské kutny svou první sutanu. Hodně čerpal inspiraci na své duchovní cestě z evangelií o Ježíši Kristu, dále z knihy Nikose Kazantzakise „Chuďásek Boží. Život svátého Františka“. Později četl himalájského Mistra jógy šrí svámího Šivánandu, který mu byl velmi srozumitelný. Samozřejmě nemohl vynechat Paramhanse Jóganandy a jeho čtivý „Životopis jogína“. Několikrát četl Bhagavadgítu od různých překladatelů, dále Upanišády, Rámajánu atd. V 18 letech přečetl a byl silně zaujat knihou „Nové základy experimentální psychologie“ od křesťanského psychotronika, parapsychologa a hypnologa Břetislava Kafky a byl udiven, že ještě v dnešní době někdo může mít takové kristovské Síly. V dětství měl rád knihy Jaroslava Foglara, Ernesta Thompsona Setona a Eduarda Štorcha. Bibli přečetl celou a často se do ní znovu a znovu obracel pro inspiraci. Velmi si vážil a oblíbil stigmatizovaného kněze, kapucína Pátera Pia, jakož i Františka z Assisi, jehož se snažil napodobovat a realizovat. Mnohokrát navštívil Františkovo rodiště a působiště svaté městečko Assisi pod horami Monte Subasio s jeho poustevnou Eremo Delle Carceri. Svatý František ho pak doprovázel na cestě do hor. Ze srdce rád by si oblékl pravou kapucínskou kutnu (která se mu i líbila střihem) a stal se opravdovým následovníkem cesty svatého Františka z Assisi, ale absence vegetariánské stravy u křesťanských mnichů ho varovala. Jak dnes víme měl v osudu jinou cestu, měl se stát hinduistickým svámím. Ve velké oblibě měl i filozofii nenásilí zakladatele aikido Moriheie Uešiby, číského poustevníka Chan-šana, který se ve svých „Básních z Ledové hory“ vyznává se z lásky k poustevničení na vrcholcích hor, taky na něho zapůsobil životopis sv. Antonína Poustevníka od sv. Atanáše svojí vizí asketického života v poušti, či kniha anonymního Poutníka v ruském pravoslaví, který se zabýval Ježíšovou intenzivní vroucí modlitbou srdce. Dále četl Čtyři knihy o následování Krista od Kempenského, se zájmem přečetl i knihy našeho českého mystika Eduarda Tomáše. Poustevník tedy čte především mystické autory a všechny tyto knihy něčím obohatily jeho vnitřní život a cestu k Bohu. V roce 2000 navštívil poprvé Indii. Přicestoval do ní zcela osamocen, ačkoli nerozumí dobře anglicky, po legendární cestě hledačů osvícení, která se táhne z Istanbulu v Turecku přes Irán a Pakistán domů do Indie. Indické nížiny s civilizací však neupoutaly jeho pozornost a hned zamířil do Svatých hor, Himálaje. Sám vykonal pouť 300 km hluboko do vnitrozemí velehor až ke Gomukhu k pramenu Gangy, kde se ocitl pouhých 20 kilometrů od tibetských hranic. Zde u vesnice Lanka poblíž Gangotrí, v boudě z vlnitého plechu ho přijal k ohni jeden laskavý bhaktický sádhů, který o poustevníka z České republiky pečoval jako máma. Jeho chybou ale bylo, že nadmíru kouřil marihuanu, a nenechal si to rozmluvit. Svou první himalájskou poustevnu si založil na vysoké hoře s pramínkem vody nad městem Uttarkashi na půli cesty mezi Gangotrí a Rišikéšem. Zde ho ale zastihlo nevlídné zimní počasí. Náporu sněhu a mrazu nedokázal pod pouhou celtou u dýmícího ohýnky z omamného oleandrového dřeva vzdorovat, a proto raději sestoupil až do samého podhůří Himálaje u města Rišikéš, brány všech hledačů osvícení, kde dosud - v lednu - poletovali ve vzduchu motýli. Zde nad Lakshman Jhula je vápencové pohoří s meditační jeskyní v níž žijí tradičním životem autentičtí himalájští jogíni. Poustevník se o nich dozvěděl od jednoho jasnozřivého svámího, který ho nečekaně oslovil na ulici Rišikéše a osvíceně na nevyslovenou otázku odpověděl, kde má hledat svou meditační jeskyni. Prostě telepatie funguje. Tito jogíni mu dali souhlas aby se usadil pod malým skalním převisem dole pod jejich jeskyní a nechtěli nic víc než 50 rupií jako dakshinu.. Pod tímto převisem praktikoval svoji jógovou sádhanu asi 5 měsíců. Pravidelně přitom sestupoval do Rišikéše, kde se blíže seznámil s oním jasnozřivým svámím, představeným rišikéšského Krija ášramu. Ten mu nabídl, aby zdarma žil v jeho blízkosti v ášramu. Poustevník, vědom si toho, že už má Mistra, však tuto životní příležitost nepřijal. Na Indii a její lid má tedy jen samé krásné a mystické vzpomínky. Osídlil též jednu jeskyni v rumunských Karpatech v horské soutězce Chei. Zabalený do dek, bez ohně, v dvaceti stupňovém mrazu, kdy mráz zabíjel vykonal v zimní zasněžené krajině svou dvouměsíční sádhanu (především mantra jógu) a po té ho na základě udání místního občana objevila rumunská policie. Letadlem byl z Rumunska vyhoštěn zpět do Prahy. Ve snech měl i vnitřní pozvání starců, mnichů a poustevníků ze svaté hory Athos v Řecku, neboť stále hledal to místo, kde by mohl svobodně žít a nerušeně meditovat. Na Athosu? Tak se tam vypravil, ale až k mnichům nedošel, neboť je nechtěl vyrušit při modlitbě a neměl úřední povolení. Každopádně tam prý ale žijí poustevníci, kteří dokáží zázraky, a to díky neustále opakované modlitbě srdce „Pane Ježíši, smiluj se nade mnou.“ V té době si našel práci horského cestáře u firmy Veselý výlet Pavla Klimeše a jeho bratra Miloslava Klimeše z Horního Maršova v Krkonoších a pobyl v přátelském prostředí v nejvyšších českých horách při tvrdé kamenické práci při rekonstrukci historických cest na Sněžku a na ostatních zákoutích zdejší horské přírody celkem pět let (1997-2001). Přitom žil se souhlasem římskokatolického farního úřadu jako poustevník v horské kapli na Staré hoře nad osadou Horní Maršov. Byly to jedny z nejšťastnějších okamžiků na jeho duchovní cestě. Od jara do podzimu tvrdě pracoval v krkonošských horách a na zimu se uchyloval do své meditační jeskyně ve Slovenském ráji na Slovensku. Tato jeskyně se nachází na velmi nepřístupném a skrytém místě v údolí Bielého potoka poblíž Klauzů. Ve své meditační jeskyni ve Slovenském ráji prožil v letech 1993-2002 asi 3,5 roku čistého času. Cvičil se ve zprvu kratších meditačních pobytech, které ale přerostly v 18 měsíců dlouhý pobyt v horské samotě. Poustevník přestal světsky pracovat a rozhodl se po vzoru ostatních potulných mnichů – poustevníků žít jen čistě z almužny. Tu mu dávali do misky obyvatelé Spišské Nové Vsi, pod horami. A to ho naplnilo štěstím a pocitem nebývalé osobní svobody, tak jako Ramana Maharišiho z hory Arunáčaly, duchovně osvobozený od negativity jíž byl vystaven u svého zaměstnání. Tímto počinem se stal na nikom doopravdy nezávislým, poutníkem s lehkým srdcem. Lidé ze Spišské Nové Vsi měli poustevníka z hor, který k ním sestupoval v hnědé mnišské kutně, rádi. Během jeho pochůzky s miskou v rukách po jejich náměstí ho zásobili vším potřebným, takže se vracel vždy zpět do hor s batohem plným vegetariánských potravin. A patří jim za to dnes poustevníkův upřimný dík. Podpořit někoho na duchovní cestě je totiž ta nejlepší karma. A on si to uvědomoval a naplno se věnoval svým meditacím a svaté józe. Rozvíjely se v něm různé vnitřní síly, jako telepatie, znalost cizích myšlenek nebo síla žehnat. Poustevníkova podzemní svatyně ve Slovenském ráji se vlastně skládá ze dvou meditačních jeskyní. Jednu jeskyni tvoří prostorný, asi 20 m široký skalní portál osídlený v létě a pod ním ve svahu je tu malá, ale velmi svatá vlastní meditační jeskyně která je tak stísněná, že se v ní nedá ani vzpřímeně postavit. Do této malé meditační jeskyně s podzemním ohništěm se uchyloval před mrazem v zimních měsících. Samota je tu úplná a dokonalá a je s podivem, že obě tyto jeskyně zůstaly oficiálně neznámými. Jednou však podél stop ve sněhu pro vodu k vývěru dole v údolí, vyběhli do svahu k jeskyni jako vlci nějací slovenští skauti. Pravděpodobně oni ohlásili polohu této poustevníkovy tajné jeskyně na Správě Národního parku Slovenský ráj ve Spišské Nové Vsi. A návštěva ochránců přírody na sebe nenechala dlouho čekat. Jednoho dne, právě uprostřed hluboké meditace, někdo znenadání prudce otevřel plechový poklop uzavírající vstup do podzemí. Venku stáli dva uniformovaní ochránci přírody i s odznakem, jedním z nich byl sám ředitel Národního parku Ing. Dušan Bevilaque a hned měli spoustu otázek, co zde dělá v přísně chráněné přírodní rezervaci český poustevník? Poustevník tehdy zachovával jedno zvláštní pravidlo intenzivní sádhany, maunu (slib mlčení), po tři roky neřekl ani jediné slovo. Proto na zvědavé otázky ochranářů odpovídal uctivě, ale odtažitě písemně jen na papír. Bylo mu vytknuto, že v lese kácí suché stromy na svůj ohýnek a že píše na skály černou barvou básně a různé zbožné filozofické nápisy. To jim vadilo nejvíc. Poustevník však byl tak Bohem opojený že si vůbec neuvědomoval, že by svými Chan-šanovskými nápisy na skále nějak poškozoval krasovou jeskyni. Právě naopak. Považoval je za pozitivní zviditelnění mystické aury této horské jeskyně. Ochránci přírody ale vůbec nebyli zlí, jen dělali svoji práci a získal si nakonec jejich úctu a respekt. Zprávu o poustevníkovi ve Slovenském ráji, však v rozporu se vzájemnou dohodou, nicméně předali do televizních zpráv a do denního tisku a poustevník se rázem stal na Slovensku mediální senzací, údajně byl populárnější než sám slovenský prezident! Tím ale vážně narušili jeho samotu. Přesto ředitel Národního parku Dušan Bevuilaque po novinářích poustevníkovi vzkázal, že vyšle policii, která ukončí jeho pobyt v jeskyni a horách Slovenského ráje! K tomu již však nestihlo dojít. Tehdy se pod vlivem dlouhodobého osamění a necitlivého vyrušení při hluboké meditaci, něco odehrálo v jeho podvědomí a poustevník začal slyšet nějaké vnitřní hlasy. Byly to strašidelné zlé hlasy. Ze dne na den byla rázem zničena celá jeho životní duchovní sádhana. Měl v jeskyni negativní zjevení, do kterého v nevědomosti udeřil Dévpuridžiho Božským jménem. Zjevení ihned zmizelo. Vnitřní přítel katolík na hinduistického poustevníka, který se odevzdával Svímijimu a né Ježíšovi, tehdy negativně žárlivě myslel. A 24 hodin nato, během meditace zaslechl ty strašné hlasy. Tehdy pochopil skryté nebezpečí horské samoty. V celém těle měl příšerné bolesti, jako by jím pronikal neviditelný astrální meč. Byly to halucinace, jaké nikdy předtím nezažil. Usilovně se modlil aby to přešlo, ale neúspěšně. Na smrt zděšený proto opustil hory a v největším zoufalství hledal naivně pomoc u lidí. Ti však jen zavolali sanitku a po neúspěšném lékařském vyšetření byl odvezen na psychiatrii. Tak neslavně skončil roku 2002 jeho poustevnický život ve Slovenském ráji! Ani lékaři si s jeho hlasy nevěděli rady, považujíc je za schizofrenii. Lékaři – psychiatři bohužel nechápou pravé mystické pozadí takovéto nemoci, a proto s jejich diagnózou nelze zcela souhlasit. Není totiž nijak vnitřně rozpolcen. Tehdy byl naposledy u svaté zpovědi u římskokatolické církve. Přítomný kněz mu totiž odmítl dát rozhřešení, dokud neopustí svého mistra svámího Mahéšvaránandu! Tak poustevník místo toho jednou pro vždy opustil úzkoprsost katolicismu a tělem a duší se stal hinduistickým jogínem! Stejně se nikdy za křesťana nepovažoval. Křesťanští mystikové mu byli jenom drazí a blízcí, například zde ještě nebyla zmíněna stigmatizovaná mystička Tereza Neumannová. Tím se dokončil jeho vnitřní přerod směrem k Józe v denním životě. Přelom let 2007-2008 prožil podruhé v Indii, kde byl na pozvání svého gurua Mahéšvaránandy na védských studiích v jeho ášramu Jadan ve státě Radžasthán. Svámijiho pozvání znělo na 5 let, vydržel ale 5 měsíců. Celou dobu se věnoval jako kameník tvrdé karmajóze při níž vydláždil celý meditační chodník okolo rajské zahrady uvnitř ášramu. Jako zvláštnost lze uvést, že pro něj tehdy Svámiji nechal postavit slaměnou poustevnu na pustém místě na dohled od kolosálního Óm ášramu, kterou potřeboval pro své osamění, což byl v Jadanu nevídaný a nikdy neslýchaný počin. Tak byl oficiálně uveden Mistrem na poustevnu do společnosti hadů v radžasthánské poušti. Poté se vrátil z důvodu povinného vízového přerušení pobytu v Indii zpět do České republiky. V Indii si dobil duchovní energii, zotavil se a plný duchovní síly se vrátil na svoji poustevnu v Moravském krasu. Přitom se opět začal věnovat speleologii. Živil se jako pouliční muzikant hrou na flétnu u Minoritského chrámu a kostela sv. Maří Magdalény. Tak zůstal opět na nikom nezávislým. Patřil k nejdéle hrajícím pouličním muzikantům v městě Brně. O jeho oblíbenosti svědčí fakt, že se hrou na flétnu uživil, tak jako František z Assisi a tak jako on svou hrou mysticky působil na kolemjdoucí spoluobčany. Jeho meditace však byly vážně narušovány zle posedlým satanistou, který se považoval za vtělení samotného Satana. Ten otrávil posvátnou lípu zasazenou poustevníkem v Moravském krasu v poctě jména Paramhanse Svámího Mahéšvaránandy. Nejen tímto zlým nepřátelským činem, ale i jinak poustevníka utiskoval, pokoušel se ho všemožně deptat a zastrašoval ho i černou magií. Samozřejmě ale, že neúspěšně. Boží jméno ochraňuje věrné. Bohužel i takové věci patří k poustevnictví v Moravském krasu. Poustevník onomu satanistovi předpověděl, že se stane zbožným křesťanem a nezapomněl mu ve jménu Ježíše Krista požehnat! Toto požehnání na něj nejvíc platilo. Poustevník byl tedy pod neustálým tlakem, a proto se pod autosugestivním vlivem hlasů nevědomky dopustil několika menších neuvážených činů. Dévpuridžiho způsobem poškodil jeskyňářskou základnu, kterou ale postavil a z níž byl jeskyňáři neeticky vykázán, měl tedy spravedlivý důvod, načež byl na čtyři měsíce uvězněn a podruhé skončil v psychiatrické nemocnici v Brně - Černovicích. Všechny zlé sily v Moravském krasu se tehdy tetelily radostí a blahem, že dostaly poustevníka do úzkých! Tam uplynuly tři dlouhé roky, během nichž přestal praktikovat svoji sádhanu, jen víru si uchoval a přibíral na váze, ale nakonec se přece jen vrátil. Svámiji tohle všechno dobře ví, a přesto ho nijak neodsoudil. Svou vírou mu dodával naději, že je v jádru zdravý. Tím mu pomohl nejvíc. Za všechno vděčí Svámijimu Mahéšvaránandovi. Svámiji je tedy velmi moudrý, tolerantní učitel. Kéž by se k němu obracely milióny hledačů Pravdy. Od té doby sice slyší hlasy stále, ale jsou již spíše dévické (andělské). Ani tak jim ale nenaslouchá a raději si opakuje svoji gurumantru s Dévpuridžího všemohoucím Božským jménem. Takováto mantra osvobozuje od připoutanosti k moci neznámého podvědomí. Všechny mantry mají hluboký blahodárný účinek. Viz. kniha „Mantra jóga. Souhrnné pojednání o Džapa Šástře“ od Šrí Svámího Šivánandy. Přečtete si jí. A on se znovu svobodně vrátil zpět do hor, do lesů, na poustevny. Po propuštění se nastěhoval ke své mamince, která mu vaří vegetariánské jídlo a on ji na oplátku vypomáhá s nějakými domácími pracemi. Službu mamince ve stáří považuje za svoji karmajógu. Přitom pravidelně cvičí jógu, opakuje mantru a vyráží do přírody na své poustevny a do meditačních jeskyní v Moravském krasu, ale i na Turzovku, Assisi, Hradisko svatého Klimenta, či na Oslávku. Rád pije zelený čaj CHÉ XANH a rád zapaluje vonné tyčinky Nag Champa. Miluje ústraní, samotu, mlčení a opakování a zpěv manter, ve volné přírodě, či jen v noci usedne v tichu svého pokoje před svým domácím oltářem. Je samozřejmě vegetarián, rád píše své poznání na web, který považuje za svoji hlavní službu veřejnosti, to co může jako poustevník dělat pro druhé. Nepřátelům, z řad nevědomých jeskyňářů v Moravském krasu, kteří ho nemají rádi, protože svobodomyslně šlape po jejich zájmových územích, odpouští, ale nevyhledává jejich společnost. Uplatňuje tapas (askezi) za určitým duchovním cílem (sankalpa). Vždy se řídil svědomím, hlasem svého srdce a duchovním poznáním obdrženým v meditaci. To ho převedlo přes všechny překážky a úskalí života až teď k sanjás dikše, zasvěcení za mnicha. Rád naslouchá Tichu za myšlenkami, bránou, pramenem a zdrojem své intuice. Hlas Ticha je hlasem nejvyšším píše svámí Ráma v knize „Život s himalájskými mistry“. Považuje se za následovníka indického Mistra jógy šrí Dévpuridžiho, o němž lze říct tolik že silou své vůle zbořil svůj kamenný ášram, vyhnal z něj bhakty, své žáky a poslal na ně hady. Lidé si šeptali, že světec asi zešílel. Od té doby mluvil jenom s těmi, kdo měli skutečný zájem o Poznání. V této neznabožské kalijuze dával proto raději přednost společnosti zvířat před společností lidí. A to bylo ve svaté Indii navíc již před sto roky. Jak by se zachoval dnes? Tak jako On tedy slouží rád Bohu ve skrytosti za účelem prohloubení Poznání. Následuje stopy tohoto vnitřního přítele a Mistra a jeho duchovního dědice Paramhanse Svámího Mahéšvaránandy. Je poustevníkem, jogínem, potulným mnichem, tulákem, poutníkem, mystikem a zálesákem. Je i příležitostný básník, v minulosti například psal haiku. Své básně a duchovní příběhy vydával pro sangu svých přátel bojovníků na Cestě s pomocí přítele Dayalpuriho samizdatem. Rád fotografuje jeskyně, posvátná místa krajiny a lidské tváře. Již 25 let je oddaným žákem svámího Mahéšvaránandy, který ho vede po duchovní Cestě vědy jógy.

Svámí Gyaneshwarpuri. Sanjás dikša.

Současnost mystika. Zázračné vysvěcení za mnicha.
Na jaře 2020 jsem sepsal oficiální žádost o vysvěcení za mnicha (svámího) pro Višvaguru mahámandalešvara paramhanse šrí svámího Mahéšvaránandy. Zprvu jsem se ale neodvážil svou žádost Mistrovi odevzat, vědom si toho, že se musím více ukáznit. Přesto jsem ve svém vědomí slyšel hlas „Jsi svámí Gyaneshwarpuri.“ Proto jsem započal s tapas – s několikadenními půsty za konkrétním duchovním cílem. Tímto cílem bylo vysvěcení za mnicha, jakož i za větší porozumění mezi křesťany a námi jogíny. Zaměřil jsem se především na opakování mantry, asany, pranajámu a kriji. Tato zesílená sádhana slavila úspěch. Získal jsem potřebné sebevědomí s nímž jsem se rozhodl svou žádost Mistrovi odevzdat. Dne 13.7.2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách jsem svoji žádost o vysvěcení za hinduistického mnicha Mistrovi poslal ášramovou poštou. Během několika minut Svámiji odpověděl, že mi dá rád sanjás dikšu, ale že je třeba s ní pospíšit. A mé srdce naplnil vděk, jako když žebrák znenadání nalezne poklad. Proto jsem šel na konzultaci ke Svámijimu, který se ptal na skutečný důvod toho, proč chci být svámí. Odpověděl jsem mu rozhodně, že chci žít jako poustevník v České republice a přitom být vysvěcený mnich! Nato se Svámiji zeptal kde budu mít poustevnu a v jakém náboženství bude vedena. Odpověděl jsem, že v Moravském krasu a že bude zasvěcena jak jinak než józe a hinduismu. Svámí Mahéšvaránanda tedy vzal na vědomí, že chci být poustevníkem. Mistr byl s mými odpovědmi pravděpodobně potěšen. Ještě měl několik praktických otázek, jako kde budu brát peníze na živobytí. Na ta slova s překvapením stanovil, že mě vysvětí již při této gurupurnimě zde ve stříleckém ášramu, za pouhé tři dny, dne 23.7.2021! Nemusel jsem tedy jet za sanjás dikšou až do daleké Indie, neboť jsem měl z této cesty obavy. Od podání žádosti po vysvěcení uplynulo rekordních deset dní! Musel jsem však stihnout vyřídit četné formality u notáře, jako například své čestné prohlášení i s razítkem, že se chci dobrovolně stát duchovním hinduistického náboženství, či ověřený souhlas s vysvěcením za mnicha podepsaný mou matkou. Pak již následovalo slavnostní svěcení jež sledovalo mnoho bhaktů, mimo jiné na internetu, kde mé svěcení bylo přenášeno v přímém přenosu. Bylo to poprvé v České republice (a v Evropě), kdy zde byl svěcen hinduistický mnich - svámí. Svámiji se telefonicky spojil s pandity v Indii, kteří souběžně s mým svěcením provedli za mne obřad doprovázený hlasitým zpěvem manter přenášený telefonicky. Při sanjás dikše jsem se klaněl mistrovým lotosovým nohám a lil jsem na ně z konvičky vodu a umýval je. Dále jsem na Svámijiho nohy a hlavu sypal okvětní lístky a udělal jsem mu tilak a Šivovi posvátné pruhy na čele z popela védského ohniště. Nato mi Svámiji dlouze žehnal sypajíc mi na hlavu bílá zrníčka rýže. Rýsoval můj budoucí osud. Pravil mi, že se mi všechno splní. Pak mi ustřihl pramínek vlasů na bindu čakře na temeni hlavy. „Nyní jsi svámí“, řekl Mistr a mé srdce zaplňoval hluboký vděk Mistrovi, Bohu i osudu za tuto duchovní zkušenost vysněného vysvěcení za sanjásina. Při samotném svěcení se mne nic nedotýkalo, přesto jsem však ve svém srdci všechno dobře vnímal, celý ten prastarý překrásný védský obřad u posvátného ohniště. Byl mi udělen vznešený duchovní titul svámí a právo nosit oranžové mnišské roucho. Svámiji tedy nehleděl na nepříznivou lékařskou diagnózu a svobodomyslně mne vysvětil v mých 53 letech za svého mnicha. Učinil mne pánem sebe. Jenom mi řekl, abych přijímal dál léky a jako první úkol mi stanovil ve stáří péči o mou maminku. Při obřadu se slovy Mistra skončila má připoutanost k otci i matce. Podle přání Svámijho se mám naučit anglicky a hindsky. Sanjás dikšou, tímto posvátným aktem, mi Mistr dal lidskou důstojnost a mnoho jeho bhaktů mi přišlo blahopřát, přinášeli mi dakshinu a různé dárky. Projevovali mi úctu a svoji lásku. Tato úcta však ve skutečnosti patří Jedinému, Paramhansovi. Od toho okamžiku setrvávám v neustálé santoše – spokojenosti a jsem natrvalo odevzdán do Boží vůle a péče. Svámiji o mě prohlásil, že jsem spokojený tak, jak to je, tedy jako poustevník v České republice. Rád bych samozřejmě žil i v Indii. Ostatní svět mne nezajímá. K tomu uvádím, že věřím v síly Lásky a Poznání (bhakti a gyanu). Tak se naplnila dobrá karma z mnoha tisíců dnů a nocí prožitých v lesích v meditaci při mantra džapě a sádhanách v opuštěných jeskyních a na horských poustevnách. Nemám ale jen meditovat, ale i tvrdě pracovat (karmajóga). Proto jsem se zapojil jako karmajogín do údržby a zvelebování Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách. Jóga tedy na mne má všestranné blahodárné očistné účinky a vede mne ke štěstí a sebekázni. V současnosti plánuji obnovu své dávné poustevny v Moravském krasu, na Děravce, kterou lesníci již dříve rozebrali a spálili. Přitom chovám v srdci naději, že mou novou poustevnu ochránci přírody, jakož i lesníci řádně schválí, abych jako poustevník Moravského krasu měl své oblíbené chráněné místo pro osamělou modlitbu srdce, mantru, meditaci a jógu.

NAHAM KARTA PRABHU DIP KARTA
MAHAPRABHU DIP KARTA HÍ KEVALAM
OM SHANTIH SHANTIH SHANTIH

Přeloženo do angličtiny Svámijimu k nohám.

Maháprabhudíp ášram Střílky.
Srpen 2021.

zaznamenal svámí Gyaneshwarpuri

Svámí Gyaneshwarpuri. Sanjás dikša.

Článek, který předcházel:
Čestné prohlášení před tím než jsem se stal mnichem.


Nenaříkej nad minulostí synku.
Co bylo, bylo.
Tvé átmá je součástí mého brahma
a od této chvíle budeš zván Brahmananda,
radost ze sebeuskutečnění.

šrí Maháprabhudží
Paramhans Svámí Mádhavananda
Lila Amrit. Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžího.




ZPĚT
Gyaneshwarpuri