|
1.6.2021 Povaha duchovní Cesty je taková: "Představte si nějaký krásný letní teplý den. Skupina lidí se rozhodla, že vyrazí na nedalekou horu. Chůze je snadná, počasí mírné. Po několika hodinách dosahují vrcholu, kde je horská restaurace. Tam najdou pohodlná křesla, místnost pro odpočinek, dalekohledy - veškeré pohodlí. Rozhled je inspirující. Vzduch je chladnější a čistší než dole. Těla a duše lezců oživuje dojem pohody, zdraví a energie. Mnohým ve skupině to stačí. Vracejí se domů osvěženi a uspokojeni. To jsou nedělní lezci. Několik jich zůstává, objevili další cestu. Nebo je to možná stejná cesta, ale začíná daleko dole v údolí. Hnáni potřebou zkoumat, vyrážejí vřed. Po nějaké době se vzduch opět ochlazuje. Dřeviny řídnou. Mraky tu a tam zatemní slunce. Cesta stále stoupá, je stále prudší a prudší. Ještě nepřekračuje meze dovednosti těch, kteří se rozhodli pokračovat. Dosahují druhého odpočívadla, ale zde už žádné pohodlí kromě kůlny a ohniště pod širým nebem nenacházejí. Kamarádství je nyní hlubší. Pasou se velkolepější podívanou. Vesnice, ve kterých vyrůstali, se nyní, titěrné a vzdálené, choulí daleko v údolí. Je to jejich minulost, kterou vidí v nové perspektivě. Nyní vidí omezenost svého života, života tam dole, daleko v údolí. Několik lidí opouští toto stanoviště, aby putovali výš. Většina se chvíli zdrží a pak se vrací dolů. Hrstka lezců zůstává. Pátrají po skryté cestě, která nad nimi mizí, a nalézají ji. Jsou připraveni stoupat kolmými stěnami, lézt a plazit se po úzkých řimsách, probádat jeskyně ve velkých výškách, překročit hranici sněhu a postupovat dál? Nyní se trošku bojí a cítí, že jsou opuštěni a poněkud zmateni. Ptají se sami sebe proč opustili družné veselí odpočinku při poslední přestávce, aby se pustili do této bolestivé, nebezpečné cesty - nebo to je jen nějaká pouť? Jejich fyzické strádání se zrdcadlí v jejich boji duchovním. Skalnaté překážky a útesy hrozí možností velkého zranění, horšího než k jakému mohlo dojít dřív, protože riziko a zranitelnost jsou větší. Navíc nyní probíhá vnitřní bitva. Lezci cítí, že přijali jakéhosi odpůrce, protivníka. Hora se stává něčím, co se musí zvládnout. Z hrstky lidí, která do těchto výšek stoupá, může vrcholu dosáhnout jen jeden nebo dva lidé. Těch pár lidí, kteří vsadili všechno na jedinou kartu a chtějí dosáhnout vrcholu, využijí každý svůj nástroj a pomůcku v co největším rozsahu. Chtějí všechno, chtějí vrchol, mystickou zkušenost, kterou má každý velký lezec. Pro toto konečné putování nemáme v Americe hodnocení, máme s ním jen málo zkušeností a žádné vzory. Tato konečná cesta se odráží ve čtyřiceti dnech Krista na poušti, v mnohaleté intenzivní dochovní práci Gautama Buddhy, kterou podstoupil před osvícením, v letech, ve kterých velký světec Svámí Nitjánanda seděl na stromě jako opice a žil na pokraji šílenství, nebo v bezcílném potulování Ánandy Máji Ma v transu, při kterém neměl naprosto žádný smysl ani pro sebe, ani pro svoji rodinu. Asie má nespočet příběhů o těchto několika lidech, kteří vykonali tak prudkou a divokou cestu - cestu, kterou lze vykonat jen tehdy, pokud jste poháněni vnitřním ohněm, touhou a tahem k osvobození tak silným, že není možné jej odmítnout. Poté, co se člověk dostane na nejvyšší vrchol, poté co projde úplnou transformací své osobnosti, poté, co se osvobodí od strachu, pochybností, zmatku a sebevědomí, ho k dokončení cesty čeká ještě jeden krok: návrat do údolí kdesi dole, do světa každodenního života. Ale v první řadě, ten kdo se vrací, není tím, kdo se pustil do výstupu. Bytost, která přichází zpět, je samo ticho, je soucit a moudrost, je pravda věků. A ať už je postavení tohoho člověka ve společnosti jakkoli skromnné nebo vysoké, stává se pro ostatní světlem na cestě, stává se výpovědí svobody, která pochází z dotyku s vrcholem hory. Návrat uzavírá kruh. Je to právě tenhle kruh, který přináší ducha na zem a dovoluje tomu božskému (duchovnímu) aby opět zásobovalo nadějemi a touhou, tou přímo vycítěnou možností, která existuje v každé lidské bytosti. To je cesta bódhisattvy , mudrce, šejka, osvícené duše, světce. Ale může člověk říct, že se taková bytost vrátila z onoho světa? Vpravdě je on či ona mimo návraty. Ten, kdo dosáhl vrcholu, není bytostí jež se vydává do temných hloubek na dno. Ten, který dosáhl vrcholu prochází strachem ze smrti a vidí a ví to, co za celé věky vidělo a poznalo jen několik lidí. Taková bytost se vrací do světa, aby žila ve skromnosti a jednoduchosti. Protože čelit silám vesmíru a najít cestu, která je s nimi v souladu, znamená najít svoje opravdové místo, znamená být v proudu. To je dosažení, které dosažením není. Tato velmi zvláštní cesta takové bytosti umožňuje, aby nebyla nikterák zvláštní. Jemnější strasti stále přetrvávají - až do samého konce výstupu na horu osvobození, protože stále existuje jednotlivec, který se ztotožňuje se svou vlastní oddělenou bytostí. Ještě tu existuje lpění. Ještě tu je poslední pouto, které je třeba přetnout. V okamžiku zlézání nejvyššího vrcholu nebo chůze po nejužší římse se musí lezec zbavit všeho, dokonce i sebevědomí, protože jen tak se stane dokonalým nástrojem lezení. Absence ztotožňování s osobním egem znamená, že bytost je svobodná, je čistým soucitem, čistou láskou, čistým uvědoměním. Takové bytosti se vše přihodí v tomto okamžiku. Je to bohatství ve kterém spolu existuje minulost, přítomnost a budoucnost..." Cesta uvědomění. Průvodce meditujícího.  |