v jeskyni na vysoké hoře. jógového a hinduistického mnicha svámího Gyaneshwarpuri poustevníka v České republice. © Svámí Gyaneshwarpuri 2024 Věnováno mým Mistrům: Svatému Františkovi z Assisi a Višvaguru mahámandaléšvarovi paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi, který mne vede tímto životem od narození. Haiku úvodem. Největší poznání ke mně přichází v osamění, kdy v sousedním pokoji za nocí spokojeně oddychuje maminka. (16.3.2024) 17.března 2024 Místo předmluvy. Připravuji ke zveřejnění výběr mých kázání a meditací písemnou formou, neboť nevyučuji nikoho - ani na satsanzích - osobně fyzicky, neboť zachovávám zvláštní velmi důležité doporučení jógy: maunu, úspornou mluvu, mlčení, což je předpoklad vnitřního utišení kdy zaslechnete šepot vnitřního slova mystiky. Psát je pro mne oproti tomu mnohem přirozenější, neboť jsem více usebraný na své Božské Já, zejména pokud sedím před svým oltářem s fotografií Svámijiho a dalších Mistrů naší jógy a radostně se s Jeho poselstvím s někým potřebným podělím. Cítím se při psaní mnohem svobodnější než při osobním kontaktu s vámi, a něco pro druhé vykonávat chci. Kdo jiný by měl psát, když ne poustevník, který jistě již něco uskutečnil a prožil. Má džňána tedy vůbec nespočívá v nezanechávání stop jak doporučoval Lao-c', který rovněž napsal svatý spis (Tao te ťing) dříve než zmizel navždy v horách. Tak jako možná i já zmizím jednou v horách u Gangotri v Himaláji. Právě naopak podobně jako svámí Mahéšvaránanda bych i já velmi rád, alespoň zde v České republice, zanechal nějaké pozitivní viditelné duchovní stopy. Takovou nesmazatelnou stopou Svámijiho je Óm ášram v Jadanu v Indii. Kdo ho navštíví, ten se dozví něco o mém Mistrovi a jeho velkorysosti s kterou se věnuje rozličným charitativním a humatitárním projektům ve světě, z nichž mnohé zcela jistě přečkají věky. Právě proto jsem si zvykl zaznamenávat své poznání pro budoucí pokolení, pro historii, v knihách a v odborných článcích, nejdříve samozřejmě jen o speleologii, sakrální historii a archeologii, až teď po letech opět o mystice, filozofii a duchovnosti. K psanému slovu od svého mládí, kdy jsem houževnatě samostaně studoval Bibli, cítím velikou úctu a jsem přesvědčený, že by každý pokročilejší žák Cesty měl zveřejnit něco ze svých zkušenosti písemnou formou. Tedy i na vás se vztahují tato má slova. Můžete například začíst psát básně zajisté neumělé a ty rozdávat vyvázané ve sbírkách bližním, spolubojovníkům ze své duchovní sangy. Tak jsem to alespoň po mnoho let dělal já sám, a cítil jsem k této činnosti pro druhé intenzivní vnitřní duchovní tah a uspokojení. Tak jako tehdy i teď jsou to opravdu intenzivně prožívané meditace, nejen mého poustevnictví, ale obecně o Zákonech duchovní Cesty, kterým jen málokdo správně rozumí, které se pokusím sepsat a zveřejnit, ovšem pokud si to Božství mého Vesmírného Mistra bude přát, ať už je tento Mistr Kdokoli. Já jsem ale poznal že On je Moudrost sama, Vesmírná Láska a Smích Věčnosti a zcela mu důvěřuji. Je to Ježíš, je to sv. František z Assisi, je to paramhans svámí Mahéšvaránanda ve své nirgunové podobě. Je to nejvyšší a nejzašší Poznání, jaké jsem měl možnost v životě jako poustevník poznat, a to jsem přečetl a prostudoval opravdu velké množství duchovní litaratury autorů všech náboženství často všelijaké hodnoty, neboť mnozí autoři si zvykli opisovat a přejímat to co řekli a uskutečnili druzí, nikoli oni sami. Nejdůležitější je proto číst spisy které sepsali sami světci, kteří tuto Cestu sami prošli až do úplného konce Sjednocení s Bohem, Osvícení, nazvěme tento nejvyšší stav vědomí jakkoli. Byl jsem jimi vždy kladně inspirován, ale přesto jsem nenalezl to, co jsem hledal, dokud jsem nezačal sám samostatně s meditací v horském ústraní. Tehdy se předemnou začaly otevírat ty pravé nikým nevysvětlené duchovní obzory, neboť svaté knihy na tuto nejzašší Skutečnost a Pravdu, o které snad ani nejde mluvit či psát, jen odkazují a poukazují na ni. Hledat Ji však musí každý sám vůbec ne ale v knihách, ale hluboko uvnitř sebe, svého podvědomí a nadvědomí, či Kosmického Vědomí Mistra. Já jsem při sepisování této "své" knihy jen nástrojem tohoto Vyššího či Nejvyššího Já. Vše zapisuji pravdivě, tak jak mi to Někdo z nebe nad námi vysvětluje. Tento svůj spis připravuji abych ulehčil cizímu utrpení, pokud toužíte tak jako já odejít do lesů, do hor, do přírody na poustevny a vydat se na duchovní Cestu do Neznáma. Nejsem však Osvícený. Tento spis bude z anaháty, tedy ze srdce, stavu vědomí, po němž většina z vás podvědomě touží. Je to úroveň dosažení duchovní Lásky, která přichází po osvobození ze všech pekel duality. To mohu zodpovědně říci, neboť jsem Někým vysvěcený sanjásín, mnich hinduismu a jógy. Toto poučení však v žádném případě nenahrazuje přednášky a nesupluje učení Paramhanse svámího Mahéšvaránandovi, "jemuž nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." (Evangelium sv. Jana 1,27), či pokleknout k jeho lotosovým nohám a dotknout se jich. Tato kniha představuje jen vnitřně uskutečněné názory jednoho z jeho nesčetných obyčejných žáků a svámiů, jichž má Svámiji po celém světě tisíce, desetitisíce, statisíce. Mne však vždy velmi inspirovalo, když na seminářích jógy ve Stříleckém ášramu některý ze svámiů upřímně promluvil o svých duchovních zkušenostech, omylech, problémech, prostě o všem co Cestu k Bohu provází. Proto, pro vaše dobro, jsem se rozhodl tuto knihu s klidným svědomím zveřejnit. Nyní se kniho rozleť po světě, především po světech srdcí žáků naší milé a zázračné Jógy v denním životě. Napsat svatou knihu o svých duchovních zkušenostech je totiž odjakživa jedním z cílů mého života. Nevím čím to je, ale od mládí jsem si vyvazoval tlusté deníky a toužil do nich zapisovat své prožitky, které ke mně přišly při životě lesích. Tato kniha je jakýmsi mým sebezpytování toho co jsem již v životě zrealizoval za poznání, ale v máje světa pozapomínal, tak jako mnozí z vás lapeni v okovech máji. Nyní si však na všechno jasně rozvzpomínám, na všechny ty dny a noci na poustevnách a v meditačních jeskyních, jichž jsem prožil v hlubokém tichu a samotě na tisíce. Neboť Bůh mystiků a proroků se projevuje jenom v Tichu a Samotě. Nazval jsem tento spis "Zpěvem osamělého poustevníka v jeskyni na vysoké hoře" podle stejnomenné knížečky o mém útočišti doopravdy v jeskyni na velmi vysoké hoře v Karpatech Rumunska, kdy jsem jen vykonával svoji duchovní sádhanu, opakoval mantru, cvičil jógu, když tu do krajiny přišel třeskutý mráz, ochočil jsem si na darované oříšky divokou horskou sýkorku a myšku, ale pak mne vyhnali - jako téměř pokaždé - z hor zástupci státního zřízení, nemající pražádné pochopení pro to co tu dělá tehdy mladý muž v hnědé kutně s projasněným pohledem, který si dovolil jim osídlit jednu zcela neznámou bezvýznamnou jeskyni, která spíše byla pouhým převisem. Náham kartá Prabhu Díp kartá Maháprabhu Díp kartá hi kévalam. ÓM šánti šánti šánti. Já nejsem konající, On, Božský Mistr jediný je konající. To už jsem poznal a stále to zažívám. tedy to co jsme se naučili kontemplací a prostředky pro povznesení duše, ale máme si vše znamenat a sepisovat pro prospěch všech, a to z lásky pro ně... Poutník vypráví o své cestě k Bohu "Chtěl jsem o sobě mlčet a nic neříci. Jsem však spokojen s tím, co bylo řečeno. Nechci však abyste se domnívali, že si něco vymýšlím, ale naopak uvěřili, že tyto věci vyprávím ze zkušenosti a mluvím čistou pravdu. I kdybych kvůli tomu vypadal "jako blázen", Pán, který tomu naslouchá, zná čistotu mého svědomí a ví, že to nedělám pro sebe, ale pro vaši lásku a váš prospěch." Sv. Atanáš: Život sv. Antonína Poustevníka Příběh a ponaučení z něj jsou užitečné jen tehdy, když se o ně podělíte s druhým. Dan Millman Cesta pokojného bojovníka 13.března 2024 První kázání: o věcech skrytých. Začínám si uvědomovat věci skryté na hranici citů a vnímání. Samostatní můžete být jen v nejtišší samotě. Jinak otročíte. Z tohoto důvodu nevstoupím do žádného, ani řeholního společenství. Jsem poustevník. Musíte jít do nejtíže postřehnutelné samoty, abyste něco pochopili. Nebojte se samoty. Andělé vás povedou. Já nepatřím do světa lidí. Mým domovem jsou lesy a hory. Jim zavazí vaše svoboda a samostatnost. Tedy vaše sjednocení s Bohem. Jenom pokud jim sloužíte můžete být šťastní. Tomu já ale říkám neviditelné otroctví. Musíte jim odevzdávat svou duchovní energii a tak se stáváte připoutaní. Kde je pak vaše svoboda? Tak se mi to začíná rozkrývat celé. Z tohoto důvodu největší světci se vyhýbali lidem jak jen mohli a raději ve skrytosti sloužili Bohu. Jsem si jist, že se v samotě uzdravíte ze svých obtíží a budete se smát ze srdce svým obtížím, neboť uzříte podstatu mezilidských vztahů duality. Takže jděte do samoty, je to víc než služba dualitě. Tedy pokud jste připraveni na Poznání. Ale právě v tomhle vám oni chtějí zabránit. pocitem zodpovědnosti, slovy že je to útěk, že je třeba někomu sloužit ap. Z tohoto důvodu na této Cestě jógy vajrágje nesmíte být připoutáni k ženě, dětem, příteli, rodině... vlasti, liteře náboženství, neboť mým Domovem je Vesmír. Ale vy si to všechno chcete ponechat, a proto se vydáváte cestou služby bhaktijógy a karmajógy, ale to je z vyššího nadhledu váš omyl, neboť nebudete zřít celou Pravdu jako džňániové. Dost bylo pohodlného vampírování, sami se musíte pročistit, nepomůže vám ani Svámiji. Běžte proto rozhodně do samoty. Učí vás to i Bhagavadgíta, bible jógy. Nebude to však zpočátku vůbec příjemné, ale tím si musí projít každý, nejpozději v samotě při umírání. Proč na smrt čekat? Buďte jakoby jste již byli pro svět mrtví, tak jako sanjásini, mniši v hinduismu. "Stát se svámím znamená zasvětit svůj život duchovnímu hledání. Hledat původ vesmíru, hledat jedinou Skutečnost, navrátit se domů, do duchovního domova, odkud jsme vyšli. Patříme věčnosti a pobyt v tomto světě je jen přechodným bydlištěm. Svámí zasvěcuje život cestě do nitra, kde je ukryto Božské Já, vševědoucí a všudypřítomné. Svámí přestává být připoután k rodině, k hmotnému domu, k majetku, ke světským pobytům, neboť místem jeho pobytu je Vesmír." Lila Amrit - Život božského mistra šrí Maháprabhudžího 15.března 2024 Druhé kázání: sám na hoře. parafráze Evangelia sv. Matouše, kapitoly 14, verš 23 Dokonce i zde v České republice ještě jsou opuštěná místa na nichž nehybně stojí čas. Ale jsou velmi vzácná. Hledejte je jen v přírodních rezervacích a chráněných územích, kam těžaři stromů s motorovou pilou nesmí přijít. Tam usedněte, ničeho se nedotýkejte a meditujte. Samozřejmě ohýnek v dřívkovači si musíte udělat. Musíte se mít ale na pozoru před ochránci přírody, kteří by vám mohli dát případně nějakou tu pokutu. Ale ti nejhouževnatější z vás pokutu radostně zaplatí a znovu se vrátí zpět do lesů a hor. Rozhodně se jich nebojte. Jsou bezmocní. Umí dávat jenom světské pokuty. Myslím si, že my máme právo v lese žít. Rozhodně však nedělejte žádná ohniště jako trampové, to jim nejvíc zavazí. Bojí se totiž požáru. Proto si pořiďte vařič "dřívkovač" za tisíc korun. Určitě se vám vyplatí. Budete mít čisté svědomí před ochranáři. Samozřejmě že v zimě či deštivém počasí si oheň rozdělejte, ale ne v přírodní rezervaci. Do rezervací chodíme jenom hledat napojení na Božího Ducha Přírody. Nebuďte jako mastňáci z města, po nichž zůstává v lese nepořádek, a které je třeba ukázňovat pokutou. Oheň pořádně zalejte vodou aby nedošlo ke vznícení. Ale to vám nemusím vysvětlovat, to každý z vás ví. Opakuji: nebojte se jich! Jenom vás chtějí zastrašit, ale s vámi, kdo jste jako já, nepohnou ve vašem vnitřním přesvědčení Pravdy. Oheň je neodmyslitelnou součástí života na poustevně, nejen z praktického hlediska například na uvaření čaje, pokrmu vezdejšího či proti chladu v noci, ale zejména z mystického hlediska. Všichni svatí poustevníci rozdělávají oheň a bůh ví proč u ohýnku sedí. Je na tom něco mytologického. A myslím, že všichni soudní ochránci přírody a lesní stráž, tedy pokud mají v hlavě všechno pohromadě a v harmonii, to musí chápat, že bez ohně v drsné přírodě rozhodně nelze přežít. To proto vám chtějí podvědomě zabránit v dělání ohňů, aby vás vyhnali z lesa, který považují ve své pomýlené životní filozofii za svoje "zájmové území", i když tomu tak samozřejmě vůbec není. Tento les patří každému, kdo se k němu chová ohleduplně, ne bezohledně jako ti velkopodnikatelé se stromy v dnešní klimatické změně, kteří vás stále chtějí pokutovat a tím i vyhánět z lesa, kde přece vladnou oni - zabijáci lesní zvěře! Nemají rozhodně vůbec čisté ruce a čisté svědomí! Vůbec si s nimi v žádném případě nic nezačínejte, jen tu pokutu jim klidně dejte, neboť na své úrovni plní taky nějakou funci v této světské konzumní společnosti. Vyhýbejte se jim, nezdravte je, nestýkejte se s nimi a žijte po svém. Pravda a Láska zvítězí nad zlým duchem pomýlených lesníků či ochránců přírody. 16.března 2024 Třetí kázání: o Velkém Podvodu a Velké Lži. "Život v této společnosti v této kalijuze je založen na tom co bych nazval Velká Lež, nebo Velký Podvod čemuž všichni důvěřují a což následují, tak jak již prohlédli dokonce i někteří psychologové Erich Fromm a další. Tomu se říká Dlouhá cesta životem. Na vině jsou vaše nižší žádostivosti: po ženě, po penězích, po potomcích, hmotných statcích ap. což tento kalijugový svět umí dobře uspokojit ovšem za cenu připoutanosti k němu a za cenu ztráty vnitřní svobody. Jen skutečně duchovní lidé mohou být v manželství spokojení a šťastní. To nám ukázal na svém příkladu Eduard Tomáš se svou ženou Mílou Tomášovou, který současně před touto cestou varuje slovy, že jenom tam kde je Poznání může být v manželství harmonie. Ostatní se ženou tímto směrem za fata morgánou svých představ. Domnívám se, že Bůh který nás poslal na tento svět za určitým Cílem, nám současně dal všechny hmotné prostředky nutné k životu abyste ničím netrpěli. Nemusíte být vůbec chudí jako bosí františkány, i když jim tuto autentickou cestu musíme jen závidět. Přiměřenost ale ve všem v tomto 21.století, kde vás skoro nikdo zde v Evropě nepodpoří. Nemusíme tedy od světa něco chtít či požadovat a stejně se k nám dostane to co je nám Bohem ve skutečnosti určené. Proto někteří mniši žijí jenom z almužny nic nemajíce a nic neočekávajíce. Jen světci znají a ukazují tuto tzv. Krátkou cestu ke svobodě, štěstí, harmonii a svatosti. Proto doporučiji následovat v tomto světě ve všem jen slova světců jakým je například Paramhans svámí Mahéšvaránanda. Jinak vám tu všichni podvědomě a podprahově - ovšem v dobré víře - lžou. Nenechte se proto napálit. Je zdravější být zlý než stát se napohled dobrý, protože jste podlehli nějakému vnějšímu vlivu. Tak učí Mistři ne já. Samozřejmě buďte dobří, pozitivní, sloužící a mající oheň Lásky v srdci" 17. března 2024 Čtvrté kázání: služba veřejnosti nebo život v ústraní poustevny. Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ Evangelium sv. Lukáše 10,38-42 Marie si správně zvolila, když se rozhodla usednout k nohám svého Mistra Ježíše a naslouchala jeho slovům moudrosti, zatímco Marta v tomto podobenství posluhovala Ježíšovým žákům a trucovala, že ji Marie nepomůže s obsluhovaním hostů. Sám Ježíš však vysvětlil, že Marie si správně zvolila, když u nohou Ježíše rozjímala a meditovala o jeho slovech. A toto pochopené podobenství se line celým mým životem, neboť mne neustále někdo znásilňuje často nevybíravým způsobem do nepřiměřené a předčasné služby lidstvu, více než naslouchání vlastnímu snadno zahlušitelnému vnitřního vedeni, které jak dnes vím je Paramhansovo nejtíže postřehnutelné Učení nad rozpory a zmatky dualitního vnímání, tedy učení určené pro pokročilejší žáky, kteří umí naslouchat svému vědomí a jsou již osvobození stoupenci svámího Mahéšvaránandy. Od těch dob jsem neustále zcela zbytečně zápasil, ba i trpěl, pod tíhou negativních - jak dnes vím - sugesci o nutnosti služby lidem na úkor vlastní duchovní cesty, jako by sama služba byla nejvyšší samospasitelná cesta, zatímco mne to vede od narození do samoty, na poustevny, do lesů, do hor. Tak to jsem napsal na vysvětlenou kdo jsem a jaká síla mne doprovází životem a v poslední době od sanjás díkši dokonce vede. Tomuto tématu nepochopené služby versus zbožného života v samotě pouště bych zde rád zanechal přesnější vyjádření. Pokud jste ženatí, žijící světsko - duchovním životem, potom je pro vás opravdu nejlepší odevzdat se cestě neosobní služby, pokud možno duchovním způsobem osobně Paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi, který takovouto službu jistě s potěšením pro vaše vlastní dobro vítá. Ale pokud jste již osvobozeni od světského chomoutu duality, spočívající především v kontrolování sexuality (brahmačárja, celibát), potom je opravdu to nejlepší pro vás a pro svět okolo vás, když budete žít jako Paramhansův mnich a pokud možno i poustevník tiše v samotě, neboť Mistři ví, že právě v tichu a samotě k lidské duši promlouvá Vůle Boží. Toto jsem dlouho nechápal, a proto jsem sloužil lidem, čehož vůbec ale nelituji. Například jsem pomáhal invalidním či všelijak hendikepovaným spoluobčanům jako charitní pečovatel u Charity České republiky, za což jsem opravdu velmi vděčen. Žil jsem tedy službou, vodil jsem je na procházky, taky koupal a sprchoval, nosil na toaletu ap., čímž jsem získal ty zkušenosti s utrpením bližních, které většině současníků zatím uniká. Mým tehdejším heslem bylo prosté: "Dokud nevím kdo jsem, tak sloužím." jak řekl jeden světec. Mě samotnému služba trpícím lidem pomáhala transformovat vlastní utrpení pramenící právě v renesanci mé cesty k Bohu, neboť jsem se právě těžce rozcházel se svou přítelkyní, abych se mohl stát jen zcela svobodný a nezávislý poustevník, mimo jakoukoli duailitu, neboť ta znasilňuje duši člověka k negativitě a všem špatnostem. V tomto světě je to však normální stav a nikdo se nad tím nepozastaví a nezamyslí, ačkoli téměř všichni dualitou lidských vztahů, především na bázi muž a žena podvědomě trpí, i když na venek se třeba televizně usmívají. V dualitě žádné štěstí není. Musíte oba vstoupit do Jednoty, což se týká jen velmi duchovních partnerů bez ega, čehož se pravděpodobně jeden z vás bude bát. Není tedy jiné cesty než se rozejít, pokud chcete pokračovat dál. Později jsem byl zaměstnán jako učitel dětí ekologie a etiky na Středisku ekologie a etiky Rýchory v Krkonoších, což bylo další velmi požehnané místo mojí služby. Přitom všem jsem cítil uspokojení, ale doprovázelo mne stále utrpení v důsledku vnitřní i fyzické odluky od mé duchovní přítelkyně, kterou jsem tehdy upřímně miloval, která jak jsem poznal ale musí zákonitě nastat pokud chci pokračovat po duchovní Cestě do neznáma na poustevnu. To vám vyprávím proto, abyste se vůbec nebáli rozejít s partnerem, který vás již nezvládá následovat na vaší duchovní cestě do anaháta čakry. Opravdu se musíte umět s ženou rozejít rázně a natrvalo abyste se vyhnuli dalšímu vzájemnému utrpení. Připoutaní k protějškům ať mi odpustí tuto upřímnost a přímost mého vyjadřování. Nebojte se, o vaši ženu karmicky bude postaráno a jistě se brzy najde někdo další, kdo po vás převezme mužskou úlohu. Od té doby - od roku 1997 - kdy jsem se zdárně, ale za cenu extrémního vnitřního utrpení rozešel s ženou (nebyl jsem však ženatý, i tím jsem tedy prošel, já budoucí mnich hinduismu) jsem poustevník. Tím se můj vztah s ženou ovšem nijak nevyřídil a jeho důsledky na mne dolehly později. Možná se i o tom ještě příležitostně rozepíši. Ona sugesce o nutnosti sebeobjeti služby mne však ve zlém smyslu pronásledovala v důsledku připoutanosti k lidem a jejich zlým myšlenkám a hlasům dokonce i na poustevny, ačkoli jsem vždy věděl, že je to velký omyl na duchovní cestě spadající opravdu jen do sféry duality, nikoli Jednoty s Nejvyšším Principem. Až na Matku Terezu. Proč odešel Buddha od své ženy? Proč mnichové všech náboženství na celém světě žijí raději sami bez ženy, až na kontravezní jedince, kteří odmítají zachovávat brahmačárju a uspokojují se v ženském objetí již zmíněné duality. S tímto ovšem nelze z hlediska Vyššího Já vůbec souhlasit. Stále jsem tím tedy trpěl, až jsem se rozhodl rozejít s každou světskou i duchovní společností, neboť i duchovní společnosti vysílají takovéto dobře míněné leč negativní sugesce svým oddaným, jak jsem se přesvědčil z vlastní zkušenosti, a tím je jen dál matou a svádějí z jejich pravé vytoužené cesty. Ale to náš Mistr vůbec nedělá. Plně respektuje duchovní úroveň a stav každého individua. A ovšem náš Mistr slouží lidem, tak jak to je? Ano, ale On je Osvícený, proto se mohl odevzdat službě lidství, nikoli démonských svatými písmy zapovězených světských energií, k nímž vás poutá tento svět k nevědomosti a negativnímu prožívání života. Ale někomu to připadá normální. To je tím, že nemedituje v ústraní poustevny. Až budu Osvícený - rozhodl jsem se pevně - budu tak jako můj Mistr pomáhat a naslouchat lidství. Nikoli však dříve, před Osvícením. Tak jsem se pevně rozhodl. Neboť je známo, že budoucí světec musí nejdříve než výjde do světa, pokud možno mnoho let uzrát osamělým a tichým životem. A to zajísté útrpným abstinenčním procesem v důsledku vysazení drogy lidské společnosti, jak učil Anthony de Mello, díky čemuž však velmi zmoudří a pozná se, ale tohoto se oprvadu většina lidí podvědomě bojí a děsí, té naprosté samoty jenom před Bohem bez možnosti úniku, ačkoli jinudy cesta ke štěstí a pravé duchovní svobodě rozhodně nevede. Myslím si, že u katolického kléru by si tato slova o nutnosti ticha a samoty na poustevně či alespoň klášterní cele, měli vzít k srdci a dříve než zaujmou zodpovědnou úlohou zprostředovatele Božího slova kněze. Proto by měli žít mnoho let na způsob zbožných kartuziánů v přísné observaci, která je mi velice blízka. Každý mnich měl svoji poustevnu s malou zahrádkou obklopenou vysokým zděným plotem. A jako včelí plástev byly pospojovány jednotlivé samostatné poustevny v klášter. Tito mnichové byli velcí zkušení mystikové, kteří ale zvláštní nepřízní osudu a času zde v České republice od josefínských reforem v 80. letech 19. století bohužel vyhynuli a já se dnes ptám duchovních katolické církve, proč už znovu neexistují, vždyť doba je pro jejich návrat zralá. Toto ústraní bych opravdu vřele doporučoval většině katolických kněží a mnichů. Nestačí být jen ve společensko - kontemplativním kontaktu jako saleziání (díky Bohu za ně), je třeba odejít do úplné observace před Bohem, alespoň tak jako činí naši poněkud ale společenští, ale mlčící trapisté. Výše vyslovené má však univerzální platnost pro všechna náboženství, nejen křesťany, ale i pro nás hinduisty, buddhisty atp. Žiji tedy sám, i když v něčem vypomáhám své mamince. A tak to chci s pomocí Boží s vědomím a souhlasem svého Mistra Paramhanse svámího Mahéšvaránandy zatím naplňovat, navzdory sílící negativistické kritičnosti, nejen světské, ale dokonce i duchovní, neboť tak ty energie Světla a tmy fungují. V tomto pokračujícím útisku cítím pokračující vyšší požehnání, a to pro službu Boží v úplném osamění. A věřím a vím, že můj Mistr mi rozumí a chápe mne navzdory vnějšímu protivenství, které jde automaticky s opravdu duchovním životem kontemplace, a proto jsem se stal mnohem raději jen prostý nicneznamenající poustevník Jednoty. Mistrovi jsem toto své tajemství svěřil na vědomí při své sanjás díkši v roce 2021, a proto neváhám stále svobodně vyrážet do jeskyní na poustevny v Moravském krasu. Doslova jsem se vzepřel vizi předčasné službě lidem bez předchozího svého Osvícení! Neboť ochránit někoho před jím, samým bez jeho meditace nejde. A prášky nepomáhají. A tak mne tato Zvláštní Milost a Moudrost stále doprovází do hor, do lesů na poustevny. Jako Šiva, jako poustevník chci Pane žít, zpívám své a Jeho duši. Já tomu říkám naslouchat hlasu mlčících světců uvnitř anaháty. Takhle jsem se tedy odevzdal já. Dokonce i v józe, s vyjímkou Svámijiho, nemají pro tuto cestu pousteven pochopení. Chtěli by ze mne udělat karmajogína, který bude pracovat od rána do noci, kdy vysílením klesne na lože, bez možnosti meditaci, a proto mi nepovolili ani poustevnu na pozemku ášramu ve Střílkách bez karmajógy. Nedivím se. Oni se totiž v podstatě bojí hlouběji meditovat. Bojí se s tím spojeného psychického utrpení a těžkostí, které u někoho mohou opravdu nastat. Naproti tomu já jsem v ústraní poustrevny vždy šťastný a vyrovnaný, neboť jogín, který žije v samotě, žije vždy v bezpečí, jak učil náš mistr jógy Eduard Tomáš. Největší nebezpečí spočívá však opravdu z přerušení ústraní a sestupu zpět do lidské společnosti, například pod záminkou něčí návštěvy či výpomoci, což opravdu zavání u poustevníka duchovním karambólem. Střílečtí jogíni tedy chtějí hlavně pracující a sloužící karmajógu a bhaktijógu. Vyšší jóga je jim bohužel zapovězena. Proto hodlám založit svou poustevnu zcela nezávisle na nich, na zcela neosobním, nikomu nezavazejícím místě v lesích nebo alespoň pod stromy někde parku, zahrady či sadu. Toto je mé definitivní rozhodnutí a myslím si že tato cesta nezávislé poustevny je nejvyšší a nejsvětější princip jehož jsem schopen a cíl pro nějž jsem se zrodil, a pro nějž jak věřím najdu nakonec pochopení i u osvíceneckého a tolerantního řádu svámí Jógy v denním životě. O autorovi. Svámí Gyaneshwarpuri je český hinduistický jógový mnich, jogín, mystik, duchovní učitel v observaci, tramp, speleolog, nedostudovaný archeolog, disident v CHKO Moravský kras, příležitostný básník, fotograf duše krajiny a spisovatel historie u Panny Marie ve Křtinách. Je oddaný žák Višvaguru Paramhanse svámího Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní Cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací v důsledku probuzení kundalini, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení - sanjás díkšu - za mnicha, ve věku 53 let. Svámí Gyaneshwarpuri působí jako osamělý, mlčící poustevník v jeskyních Moravského krasu. Meditoval však až u pramenu Gangy a nad Rišikéšem v indickém Himaláji, v soutězce Chea v rumunských Karpatech, v Krkonoších, Slovenském ráji na Slovensku a v Monte Subasio nad Assisi v Itálii. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo používat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Je kosmopolitního nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky první hinduistický mnich vysvěcený v České republice. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga) jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana=džňana), které se překládá jako "Ten který poznal", jako výzva k duchovní Realizaci. Je tedy vnitřně džňánín čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie a mystika poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy individuální "já" se stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšší a jediný Cíl v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě Paramhanse svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často sdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Nejvíce ho oslovila moudrost svámího Šivánandy z Rišikéše, Paramhansy Jóganandy, Ježíše, sv. Františka z Assisi, Pátera Pia, Buddhy, Lao-c'eho, dona Juana, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských poustevnen a Tichého Souputníka od narození celým svým životem. Je tedy pravděpodobně Svámijiho žák z předchozích životů, proto inklinuje ze všech jím poznaných duchovních nauk a směrů k indické a zejména himalájské józe. Jako džňánín a poustevník nevyučuje jógu veřejně, ale po vzoru himalájských Mistrů jen skrytým způsobem, neboť na základě vlastního přání touží žít svobodně, oproštěně od všech konvencí v observaci na tajném místě v přírodě. Z tohoto důvodu káže jógu jen písemným - neosobním způsobem. Výsledkem svých duchovních zkušeností a vědomostí je tato útlá kniha zaznamenávající výbor z jeho současné duchovní poesie, kterou se rozhodl zveřejnit jako samizdat k poctě svého Mistra Višvaguru mahámandaléšvara paramhanse svámího Mahéšvaránandy a jeho žáků z Jógy v denním životě. |
