Paramjógéšvar svajambhú šrí Dévpurídží
 U Surja Kundu blízko Satopanthu, ve výšce 4 500 m, se dosud nachází jeskyně, kde šrí Dévpurídží meditoval a měl vizi a daršan (zjevení) šrí Alakhpurídžího. Požehnání šrí Alakhpurídžího, kterého se mu zde dostalo, v něm probudilo všechny kvality Pána Šivy. Právě z tohoto důvodu je šrí Dévprurídží považován za inkarnaci Pána Šivy. Výňatek z knihy "Líla Amrit - Život božského Mistra šrí Maháprabhudžího": Šrí Dévpurídží - ztělesnění Šivova principu Jednou chtěl Šiva, soucitný a slitovný, opět sestoupit na zem, aby mohl bloudícím duším ukazovat cestu ven z bludiště máji, a tak se zjevil asketovi Alakhpurímu, přebývajícímu na nepřístupném místě Sambhu Panča Atala Akhara v himálajském předhůří, a pozdravil jej slovy: "Jsi božská inkarnace, jsi Pán Vesmíru. Uctívám tě jako svého gurua." Vznešený jogín mu požehnal: "Jsi Šiva, svrchovaný, vševědoucí, ode dneška ve své lidské podobě známý pod jménem Dévpurí, a já tě podle posvátné tradice přijímám za svého žáka." Paramjógešvar šrí Dévpurídží pobýval v oblasti Sikar v Rádžasthánu do půlky 20. století. Jeho rádšasthánský ášram Kajláš nese stejné jméno jako posvátná hora Kajláš v Himálaji. Je považován za inkarnaci Pána Šivy a ztělesňuje všechny Šivovy vlastnosti - Šiva je spasitelem, ničitelem zla a všeho špatného. Šiva je vědomí, ušlechtilost a odvaha. Paramjógešvar šrí Dévpurídží je dárcem duchovní síly, inkarnací Boží vůle a ztělesněním jógového vědomí. Byl to právě Šiva, kdo přinesl lidstvu moudrost jógy. Šrí Devpurídží je Nejvyšším, je mocným prostředníkem, přinášejícím na Zemi Světlo a vesmírnou energii. Ovládal všechny přírodní živly. Podle očitých svědků chodil po vodě a svou vůlí dokázal zhmotnit či dematerializovat své tělo. Ovládal déšť i oheň jak se mu zachtělo a kamkoli vstoupil, nezůstávaly na zemi stopy. Žádná hmotná ani astrální síla nemohla šrí Dévpurídžího zastavit, byl kdykoli připraven přijít chránit a podporovat své bhakty. Šrí Dévpurídží byl jako Pán Šiva, dokázal být opravdu nesmírně milosrdný, ale také velmi přísný. Lidé se cítili požehnaní dokonce i tehdy, když se šrí Dévpurídží rozhněval, neboť Bůh se nikdy nezlobí na nás, pouze na naše špatné vlastnosti. Ve svém ášramu v Kajláši vedl mnoho překrásných satsangů (duchovních shromáždění), které přitahovaly lidi z celé Indie. Láska šrí Dévpurídžího ke zvířatům byla tak velká, že ho neustále doprovázelo stádo krav, kozy, ptáci, psi a hadi. Když vedl satsang, jeho slova si přicházela poslechnout dokonce i divoká zvířata z džungle. Šrí Dévpurídží opustil svou fyzickou podobu v roce 1942 a své duchovní požehnání předal jedné z největších božských inkarnací celého lidstva, avatárovi, vševědoucímu siddhovi, Bhagvánovi šrí Díp Nárájanovi Maháprabhudžímu, ztělesnění Božské lásky, moudrosti a Světla. Vztah mezi šrí Dévpurídžím a šrí Dípem Nárájanem Maháprabhudžím byl příkladem úžasné jednoty a lásky. Byli „v těle dvěma, ale v átmá jedním“. Šrí Maháprabhudží vyjádřil svoji oddanost ke svému Mistrovi v mnoha poetických duchovních písních (bhadžanech), popisujících nejvyšší cíl jógy – jednotu s všudypřítomným, věčným, božským Já. "Osvobození visí na jediné niti, šrí Alakhpurídží daroval klíč a paramjógéšvar šrí Dévpurídží, můj božský Mistr, jej drží ve svých rukou." Z bhadžanu "GAGANA MANDAL ME RASA RACHAYA" Bhagvána šrí Dípa Nárájana Maháprabhudžího. Pravdivé příběhy: "Kolem Dévpurídžího se denně dálo množství malých zázraků. Kajlášské satsangy trvaly tři roky. Jenomže postupem času začala do ášramu chodit spousta lidí ne proto, aby nasytili ducha, nýbrž proto, aby si nacpali žaludek. Světcova slova sice každý nadšeně poslouchal, ale málokdo se je snažil uskutečňovat v životě. Šrí Děvpurídží viděl, že plýtvá časem. Rozhodl se se satsangy skoncovat. Jednoho dne, když byl ášram opět plný k prasknutí, vykřikl světec: "Ven! Všichni ven! Řítí se strop!" Nikdo se ani nehnul. "Tropí si z nás blázny! Zkouší nás!" říkali si lidé v duchu. Jak by se mohl řítit strop! Taková solidní stavba. Před třemi lety nová. V tu chvíli se ozval praskot a ve stropě se objevila hrozivá trhlina. Teprve teď se přítomní drali o překot k východu a utíkali do všech stran. Za chvíli se zbořily i stěny. Celá stavba se sesula pod Dévpurídžího upřeným pohledem. Nikomu se ovšem nic nestalo, ani těm, co nestačili utéct. A to ještě nebylo všechno. Dévpurídží zvláštním hučivým zvukem přivolal obrovské hady a ti zahnali na útěk vesničany, kteří z bezpečné vzdálenosti okouněli a čekali, co se bude dít dál. Dlouhou dobu se o této hrůzostrašné příhodě vyprávělo a nikdo pro ni neměl vysvětlení. Někteří tvrdili, že se světec zbláznil, jiní přičítali vinu sami sobě, ale té nejhlubší příčiny se nikdo nedopátral. Tak skončily Dévpurídžího veřejné satsangy. Od té doby hovořil jenom s těmi, kdo za ním přišli s opravdovou touhou dojít poznání a najít nejvyšší Pravdu." "Pohoří Mont Abu bylo donedávna plné nebezpečí a ještě dnes se tu člověk může setkat s lecčíms, čemu by se raději vyhnul. Nejenže se džungle hemžila medvědy, leopardy a tygry, ale skrývali se tu příslušníci podivných sekt, jejichž rituály si vyžadovaly lidské oběti. Jednou na sebe vzal šrí Dévpurídží podobu malého chlapce a vypravil se hluboko do pralesa. Narazil na jeskyni, kde žili čtyři aghoriové. Aghoriové jedí všechno, co jim příjde pod ruku, včetně lidského masa. Když divoši uviděli sličného chlapce, začali se těčit na pochoutku. Šrí Dévpurídží je pěkně pozdravil a nevině se zeptal: "Říká se o vás, že jste mírumilovní a zbožní lidé. Že mi nic neuděláte?" Aghoriové se dali do nehorázného smíchu: "To teprve uvidíš drobečku, jak my jsme mírumilovní! Až se budeš otáčet na rožni, budeme se na tebe zbožně dívat, a pak tě mírumilovně rozporcujeme, aby se na každého dostal spravedlivý díl!" Šrí Dévpurídží se také zasmál: "Tak hop! Chyťte si mě!" "Ty se budeš posmívat?" rozzuřil se jeden z aghoriů, vyskočil a hnal se za chlapcem. Tu se Dévpurídží objevil na opačné straně, tatam byla jeho dětská nevinost, z očí mu sálala všespalující síla - a aghoriové poděšeně couvli. "Zůstali jste se na mě koukat, jako by se vám zjevil váš krvelačný bůh! Ano jsem Bůh!" Aghoriové byli sice ohromeni vzezřením i chováním toho zvláštního dítěte, ale zběsilá chuť na lidské maso je neopouštěla. "Máš-li opravdu božskou moc, udělej aby lesy a skály zavolaly třikrát Rám, Rám, Rám!" Šrí Dévpurídží se otočil čelem k horám a vykřikl: "Lesy a skály, opakujte třikrát za sebou jedno z nesčetných božích jmen!" V tu chvíli se ze všech stran ozvalo "Rám, Rám, Rám"! Aghoriové v posvátné bázni poznali, že jim Bůh přišel dát příležitost, aby se očistili od svých hrůzných činů. Padli na kolena před paramjógešvarem, který se opět proměnil v sádhua a prosili o milost. "Není ve vás místečko, které by nebylo poskvrněno zločinem!" zahřměl světec. "Máte před sebou temnou budoucnost. Vrátí se vám všechno utrpení, které jste způsobili. Žili jste životem nehodným člověka. Člověk je na světě proto, aby prokazoval dobro - a vy jste se oddávali zlu! Promrhali jste příležitost, které se vám dostalo tím, že jste se narodili jako lidé." Aghoriové v hlubokém zoufalství nebyli s to ze sebe vypravit nic než slova prosby: "Pane pomoz nám! Pane pomoz nám!" "Všechno se dá napravit." zmírnil se Dévpurídží ve svém hněvu. "Přestaňte páchat činy nehodné člověka a pročišťujte si karmu!" "Jak, Pane?" ozval se jeden z aghoriů. "Nikdo než ty nám nemůžeš ukázat pravou cestu." "Otrávili jste atmosféru tohoto místa, a proto se odeberte do Ginárského pohoří. Tam najdete poustevnickou jeskyni. Je posvěcena modlitbami světce. Uchylte se do ní a budete se cvičit v odříkání, opakujíce posvátnou mantru Óm. Rozjímejte o smyslu existence tak dlouho, dokud nedojdete vniřního míru." Na to šrí Dévpurídží vysvětlil aghoriům význam mantry Óm, udělil každému gurumantru, požehnal jim a pomocí laghimá siddhi se přemístil z jejich dohledu. Aghoriové se řídili jeho příkazem a stali se z nich velcí, oddaní jogíni " Jednou přikázal Mistr žákovi, aby rozdal lidem prasád. Maháprabhudží vzal požehnaný pokrm do pravé ruky, jak se sluší, a nejprve jej šel nabídnout Učiteli. Tu šří Dévpurídží vytáhl nůž a několikrát svého žáka do natažené ruky řízl. Ozvaly se vyděšené výkřiky, lidé s vytřeštěnýma očima sledovali, co se bude dít dál. Maháprabhudží se usmíval a v jeho milé tváři nebylo vidět ani záchvěv strachu. Pokojně si zavázal ruku. Příštího večera podal Mistrovi prasád levou rukou. K hrůze všech zúčastněných se opakovalo všechno jako předešlého dne. Chlapci zelo na levém zápěstí několik hlubokých řezných ran. Maháprabhudží si opět s naprosto klidným výrazem bez hlesu zavázal ránu. Šrí Dévpurídži zajásal: "Dípe, víš, co to znamená. Komu se teď dostane požehnání z tvých rukou, bude osvobozen od veškerého utrpení, nepodlehne strachu ani žádným obavám a jeho nitro naplní mír." Maháprabhudží padl před Mistrem na zem: "Pane, cokoli se mi dostává z tvých rukou, je pro mne požehnáním." I třetího dne dostal Maháprabhudží za úkol rozdat prasád. Když jej šel nabídnout Mistrovi, byl otázán: "Dípe, nebojíš se?" "Nebojím Pane, jak bych se mohl bát, když jsi se mnou?" Šrí Dévpurídži byl s odpovědí spokojen a ptal se dál: "Co si ve svém životě přeješ ze všeho nejvíc?" "Ze všeho nejvíc si přeju, aby si tví bhaktové byli vědomi tvého všeprostupujícího Světla a skrze ně aby došli poznání a uskutečnění své božské podstaty. I mě nechť tvé Světlo obstupuje a prostupuje zvenčí i zevnitř, nechť v něm spatřím tvou nirgunovou i sargunovou podobu a nechť skrze tvou milost dosáhnu átmagján - Poznání Podstaty, Poznání Duše." Když Mistr uslyšel tato slova, povstal a prudce vrazil svámímu Dípovi do zad oštěp. Z rány se valily proudy krve. Ale i tentokrát zůstal mladý žák nepohnut a v jeho tváři se zráčila radost. "Ty jsi Světlo Vesmíru, Dípe," požehnal mu šrí Dévpurídží. Vyzařuješ všezasahující energii. Jsi to ty, kdo bude lidské duše připoutané k marnosti a pomíjivosti tohoto světa osvobozovat z osidel máji." Potom Mistr vytáhl zabodnutý oštěp, posypal ránu popelem ze spáleného útržku látky a ta v okamžení přestala krvácet. Lila Amrit. Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžího  |
