|
21.2.2021 Posvátná dýmka. Bylo to jeden mrazivý večer mezi vánocemi a Silvestrem L.P. 1995. Žil jsem na srubu v lesích Moravského krasu, v blízké Sluneční zemi stálo několik indiánských tee-pee a právě vrcholilo snad nejkrásnější období na mé duchovní cestě. Pár krásných mladých lidí žilo zde spolu se mnou v lesní komuně svůj dětský sen. Pracovali jsme jako lesní dělníci při pálení klestí, ale v srdci jsme byli všichni bojovníci. Toho prosincového večera se přede dveřmi mého srubu ozvalo zakrákání. Otevřel jsem dveře a do vyhřáté místnosti se nahrnul venkovní mráz. Venku stál Havran. "Pojďme si zakouřit", vybídl mne. Vzali jsme dek, zhasl jsem petrolejku a zakrátko jsme oba zmizeli v temném lese. Věděl jsem, že budeme obřadně kouřit posvátnou dýmku. Havran k této slavnosti vybíral silné dny, většinou úplňky. V tichosti jsme došli do Posvátného háje a objali duby. Přitiskl jsem se hrudníkem ke kmeni a políbil jeho drsnou kůru. Pohlédl jsem vzhůru do koruny, v tuto roční dobu zbavenou listí. Její silueta se rýsovala proti temnému hvězdnému nebi. Očekával jsem znamení. A můj milý dub mne pozdravil. Přestože vládlo bezvětří, zašuměl svými větvemi. Deky jsme položili na sněhovou peřinu na kořenech stromů a usedli na ně se zkříženýma nohama. Seděli jsme zády opřeni o kmeny dubů, obličeji k sobě a naslouchali nočnímu vyprávění lesa. Mlčeli jsme. Po chvíli začal Havran plnit dýmku a za hlubokého soustředěni obětoval tabák všem světovým stranám. Na sever, na jih, na východ i na západ, nahoru Vesmíru i dolů Matce Zemi. Bral ho po špetkách a vkládal do dýmky. Tmu lesa prořízl plamének zápalky a na okamžik ozářil Havranovu tvář. Byla to tvář indiánského šamana! Ústí dýmky se oranžově rozžhavilo a vzduch zavoněl tabákovým kouřem. S úctou, důstojnými a ladnými pohyby vydechoval kouř do všech šesti světových stran a po té mi podal dýmku. Vdechoval jsem vonný tabákový dým a snažil se procítit, jak s ním do mne vstupuje celý svět. Ucítil jsem jednotu a harmonii s vesmírem. Uvědomil jsem si hlubokou a krásnou vnitřní symboliku obřadu, při němž se spojují všechny elementy. Byla to chvíle magického prohlédnutí. Pochopil jsem, že kouření posvátné dýmky, je-li prováděno s porozuměním a vhledem, je totéž jako křesťanské svaté přijímání, ustanovené Ježíšem. Dokouřili jsme. Havran dýmku vyčistil a najednou jsem ucítil, jak mi jí vkládá do rukou. "Jsem jenom nástroj.", řekl tiše. Bez dalších slov se zvedl a zmizel v temnotě lesa. Kamenná hlavička dýmky byla dosud teplá a hřála mne ve zkřehlých dlaních. Připadal jsem si jako v neskutečném snu. Je konec 20. věku nebo o pár století dřív a my jsme kdesi na svobodných indiánských pláních? Kde končí pohádka a kde začíná "skutečnost?" Uplynuly dva dlouhé roky. Karmické mlýny mě zavedly z lesů do civilizace, kde jsem často s dojetím a slzami v očích vzpomínal na krásu našeho života v přírodě a zejména onen večer v Posvátném háji. Naše večerní ohně ve Sluneční zemi se proměnily v popel, indiánské ležení zarůstá mlázím, ale posvátná dýmka, vždy měla kouzelnou moc vyvolat záplavu radostných vzpomínek na všechny ty chvíle, na lesní bojovníky, mé druhy, kamarády. Její kouření bylo pro mne modlitbou i meditací. Pak jsem se vrátil zpět do lesů, ale jaksi proměněný. V meditaci jsem pochopil, že vše co hledám je ve mě. Že mé srdce je bránou a láska je klíč. Jenom tam je třeba hledat zdroj štěstí. A tak opět po letech usedáme s Havranem v Posvátném háji. Je již vlhký podzim, zády se opíráme o naše milé duby a kouříme posvátnou dýmku. Naposledy. Ještě ji políbím a nožem vyrývám do Matky Země hluboký zářez. Mezi kořeny naších dubů ji vracím tam, odkud vzešla. Ale vím, že zůstane ve mě, v mém srdci navždy. Ponor, listopad 1997 
 Související odkaz: |