¨

	19.8.2020 Memento. Nikdy nezapomenu na můj posvátný Ponor 1989-95, 2004. Nesu si Ponor v srdci! V roce 2004 obnovuje průzkumné práce na plošině Skalka, ve svých jeskyních Ponorný Hrádek a Soví komín. Odtud je ale zanedlouho vzedmutou negativistickou chalupařící přesilovkou vyloučený. "Petr Červinka a Jan Martinek mi vzali úplně všechno, nechali vyhasnout mé city. Zejména lásku. A sami se výzkumu už nezhostili. I takové věci se v Moravském krasu od dob Absolónových dějí! Né často, ale přece. Požehnaný Ponor! Ale odporní chalupáři! Dnes tam sice mají novou generaci, která speleologické dění na Skalce oživuje (a to je dobře), ale stále správně nechápou co To znamená Duše Ponoru. Ale ptají se. Jaký byl Ponor za mládí Marka Šenkyříka? Zcela jiný! Byl duchovní... Vladla tam láska. Každý každému důvěřoval. Nikdo nebyl nikdy vyloučen, ani když neplatil řádně členské příspěvky jako Michal Benkovič, tak se to vždycky nějak udělalo. Navenek jsem sice byl předseda ZO 6-26, ale nijak jsem ke své pozici nebyl připoután. Nakonec jsem všechny náležitosti odevzal nepatřičným lidem (jak se ukázalo později) a to se mi stalo bohužel osudné. Tak jako svatý František předal svůj františkánský řád "přehnaně ambicióznímu" bratru Eliášovi a sám se raději jako vyhnanec vydal do ústraní hory Alverna, kde dostal od Boha svá svatá stigmata, tak i já jsem byl v bezdomoví lépe predisponován pro svůj život na svých budoucích jeskynních postevnách v horských soutězkách na celém světě. Přesně tak jako to bylo v životopise sv. Františka, tak i v SHKB "psychicky slabí lidé dali přednost zlému Barabášovi před Ježíšem." (více Evangelia). Jan Martinek a Petr Červinka toho tedy zapřičinili v mém životě mnoho zlého. Nezlobím se ale na ně, jde mi opravdu jenom o spravedlnost. Přemýšlel jsem nad tím, jestli zde zveřejnit jejich jména, ale bohužel se stali již součástí mé historie. Byla to opravdu zlá karma, kterou si každý spravedlivě odpyká. Proto zde tomu věnuji takovou pozornost. Opakuji si jmeno Boží a jsem za vodou. Ta dávná zrada se mne už nedotýká. Nezbývá mi, než všechno odevzdat Bohu a zveřejnit pro výstrahu do jakých asi duševních muk jdou všichni ti věrní následovníci Krista, kteří rozdají vše co vlastní a sami se vydají jen za Bohem. Muselo to tak být, děla se Dualita. Kam jdou však oni bez řádné omluvy, to opravdu nevím. Do Ticha se sebou samým. V indickém náboženství máme pro to, co se asi odehrálo na Ponoru inspirativní pravdivý příběh o světci šrí Dévpuridžim. viz. Tento zázračný jogín nadpřirozenou silou své vůle totiž zbořil svůj ášram po té, co přestal plnit svoji funkci, pro níž byl založený. Stále vice byl totiž navštěvován světskými lidmi, kterým nešlo o Poznání. Tak ášram jednoduše zbořil a lidé se domnívali, že světec zešílel. Od té doby hovořil jenom s těmi, komu šlo doopravdy jen o Poznání jógy.(více kniha Lila Amrit viz.). Tak to jenom na vysvětlenou jak je možné taky uvidět "to poškození Domečku" z Dévpuridžiho jasnozřivého pohledu. Dál je to již všeobecně známý příběh, né však to, jak to zří filozoficky druhá strana. Pravdou je, že jsem poškodil speleologickou základnu ZO 6-26. A oni nemeškali a nahlásili to jako trestný čin poškození cizí věci na policii. Tím mne ale nepochopili a rozhodli se řešit problém s poustevníkem po svém z pozice síly. Né však eticky. A nemysticky. Toho se obávají. Tak z Novodvorského ponoru nadobro odešla dobrá Duše. Odporní pijáci piva! Jednají v rozporu s posvátnou tradicí Ponoru. Tím tomu všemu dali Jidášovu korunu, a Marek Poustevník byl velkolepě potrestán. O to asi podvědomě usilovali, zejména poněkud slaboduchý Martinek, když to řeknu spisovně. Ale Pravdu nejde zamaskovat ani ukrýt. Co na to říká sám skaut Petr? Svědomi ho prý nijak netíží ani to, "komu" dal přednost před Markem. O jaký typ člověka v případě Martinka ve skutečnosti jde? Tím mi podřízl větev úplně. Tak jako Ježíši. Tak jsem Poznal, že Láska a Pravda, alespoň v Moravském krasu, nemusí vždy - dočasně - Zvítězit. I poustevník může být přece jen "slabý hříšný" člověk. Ale je Bohu odevzdaný. Vše co se děje je tedy pro něj Boží vůle. A karma. Tak jako Ježíše mne uvrhli do vězení, za to, že chtěl zbořit "jejich" Chrám. To byla alespoň intenzivní meditace! Ale zvladl jsem to, ale o tom se rozepíšu zase někdy příště... To "oni" chtěli, dostat poustevníka do této nezáviděnihodné situace. Pravdou je, že se poustevník po této zkušenosti se svými bližními, stal poněkud uklidněnější a umírněnější. Všechno víc zvládá s klidem a nadhledem. Posvátný ponor! I toto je Jeden polozapomenutý příběh z požehnaného krasu v podzemí plošiny Skalky!